Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Černé, bez právního zastoupení, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2020 č. j. 102 VSPH 6/2020-16, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Dne 17. 6. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost brojící proti shora označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. 2. Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatelka nebyla zastoupena advokátem (§ 30, § 31 citovaného zákona). 3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. 4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka již byla Ústavním soudem náležitě poučena o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost a o nutnosti nechat se v řízení o ústavní stížnosti zastoupit advokátem ve smyslu § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu, a to ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1216/17. Ani navzdory tomuto poučením nebyla nyní projednávaná ústavní stížnost sepsána advokátem a stěžovatelka není do dnešního dne právně zastoupena. 5. Ústavní soud je přesvědčen a opakovaně také judikuje, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým (srov. postup Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1214/19, III. ÚS 1226/19, I. ÚS 3048/19 či IV. ÚS 296/20). 6. Navíc, jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiloženého usnesení, jedná se o rozhodnutí o věcné příslušnosti okresních soudů ve věci žalob na určení neplatnosti veřejné dražby a následného postoupení věci stěžovatelky z Krajského soudu v Praze na Obvodní soud pro Prahu 5. Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci, neboť řízení bude nadále pokračovat, ač u jiného soudu a stěžovatelka tak může uplatnit své argumenty v tomto pokračujícím řízení. 7. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2020 Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj