Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Koschaného, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019 č. j. 25 Co 88/2019-758 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2019 č. j. 15 C 60/2013-742, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019 č. j. 25 Co 88/2019-758 došlo k zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019 č. j. 25 Co 88/2019-758 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2019 č. j. 15 C 60/2013-742. Tato ústavní stížnost byla evidovaná pod sp. zn. I. ÚS 904/19. Dne 10. 6. 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost téhož stěžovatele, kterou se domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019 č. j. 25 Co 88/2019-758 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2019 č. j. 15 C 60/2013-742, tato ústavní stížnost byla evidována pod sp. zn. II. ÚS 1894/19. Dne 27. 8. 2019 vydalo plénum Ústavního soudu usnesení sp. zn. I. ÚS 904/19, jímž byly shora uvedené ústavní stížnosti spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 904/19. 2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. 3. Stěžovatel se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po vedlejším účastníkovi (Ministerstvo spravedlnosti) náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí. Žaloba byla u obvodního soudu evidovaná pod sp. zn. 15 C 60/2013, přičemž následně byla část nároku vyloučena k samostatnému projednání pod sp. zn. 15 C 215/2016. V řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 60/2013 bylo v meritu věci rozhodnuto výrokem III tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 1 995 Kč. Odvolací soud následně zrušil výrok IV týkající se náhrady nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně. 4. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 215/2016 bylo rovněž rozhodnuto v meritu věci a výrokem III bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 155 029,39 Kč. Odvolací soud výrok o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. 5. V době, kdy bylo v obou věcech již meritorně rozhodnuto, vydal Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadené usnesení, jímž došlo ke spojení shora uvedených řízení, a to pouze pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, o nichž rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně obvodní soud poučil účastníky řízení tak, že "[p]roti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení opisu jeho písemného vyhotovení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená tímto rozhodnutím, může se oprávněný obrátit na obecný soud povinného s návrhem na soudní výkon rozhodnutí". Stěžovatel si v souladu s tímto poučením podal odvolání k Městskému soudu v Praze, který v ústavní stížností napadeném usnesení dospěl k závěru, že poučení, jež se účastníkům řízení dostalo ze strany nalézacího soudu, je nesprávné, neboť proti usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, není dle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání přípustné. Jeho přípustnost přitom nemůže založit ani nesprávné poučení soudu prvního stupně. Z uvedeného důvodu odvolací soud odvolání v souladu s ustanovením § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. 6. Stěžovatel je toho názoru, že spojení věcí bylo v předmětném případě svévolné, neboť zákon tento postup neumožňuje a nepředpokládá. Nelze rozhodnout o spojení řízení, která byla již jednou z vůle soudu rozdělena, resp. část řízení byla soudem vyloučena k samostatnému projednání. Podle stěžovatele nelze spojit řízení, v nichž již bylo pravomocně rozhodnuto v meritu věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na zákonné podmínky pro spojení věci, přičemž rozhodujícím kritériem je hospodárnost řízení, tedy úspora času či nákladů řízení. Obě věci byly meritorně skončeny, a ve věci tedy nebudou probíhat další jednání či dokazování. Za takového stavu věci je spojování řízení podle stěžovatele bezpředmětné. 7. Další část argumentace stěžovatele vychází z toho, že napadeným usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto i o nákladech řízení, přičemž proti nákladovému výroku je odvolání přípustné vždy. Uvedeným postupem městského soudu mělo podle stěžovatele dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy o odepření spravedlnosti. III. 8. Obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení. 9. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že stěžovatel polemizuje se správností procesního postupu soudu prvního stupně, nikoliv soudu odvolacího o odmítnutí odvolání. 