Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. G., zastoupeného JUDr. Alicí Říhovou, advokátkou se sídlem Terronská 958/61, Praha 6, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022 č. j. 30 Cdo 2358/2021-594, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že výrokem II tohoto rozhodnutí, kterým bylo zčásti odmítnuto jeho dovolání, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") náhrady škody v souhrnné výši 3 390 696,50 Kč s příslušenstvím, jež mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2015 č. j. 43 Nt 42/2015-28 o jeho vzetí do vazby. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 7. 2020 č. j. 22 C 156/2016-512 stanovil povinnost vedlejšího účastníka zaplatit stěžovateli částku 9 740,50 Kč s příslušenstvím a částku 97 020 Kč s příslušenstvím (výroky I a II), zatímco ve zbývajícím rozsahu, v němž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 3 283 936 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok III). Zároveň s tím stěžovatelovi uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (výrok IV). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 9. 3. 2021 č. j. 15 Co 499/2020-556 zastavil odvolací řízení o odvolání vedlejšího účastníka, jež směřovalo proti výroku II rozsudku obvodního soudu (výrok I), v zamítavém výroku III tento rozsudek změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelovi další částku 11 480,70 Kč s příslušenstvím, zatímco ve vztahu ke zbývající částce 3 272 455,30 Kč s příslušenstvím rozsudek obvodního soudu v tomto výroku potvrdil (výrok II), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, a to v části jeho výroku II, kterou byl rozsudek obvodního soudu potvrzen ve výroku III o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 2 580 000 Kč s příslušenstvím (nárokované z titulu ušlého zisku souvisejícího s ukončením smluvního vztahu s Nakladatelstvím) a k částce 620 097,30 Kč s příslušenstvím (odpovídající soudem nepřiznané části náhrady ušlého zisku za dobu stěžovatelovy vazby). Nejvyšší soud rozsudky obvodního a městského soudu v části týkající se stěžovatelova požadavku na náhradu ušlého zisku za dobu výkonu jeho vazby ve výši 620 097,30 Kč s příslušenstvím, jakož i v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a věc vrátil v tomto rozsahu obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I). V části týkající se nároku na zaplacení částky 2 580 000 Kč s příslušenstvím Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to zčásti pro jeho vady a zčásti pro jeho nepřípustnost (výrok II). Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že k porušení výše citovaného základního práva mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu, který nedostatečně a stručně odůvodnil odmítnutí jeho dovolání v části týkající se nároku na zaplacení částky 2 580 000 Kč s příslušenstvím. Podle stěžovatele odmítnutí dovolání v této části zcela pomíjí další uplatněné důvody přípustnosti dovolání, které se nadto částečně shodují s důvody přípustnosti té části dovolání, které bylo Nejvyšším soudem shledáno důvodným. Nejvyšší soud podle stěžovatele nesprávně posoudil jeho námitky týkající se splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím o vzetí stěžovatele do vazby a vznikem škody. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. Ústavní soud v dané věci ověřil, že Nejvyšší soud dostatečně a s odkazy na svoji dosavadní judikaturu (srov. usnesení sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, 29 Cdo 2488/2013, 32 Cdo 1389/2013 nebo 30 Cdo 2946/2020) aprobovanou zdejším soudem (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 nebo III. ÚS 3558/20) vysvětlil, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Nejvyšší soud dále uvedl, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu, popřípadě odkaz na zákonné ustanovení, nepostačují. Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, bylo podle Nejvyššího soudu nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, který v bodě 34 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že další otázky, které stěžovatel v dovolání zformuloval ve vztahu k témuž nároku, již nemohou přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v této části založit. Závěr Nejvyššího soudu, že žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech stěžovatele nemohlo nijak projevit, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, rozumný a logický. Ústavní soud při přezkumu jeho aplikace neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nesplnil svoje povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023 JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu