Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Mráze, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. Aprn 4/2021-107 a jinému zásahu orgánu veřejné moci Nejvyššího správního soudu, ve věci vedené u něj pod sp. zn. 3 Ao 4/2021, za vedlejšího účastenství Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 12. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu a též odstranění průtahů řízení. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel podal dne 4. 5. 2021 návrh na zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-47/MIN/KAN. Jelikož došlo v mezidobí ke zrušení opatření, podal stěžovatel návrh na změnu v tom smyslu, že žádá konstatování nezákonnosti opatření. Stěžovatel měl za to, že v řízení dochází k průtahům a proto podal ve věci stížnost na průtahy. Z následného přípisu soudu vyplynulo, že dle jeho mínění k průtahům nedochází. Dne 7. 11. 2021 podal stěžovatel návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle zákona o soudech a soudcích. O tomto návrhu bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením, v němž Nejvyšší správní soud uzavřel, že není povinen ve věci rozhodnout ve lhůtě, kterou soudní řád správní stanoví pro rozhodnutí o návrhu na opatření obecné povahy (90 dní), když podle pandemického zákona má rozhodovat pouze "přednostně". Fakticky tedy podle Nejvyššího správního soudu budou dány průtahy až za 2 roky po podání návrhu. Stěžovatel konstatoval, že ustanovení čl. 38 Listiny základních práv a svobod mu garantuje, že jeho věc bude bez zbytečných průtahů projednána, nikoliv projednávána. Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení nedostává konečného rozhodnutí ve věci je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Zákon č. 94/2021 Sb. o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 byl zákonodárcem přijat proto, aby byl zajištěn efektivní přístup k soudní moci v době pandemie. Z ustanovení § 13 odst. 3 pak mimo jiné vyplývá, že soud rozhoduje o věcech podle shora uvedeného zákona přednostně. Cílem zákonodárce bylo zajistit realizaci co nejrychlejšího přezkumu, čemuž odpovídá též nezvykle krátká lhůta, kterou má jednotlivec k tomu, aby se obrátil na soud. Stěžovatel poukázal na to, že podle komentáře soud při projednávání a rozhodování návrhu na zrušení opatření obecné povahy je vázán pořádkovou lhůtou 90 dnů. Tuto pak považuje při projednávání opatření vedlejšího účastníka za maximální. Za absurdní považuje stěžovatel výklad Nejvyššího správního soudu, kterým byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. V napadeném usnesení předseda senátu nezmínil žádnou přednostní věc, která by napadla dříve, než návrh stěžovatele, a kterou by bylo třeba projednat. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je dle náhledu stěžovatele nepřezkoumatelné. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti. Přestože stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením či postupem Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva, ve skutečnosti toliko opakuje námitky již dříve uplatněné v návrhu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. S těmi se však Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého v záhlaví citovaného usnesení pečlivě a podrobně vypořádal. Za situace, kdy se Ústavní soud plně ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího správního soudu, aniž by bylo třeba toto hodnocení za účelem ústavněprávního posouzení jakkoli doplnit, plně postačí odkázat na odůvodnění předmětného usnesení. Ústavní soud má za to, že s ohledem na zrušení dotčeného mimořádného opatření vedlejšího účastníka novým opatřením ze dne 7. 6. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-53/MIN/KAN není rozhodnutí o návrhu stěžovatele ve věci samé aktuální. Nejvyšší správní soud tak nepochybil, pokud o návrhu stěžovatele nerozhodl v režimu ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb. Z výše vyložených důvodů byla předmětná ústavní stížnost stěžovatele Ústavním soudem bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu