Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 126 Co 124/2022-680 ze dne 8. 3. 2023 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 0 P 194/2021-570 ze dne 13. 9. 2022, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) P. M., a 2) nezl. F. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 0 P 194/2021-570 ze dne 13. 9. 2022 rozhodl, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého od 1. 4. 2019 částkou 14 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2022 částkou 17 000 Kč měsíčně tak, že 4 000 Kč je povinen hradit na účet nezletilého a 10 000 Kč k rukám matky (první vedlejší účastnice) a počínaje zářím 2022 je povinen k rukám matky hradit částku 13 000 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nedoplatku na výživném (výrok II.). Změnil tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 16 P 15/2012-26 ze dne 21. 3. 2012, pokud jím bylo upravováno výživné pro nezletilého (výrok III.). Řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilým okresní soud zastavil (výrok IV.) a rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Rozsudkem č. j. 126 Co 124/2022-680 ze dne 8. 3. 2023 Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že výše nedoplatku na výživném za období od 1. 4. 2019 do 28. 2. 2023 činí 347 000 Kč a lhůta k plnění se stanoví do 31. 12. 2024; jinak jej ve zbývající části tohoto výroku a ve výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. 3. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 4. Kromě chybné interpretace a aplikace podústavního práva stěžovatel obecným soudům vytýká neobjektivní přístup, a také to, že právní hodnocení učinily bez náležitého zjištění skutkového stavu a odmítly se zabývat některými z jeho argumentů. Rozhodnutí považuje za nesprávná, nezákonná, nepřezkoumatelná a nepředvídatelná. Stanovené výživné podle něj mnohanásobně převyšuje potřeby nezletilého, jehož životní úroveň zvyšuje nad úroveň stěžovatele. Vyživovací povinnost neodpovídá ani rozsahu vyživovací povinnosti každé z osob povinných k výživě nezletilého v poměru jejich majetkových poměrů, schopností a možností, neboť životní úroveň matky nezletilého je taktéž podstatně vyšší než jeho. Obecné soudy dle stěžovatele nezohlednily ani omezení jeho výdělečných možností, přestože předložil lékařskou zprávu a žádost o přiznání invalidního důchodu. Stěžovatel taktéž namítá, že ačkoliv "požadoval úpravu svého styku s dítětem, konkrétněji požadoval vydání rozhodnutí o střídavé péči", soudy v dané věci nerozhodly a související návrhy stěžovatele vůbec nereflektovaly, ani se nezabývaly názorem nezletilého. III. 5. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 6. Zvláště restriktivně přistupuje Ústavní soud k přezkumu rozhodnutí vydaných v rodinných věcech, což se týká také stanovení výživného a jeho výše, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat aktuální rodinné a majetkové poměry účastníků řízení. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou detailní kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat soudy učiněné závěry. 7. Obecné soudy mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky. 8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. IV. 9. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že naposledy bylo o výživném rozhodováno před více než deseti lety, kdy nezletilému nebyly ani dva roky. Jak na straně nezletilého, tak na straně obou rodičů došlo od té doby ke změně poměrů odůvodňující zvýšení výživného (navzdory stěžovatelem navrhovanému snížení výživného z původních 7 000 Kč na 5 000 Kč měsíčně). Protože potvrzení o výdělcích stěžovatele obecné soudy nepovažovaly za věrohodné, vycházely ze skutečností, které uvedl při účastnickém výslechu. Jelikož k tíži nezletilého nelze přičítat, že stěžovatel nevyužívá své možnosti a schopnosti v jemu dostupné míře (pracuje pouze část dnů v měsíci a nikoliv po celou stanovenou pracovní dobu), krajský soud aplikoval zásadu potenciality příjmu. Dále obecné soudy při stanovení výživného zohlednily poměry a celkovou životní úroveň stěžovatele. Konstatovaly, že financování svých potřeb zajišťuje způsobem, který je stěží ověřitelný, jelikož výdělek je mu vyplácen v co nejnižší míře a své životní potřeby ve značném rozsahu uspokojuje poskytovaným naturálním plněním (hrazené nadstandardní bydlení, stravování, užívání automobilu včetně souvisejících nákladů, možnost využívat bezplatné sportovní, rekreační a kulturní vyžití). Krajský soud přihlédl také ke snížení pracovní schopnosti stěžovatele a k přiznanému invalidnímu důchodu. Obecné soudy se zabývaly také nárůstem odůvodněných potřeb nezletilého, které hodnotily jako úměrné jeho věku. Jelikož se stěžovatel na uspokojování potřeb nezletilého nad rámec výživného nijak nepodílí (a v minulosti vytvářené úspory pro nezletilého použil pro vlastní potřebu), stanovily soudy s přihlédnutím k poměrům stěžovatele také spořící složku výživného. 