Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti JUDr. Stanislava Brhela, advokáta, sídlem Masarykovo nám. 123/18, Hodonín, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2022 č. j. 3 To 58/2022-1504 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2022 č. j. 48 T 13/2020-1489, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel byl ustanoven obhájcem v trestním řízení vedeném proti obviněnému M. M. u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 48 T 13/2020 pro zvlášť závažný zločin vraždy. 3. Krajský soud usnesením ze dne 20. 6. 2022 č. j. 48 T 13/2020-1489 přiznal stěžovateli za poskytnutou obhajobu odměnu a náhradu hotových výdajů celkem ve výši 209 545,40 Kč za část úkonů právní služby v tomto usnesení specifikovaných. Za část úkonů v odůvodnění usnesení rovněž blíže specifikovaných mu odměnu nepřiznal (šlo zejména o některé porady s klientem, které krajský soud nepovažoval za účelné či za podání opožděné stížnosti proti usnesení o vazbě), popř. mu odměnu snížil, resp. ji nenavýšil podle požadavku stěžovatele (např. převzetí a příprava obhajoby). 4. Z podnětu stížnosti stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 13. 9. 2022 č. j. 3 To 58/2022-1504 usnesení krajského soudu zrušil a nově rozhodl tak, že se stěžovateli přiznává odměna celkem ve výši 216 636 Kč. Vrchní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu ohledně neopodstatněnosti některých stěžovatelem účtovaných porad s klientem. Šlo především o porady, jimž předcházely jiné porady, aniž by však v mezidobí vznikl adekvátní důvod jejich dalšího uskutečnění. Třebaže "řetězení" porad nelze podle vrchního soudu automaticky vyloučit, musí být opodstatněno další skutečností, která by zavdávala reálnou potřebu jejich provedení. V daném případě však žádná z takových okolností nenastala. Vrchní soud shledal pochybení krajského soudu toliko v nepřiznání náhrady za podání stížnosti proti vazebnímu usnesení, za nenavýšení odměny za převzetí a přípravu obhajoby a za účast na zrušeném hlavním líčení. Tyto změny se pak promítly do zvýšení odměny za obhajobu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. V prvé řadě zdůrazňuje složitost obhajoby (šlo o zvlášť závažný zločin vraždy a klient byl nervově labilní). Nesouhlasí se stanovením výše odměny, zejména pak s tím, že mu nebyla přiznána odměna za některé porady s klientem. V této souvislosti poukazuje na to, že drtivá většina porad s klientem (z 22 uskutečněných) vyvstala z procesních důvodů, nikoliv že by byly prováděny na základě žádosti klienta. Obecným soudům vytýká rovněž nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Stěžovatel současně vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Ústavní stížnost se týká usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů stěžovatele, jakožto ustanoveného obhájce v trestním řízení. Stěžovatel však žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci neuplatňuje, když v zásadě pouze nesouhlasí s tím, že některé jím poskytnuté úkony v rámci obhajoby nebyly zohledněny při stanovení výše jeho odměny. 9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 10. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)]. 11. Podle § 151 odst. 2 věty první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, platí, že obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu [viz vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Z uvedeného však nelze dospět k závěru, že § 151 odst. 2 trestního řádu zakládá bez dalšího nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za jakýkoli úkon poskytnutý obviněnému v průběhu nutné obhajoby v souvislosti s jeho trestní věcí. Obecný soud musí vždy zhodnotit, zda účtovaný jednotlivý krok v rámci obhajoby není z hlediska jeho obsahu a náročnosti neúčtovatelný jako samostatný úkon uvedený ve výčtu právních úkonů v advokátním tarifu a zda úkon právní služby nebyl z hlediska účelu povinného zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení neúčelný, a z tohoto důvodu nadbytečný. Pokud by tomu tak bylo, pak z takovéhoto úkonu nevzniká obhájci samostatný nárok vůči státu, neboť se nejedná o úkon právní služby, nebo samotný nesloužil k zajištění povinného zastoupení. Neúčelnost úkonu právní služby musí být zjevná a pro obhájce předvídatelná. Závěr o tom, že účtovaný krok není úkonem právní služby nebo že se jedná o neúčelný úkon právní služby, musí být vždy odůvodněn konkrétními okolnostmi daného trestního řízení [např. nález ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11 (N 196/63 SbNU 283)]. 12. V posuzované věci obecné soudy podrobně vysvětlily důvody, pro které stěžovateli v souladu s výše uvedenými východisky nepřiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů za část účtovaných úkonů. Ústavní soud neshledává v jejich posouzení nepřípustný výklad § 151 odst. 2 trestního řádu, ani jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených usnesení. 13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu