Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavních stížnostech stěžovatelky Jitky Štěpánové, zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 5 As 142/2022-50, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2022 č. j. 14 A 137/2019-122, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru pozemních komunikací a drah, ze dne 4. července 2019 č. j. MHMP-1338855/2019/O4/Go a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7, odboru dopravy, ze dne 25. března 2019 sp. zn. MČ P7 008877/2019/ODO/Mik a zn. MČP7077439/2019/ODO/Mik, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 5 As 143/2022-55 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2022 č. j. 14 A 145/2019-77, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy, odboru pozemních komunikací a drah, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a Úřadu městské části Praha 7, odboru pozemních komunikací, sídlem nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, Praha 7 - Holešovice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se dvěma ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud usnesením ze dne 9. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1862/23, III. ÚS 1863/23 ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení a věc nadále vede pod sp. zn. I. ÚS 1862/23. 2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelka vlastní pozemek s průjezdem do vnitrobloku, ve kterém se nachází mateřská škola. Úřad městské části Praha 7 (dále jen "silniční správní úřad") napadeným rozhodnutím k žádosti Městské části Praha 7 (dále jen "městská část") rozhodl, že uvedený průjezd na pozemku stěžovatelky je veřejně přístupnou účelovou komunikací podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.), stejně jako jiný průjezd do téhož vnitrobloku na pozemku ve vlastnictví třetích osob spravovaném příslušným společenstvím vlastníků jednotek - dále jen "SVJ" (výrok II.). Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "odvolací správní orgán") poté napadeným rozhodnutím ve výroku I. zamítl odvolání stěžovatelky proti výroku I. napadeného rozhodnutí silničního správního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil a ve výroku II. k odvolání SVJ změnil výrok II. napadeného rozhodnutí silničního správního úřadu tak, že druhý průjezd není veřejně přístupnou účelovou komunikací. 3. Stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí odvolacího správního orgánu podala dvě žaloby. První z nich, směřující proti výroku I. uvedeného rozhodnutí, zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem sp. zn. 14 A 137/2019 jako nedůvodnou. Městský soud u průjezdu na pozemku stěžovatelky posuzoval naplnění znaků veřejně přístupné účelové komunikace, zejména souhlas vlastníka s veřejným užíváním komunikace a nenahraditelnou komunikační nutnost. Shledal, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06 (N 2/48 SbNU 9) je třeba zohlednit restituční kontext věci, tedy že restituenti majetku nemohou být vázáni souhlasem s veřejným užíváním uděleným v éře za socialismu. V nyní posuzované věci však již od roku 1991 mohla právní předchůdkyně stěžovatelky jako "soukromý vlastník" projevit svoji vůli. Nikdo však tehdy veřejnému užívání průjezdu nebránil, což značí projevený konkludentní souhlas. K přístupu k mateřské škole lze rovněž použít i druhý průjezd do vnitrobloku; menší omezení vlastnických práv však lze dovodit u užívání průjezdu na pozemku stěžovatelky, protože pozemek s druhým průjezdem vlastní více osob. K argumentaci stěžovatelky městský soud uvedl, že vjezd vozidel integrovaného záchranného systému upravuje jiný zákon a není třeba jej řešit u veřejně přístupné účelové komunikace. Městský soud konečně nepovažoval za důvodnou žalobní námitku stěžovatelky o procesním pochybení odvolacího správního orgánu, které mělo spočívat v nezaslání odvolání SVJ stěžovatelce, a to vzhledem k tomu, že odvolací správní orgán nedoplňoval dokazování, a přijaté rozhodnutí bylo možné učinit na základě tehdejšího obsahu spisu, stěžovatelka na svých právech zkrácena nebyla. 4. Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem sp. zn. 5 As 142/2022 zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. Právní předchůdkyně stěžovatelky za dobu svého spoluvlastnictví od roku 1991 byla nepochybně seznámena se stavem pozemku a ani potom, co se stala jeho výlučnou vlastnicí, nečinila žádné kroky opodstatňující závěr, že s veřejným užíváním průjezdu nesouhlasí. Podle kupní smlouvy mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a městskou částí o prodeji poloviny vlastnického podílu k pozemku z roku 1994 sice na věci neváznou žádná soukromoprávní omezení, o veřejnoprávních omezeních však smlouva mlčí. I to svědčí o souhlasu s veřejným užíváním průjezdu, který stěžovatelku zavazuje. U posouzení nutné komunikační potřeby bylo pro Nejvyšší správní soud rozhodné, že cesta k mateřské škole průjezdem na pozemku stěžovatelky je podstatně kratší než druhým průjezdem. U druhého průjezdu je nadto parkoviště, jehož používání by se mohlo omezit či zkomplikovat. Nejvyšší správní soud konečně konstatoval, že odvolací správní orgán jednoznačně pochybil, nezaslal-li stěžovatelce na vědomí stejnopis odvolání SVJ. Taková vada však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci, protože pro odvolací správní orgán nebyly rozhodné okolnosti tvrzené SVJ v odvolání. 