10. Argumentaci, která by z pohledu přezkumu Ústavního soudu byla způsobilá zpochybnit odůvodnění poskytnuté obecnými soudy, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Považuje-li výživné za nepřiměřeně vysoké, lze uvést, že jakkoliv se určená částka výživného již skutečně může zdát vyšší, má postup soudů základ v právní úpravě, dle které má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Obecné soudy zdůvodnily, proč považovaly za nevěrohodné údaje o stěžovatelem tvrzeném příjmu a vyložily, jakým způsobem dospěly k závěru o jeho nadstandardních poměrech, které také přiměřeně konkretizovaly. Připouštějí-li to majetkové poměry osoby výživou povinné, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor. Soudy vzaly do úvahy i skutečnost, že stěžovatel nezletilému nad rámec soudem stanoveného výživného aktuálně ničím nepřispívá, nestýká se s ním a na jeho péči se osobně nijak nepodílí. Veškerá péče o nezletilého je tak výlučně na vedlejší účastnici, jejíž životní úrovní se obecné soudy taktéž zabývaly se závěrem, že není vyšší než životní úroveň stěžovatele. Není také pravdou, že by obecné soudy nezohlednily omezení výdělečných možností stěžovatele, neboť krajský soud provedl dokazování předloženým posudkem o invaliditě, k jehož závěrům ve svém rozhodnutí taktéž přihlédl. 11. Namítá-li stěžovatel, že "požadoval úpravu svého styku s dítětem, konkrétněji požadoval vydání rozhodnutí o střídavé péči", a soudy v dané věci nerozhodly, lze poukázat na to, že dle odůvodnění napadených rozhodnutí bylo vedeno řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilým k návrhu vedlejší účastnice, která jej však vzala zpět (neupravení styku odpovídalo zjištěnému přání nezletilého), stěžovatel se zpětvzetím souhlasil a okresní soud proto řízení v této části zastavil. Jelikož výrok IV. rozsudku okresního soudu o zastavení řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilým nebyl odvoláním stěžovatele nijak dotčen (stěžovatel v odvolání navrhl jeho potvrzení), nabyl dle krajského soudu samostatně právní moci. Stěžovatel se dle krajského soudu domáhal i svěření nezletilého do střídavé péče (a nestanovení výživného rodičům), svůj návrh vzal ale zpět a řízení bylo zastaveno. Tato tvrzení krajského soudu přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nijak konkrétně nerozporuje. Z vyžádaného spisového materiálu pak vyplývá, že svůj návrh svěření nezletilého do střídavé péče vzal stěžovatel zpět 4. 4. 2022 a usnesením č. j. 0 P 194/2021-428 z 20. 4. 2022 bylo toto řízení zastaveno. Uvádí-li stěžovatel v této souvislosti, že krajský soud rezignoval na svou úlohu, neprojednal věcně podstatu věci a předmět jeho odvolání, lze doplnit, že odvolání stěžovatele se otázkami úpravy styku či péče o nezletilého vůbec nezabývalo, ale bylo zaměřeno výhradně na výši výživného a poměry účastníků. 12. K závěru, že by stanovené výživné nereflektovalo požadavky plynoucí z relevantních zákonných ustanovení (srov. zejména § 913, § 914, § 915 a § 917 občanského zákoníku) nebo bylo v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, v posuzované věci dospět nelze. Jak Ústavní soud ověřil, otázce výše výživného se obecné soudy řádně věnovaly, vycházely z provedeného dokazování, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti a svá rozhodnutí s odkazem na zjištěné skutečnosti také přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Četné odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se úpravy výchovných poměrů nezletilých obsažené v ústavní stížnosti jsou pak toliko obecné, bez bližšího zdůvodnění toho, jaká by měla být jejich vazba na okolnosti daného případu. 13. Nad rámec uvedeného Ústavní soud upozorňuje zákonodárce, že aktuální právní úprava dovolání v rodinněprávních otázkách (§ 30 zákona o zvláštních řízeních soudních) spíše neplní účel zachování právní jistoty, neboť sjednocování judikatury pak musí řešit orgán stojící mimo soustavu obecných soudů, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti. Podle Ústavního soudu by sjednocování judikatury i ochranu základních práv jednotlivců byl schopen zajistit Nejvyšší soud, který je k tomu jako dovolací soud v občanskoprávních věcech zcela jistě více povolán nežli Ústavní soud. 14. Jelikož důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023 Pavel Šámal, v. r. předseda senátu