10. Vedlejší účastník nepovažuje procesní postup nalézacího soudu za vadný, neboť ustanovení § 112 o. s. ř. neznemožňuje soudu zvolit takový postup, jaký soud v daném případě zvolil. Nelze též odhlédnout od situace, že obě věci spolu úzce souvisí, neboť jde jen o různé, avšak související nároky stěžovatele z téhož předchozího trestního řízení. Vedlejší účastník nesouhlasí ani s tím, že by postup obecných soudů byl nehospodárný, neboť soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení vyšel z výsledků obou předchozích řízení. 11. Stěžovatel svého práva repliky nevyužil. IV. 12. Ústavní soud posoudil předmětnou ústavní stížnost, načež dospěl k závěru, že je zčásti důvodná. 13. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy), a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto v řízení o ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud nicméně na druhé straně, jak bylo ostatně právě naznačeno, opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. 14. Stěžovatel staví svoji právní argumentaci na dvou námitkách, a to na nezákonném spojení věcí a na odepření spravedlnosti v důsledku neprojednání jím podaného odvolání. 15. Stran spojování věcí podle § 112 o. s. ř. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že toto se týká vedení řízení a z toho důvodu nejsou rozhodnutí přezkoumatelná odvolacím či dovolacím soudem. Na druhou stranu však nelze teoreticky vyloučit, že by i těmito rozhodnutími mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod účastníka řízení (např. tehdy, pokud by současně došlo k porušení práva na zákonného soudce). Z toho důvodu Ústavní soud připustil možnost meritorního přezkumu těchto rozhodnutí, ale jen, a to je třeba zdůraznit, ve zcela výjimečných případech. V opačné situaci by se totiž dostal Ústavní soud do paradoxní situace, kdy by běžně přezkoumával rozhodnutí, u nichž zákonodárce s ohledem na jejich povahu, význam a časové účinky neshledal, že by byly "hodny" přezkumu (třeba i jen) v odvolacím řízení, a Ústavní soud by tak v podstatě nahrazoval odvolací řízení, což je však role, která mu zcela zjevně nenáleží. 16. Podle ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř., které bylo v nyní projednávaném případě aplikováno, platí, že "[v] zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků". V dané věci směřuje námitka stěžovatele především proti tomu, že ke spojení došlo jen pro účely rozhodnutí o nákladech řízení. K uvedenému lze konstatovat, že se nejedná o postup zcela běžný, nicméně z ústavněprávního hlediska přípustný. Ústavní soud vychází z toho, že pokud dotčená řízení probíhala u jednoho soudu, skutkově spolu souvisela nebo se týkala týchž účastníků a soud přitom dospěl k závěru, že tímto postupem dojde k úspoře nákladů či času, nelze mu v souvislosti s vydáním takového procesního rozhodnutí ničeho vytknout. 17. Jiná situace však nastává v souvislosti s tou částí argumentace, kde stěžovatel brojí proti odejmutí práva na odvolání. Z napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 vyplývá, že jím došlo nejen ke spojení věci (výrok I), ale též k rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II). Touto částí výroku soudu prvního stupně se však Městský soud v Praze vůbec nezabýval a bez bližšího odůvodnění naopak vytkl soudu prvního stupně nesprávné poučení o odvolání. 18. Z ustanovení § 201 o. s. ř. vyplývá, že "[ú]častník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje". Ustanovení § 202 odst. 1 o. s. ř. pak obsahuje taxativní výčet těch usnesení, proti nimž je odvolání nepřípustné. Přestože lze dát městskému soudu za pravdu v tom smyslu, že proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení odvolání podat nelze, není zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud nepřipustil využití tohoto opravného prostředku v souvislosti s nákladovým výrokem napadeného usnesení soudu prvního stupně. 19. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu odvolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí odvolání vedly. Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze sice vyplývají důvody, pro které nebylo projednáno odvolání stěžovatele ve vztahu k výroku I napadeného usnesení soudu prvního stupně, nikoliv však důvody, pro které nebylo projednáno odvolání ve vztahu k výroku II. Pokud odvolací soud neprojednal odvolání směřující proti nákladovému výroku soudu prvního stupně, odepřel tím stěžovateli právo na přístup k soudu (denegatio iustitiae) a zasáhl do jeho základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. 20. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud vyhověl částečně ústavní stížnosti a přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019 č. j. 25 Co 88/2019-758, ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2019 č. j. 15 C 60/2013-742 pak ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].