Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X zastoupené Mgr. Miroslavem Kyprým, advokátem, sídlem Langrova 1337/1e, Brno, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. dubna 2022 č. j. 2 KZN 1037/2022-12, usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 6. prosince 2021 č. j. 6 ZT 154/2021-100 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality ze dne 8. září 2021 č. j. KRPB-112266-50/TČ-2020-060281-BROD, a o návrhu s ní spojeném na zrušení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále podle § 74 zákona o Ústavním soudu s ústavní stížností spojila návrh na zrušení § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), byla odložena věc podezření ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se měla dopustit H. D., která jako tajemnice notářky antedatovala ověření podpisu J. K. na plné moci udělené Mgr. Janu Farkačovi, který na jejím základě vzal zpět dovolání podané stěžovatelkou, ač v té době J. K. již nebyl jednatelem stěžovatelky. Tím stěžovatelce odepřel právo na projednání věci Nejvyšším soudem. Po nahlédnutí do ověřovacích knih dospěl policejní orgán k závěru, že některé zápisy byly antedatované (celkem v osmi případech). Důvody antedatování však nezjistil. Obhajobu podezřelé, že tento stav vzniknul v důsledku chaosu, vyvrátily její kolegyně. Předmět řízení (tedy částku přesahující 10 000 000 Kč), které bylo na základě takto vystavené plné moci zastaveno, nelze však podle policejního orgánu považovat za vzniklou škodu, neboť o uvedenou částku stěžovatelka přišla již pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (proti němuž brojila dovoláním). Žádná ze zjištěných okolností neprokázala, že by k trestné činnosti mělo docházet v rámci organizované skupiny. Mezi osobami, které z jednání podezřelé měly prospěch, nebyla zjištěna žádná "propojka". Trestnost činu podezřelé pak zanikla z důvodu uplynutí pětileté promlčecí doby. 3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou Městské státní zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením. Podle něj v dané věci nelze dospět k závěru, že tvrzená škoda vznikla v souvislosti s jednáním podezřelé. Částku byla stěžovatelka povinna zaplatit jiné společnosti na základě pravomocného rozsudku. Ze zjištěných skutečností nevyplynulo, že by podezřelá věděla či mohla vědět, za jakým účelem bude plná moc využita. Po posouzení obou civilních rozsudků dospělo městské státní zastupitelství k závěru, že stěžovatelka v daném řízení nebyla úspěšnou procesní stranou, neboť neprokázala svá tvrzení (podle Vrchního soudu v Olomouci byla její tvrzení dokonce vyvrácena). Způsob rozhodnutí o dovolání pak nelze předjímat. Závěr o promlčení trestnosti činu tak odpovídá zjištěným skutečnostem. 4. Stěžovatelka podala podnět k výkonu dohledu, kterému v napadeném vyrozumění nevyhovělo Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství"). Podle jeho závěrů byl postup policejního orgánu i městského státního zastupitelství správný a provádění dalšího dokazování se proto jeví jako nadbytečné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že orgány činné v trestním řízení nesprávně určily výši způsobené škody. Stěžovatelka za škodu považuje částku 10 650 221,16 Kč, což byl předmět řízení, které bylo v důsledku trestného činu zastaveno. Výše škody má přitom vliv na právní kvalifikaci, a tedy i délku promlčecí doby. Nadto napadená rozhodnutí nezohledňují způsobenou nemajetkovou újmu (spočívající ve ztrátě práva domáhat se soudní ochrany před Nejvyšším soudem). 6. Orgány činné v trestním řízení v napadených rozhodnutích spíše obhajují podezřelou, než aby vedly účinné vyšetřování věci. Dále nevzaly v potaz jimi zjištěné skutečnosti, že k antedatování notářských zápisů docházelo dlouhodobě a systematicky, pročež jde o pokračující trestnou činnost. Přesto se však policejní orgán spokojil pouze s prověřením dvou ověřovacích knih. Na počátek běhu promlčecí doby má přitom vliv, kdy pokračující trestná činnost skončila. Stejně tak mohla mít vliv skutečnost, že na trestné činnosti se mohla podílet organizovaná skupina (personál notářské kanceláře a spolupracující advokáti). 7. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2022, stěžovatelka namítá, že k porušení jejích práv došlo rovněž použitím neústavního předpisu, konkrétně § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, podle nějž je trestní stíhání nepřípustné, je-li promlčeno. Obviněný může i u promlčeného trestního stíhání trvat na projednání věci, přičemž soud může pouze vyslovit jeho vinu, avšak nemůže uložit trest. Tím dává podle stěžovatelky trestní řád pachateli velmi silná práva, která však postrádá poškozený. Ten je navíc se svými nároky odkázán na jednání dalších osob, a to jednak pachatele, vyhýbajícímu se trestnímu stíhání do jeho promlčení, a dále orgánů činných v trestním řízení snažících se pachatele dopadnout. Zákon mu však nedává možnost domoci se vyslovení viny pachatele. Podle stěžovatelky neexistuje ospravedlnitelný důvod pro takovou disproporci v právech poškozeného a obviněného. Stěžovatelce tím navíc vznikla významná újma v majetkové sféře. Platná právní úprava vede k formalistickému výsledku. Stěžovatelka je tak druhotně viktimizována poté, co jí stát neochránil před spácháním trestného činu. V důsledku promlčení nese veškeré důsledky trestného jednání na svých bedrech poškozená, byť i jen při vyslovení viny pachatele by měla jiné možnosti v souvisejících trestních řízeních. Zákonodárce podle stěžovatelky rezignoval na vyváženou ochranu práv poškozené. Napadená právní úprava nemůže podle stěžovatelky obstát v testu přiměřenosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. 10. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti dovolává svého práva na účinné vyšetřování. Tím se Ústavní soud opakovaně zabýval. V již poměrně rozsáhlé judikatuře, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vymezil meze tohoto subjektivního ústavního práva [srov. zejména nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12, usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1993/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Za pojmový znak tohoto procesního ústavního práva považuje Ústavní soud jeho provázanost s hmotnými ústavními právy, zakotvenými zejména v Listině. Ústavním soudem je tak tento procesní nárok chráněn toliko v případech, kdy tvrzeným trestným jednáním došlo k ústavně relevantní újmě, tedy neoprávněnému zásahu do ústavou chráněných subjektivních práv a svobod jednotlivce. Zároveň Ústavní soud, s ohledem na naplnění zásady minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a zásadu subsidiarity trestní represe, ve své judikatuře vyzdvihuje subsidiární pojetí tohoto práva oproti jiným prostředkům ochrany ústavně chráněných zájmů (zejména uplatnění práva na přístup k soudu). 11. Uvedené právo proto není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů. 12. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah pouze v rovině majetkových práv je nutno vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (srov. zejména bod 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12). Trvat na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska pouze v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy (život, zdraví, osobní svobodu apod.), kde poškození nemohou z právních či faktických důvodů zajistit spravedlivou nápravu sami, resp. jim dostupnými právními prostředky (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1594/15 nebo ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15). 13. Podstata jednání, kterého se dle stěžovatelky dopustila podezřelá (případně další osoby), spočívá v majetkové, resp. soukromoprávní rovině (a to i v důsledku tvrzeného způsobení nemajetkové újmy). Z výše uvedených okolností věci zejména nevyplývá, že šlo o případ, v němž se přiměřené nápravy bylo možno domoci toliko v oblasti trestního práva. V takové situaci nemají orgány činné v trestním řízení povinnost provádět další vyšetřování. Přesto se podle Ústavního soudu orgány činné v trestním řízení danou věcí dostatečně zabývaly a své závěry o nemožnosti postihu podezřelé zevrubně a logicky odůvodnily. Prověřily jak kontakty o možném organizovaném jednání, tak možnost stěžovatelky uspět v předchozím civilním řízení. Zabývaly se rovněž možností pokračování trestného činu, avšak ani v tomto směru nebylo nic zjištěno. Jejich odlišný právní názor, resp. odlišné hodnocení důkazů nezakládá porušení ústavních práv stěžovatelky. 14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 15. K návrhu, který stěžovatelka připojila dodatečně k ústavní stížnosti, Ústavní soud připomíná, že z § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu, neboť tím tento návrh ztrácí svůj základ. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)]. To v dané věci vyplývá zejména z toho, že stěžovatelka svůj návrh na zrušení uvedeného ustanovení vůbec neopřela o námitky týkající se práva na účinné vyšetřování (samy zjevně neopodstatněné), ale o domnělé právo na odsouzení pachatele trestného činu, které však ústavní pořádek nikomu nepřiznává. 16. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle § 9 odst. 4 ve spojení s § 10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2022 (Org. 01/22), neboť stálý člen IV. senátu Josef Fiala byl z projednávání a rozhodování nynější věci vyloučen usnesením III. senátu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022 č. j. IV. ÚS 1703/22-24. 17. Návrh na zrušení výše uvedených zákonných ustanovení Ústavní soud proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022 Jan Filip v. r. předseda senátu