5. Druhou žalobu stěžovatelky směřující proti II. výroku napadeného rozhodnutí odvolacího správního orgánu městský soud zamítl napadeným rozsudkem sp. zn. 14 A 145/2019. Městský soud vyšel ze zjištění učiněných v řízení o první žalobě stěžovatelky. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem sp. zn. 5 As 143/2022. Nejvyšší správní soud shledal, že u druhého průjezdu není zejména daná naléhavá komunikační potřeba, a to z důvodů vyložených ve věci o první žalobě. "Za účelem právní jistoty" Nejvyšší správní soud uvedl, že konkludentní souhlas SVJ s veřejným užíváním "jeho" průjezdu nebyl dán, protože z okolností věci vyplynulo, že SVJ souhlasilo s takovým užíváním pouze u výstavby mateřské školy. Nadto se v 80. letech 20. století používal zejména průjezd na pozemku stěžovatelky, což značí, že členové SVJ, respektive jejích právní předchůdci, tehdy ani nemohli počítat s tím, že se jejich projevy vůle týkají časově neomezeného veřejného užívání průjezdu. II. Argumentace stěžovatelky 2. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy chybně posoudily existenci souhlasu s veřejným užíváním pozemku jako nutný předpoklad veřejně přístupné účelové komunikace. Odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 268/06, podle kterého se uvedený předpoklad zákonného omezení vlastnického práva má vykládat restriktivně, nadto v restitučním kontextu. Stěžovatelka vlastnické právo nabyla zčásti od restituentky a zčásti od obce (městské části). Kupní smlouva z roku 1994 stanoví, že na pozemku neváznou žádná zástavní práva, věcná břemena, ani jiná právní omezení, což Nejvyšší správní soud dezinterpretoval. Právní předchůdkyně stěžovatelky sice veřejnému užívání nebránila, avšak z toho nelze dovozovat, že s ním souhlasila. Právní předchůdkyně stěžovatelky rovněž od městské části odkoupila spoluvlastnický podíl k pozemku právě proto, aby mohla s věcí nakládat podle svého. K tomu stěžovatelka doplňuje, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku sp. zn. 5 As 142/2022 tvrzení stěžovatelky odmítl s tím, že neprokázala udělený souhlas s veřejným užíváním, ačkoli v napadeném rozsudku sp. zn. 5 As 143/2022 důkazní břemeno otočil. Ve věci druhé žaloby totiž Nejvyššímu správnímu soudu stačilo, že SVJ uvedlo, že s veřejným užíváním výstavby souhlasilo jen po dobu výstavby mateřské školy. 3. Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud chybně posoudil existenci nutné komunikační potřeby u průjezdu na jejím pozemku, který je uzavřený a neslouží k pohybu osob ani automobilů. Přes dům stěžovatelky se do vnitrobloku nedá dostat s těžší technikou (požární, záchrannou, stavební) a používání druhého průjezdu odpovídá název mateřské školy podle tamní ulice, jakož i to, že se jím vjíždí do vnitrobloku na parkoviště. Konečně stěžovatelka tvrdí, že v řízení před odvolacím správním orgánem byla zkrácena na svém právu vyjádřit se k odvolání jiného účastníka řízení. Vada spočívající v nezaslání odvolání SVJ měla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci, protože odvolání je stěžejním podáním účastníka správního řízení, jímž se zahajuje nová fáze řízení, kde poté není přípustný žádný řádný opravný prostředek. Stěžovatelka k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 657/05 (N 146/50 SbNU 291), podle kterého se nedoručení odvolání protistraně v občanském soudním řízení považuje za zásadní vadu, přestože z něj odvolací soud striktně nevycházel. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 2. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 2. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 3. Stěžovatelka v nyní posuzované věci především namítá, že orgány veřejné moci nesprávně posoudily některé předpoklady omezení jejího vlastnického práva spočívající v deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. na jejím pozemku. Ústavní soud po seznámení se s podrobným obsahem argumentace stěžovatelky a obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí shledal, že tvrzení stěžovatelky je pouhou pokračující polemikou s řádně odůvodněnými závěry zejména správních soudů. Stěžovatelka veškeré aspekty své argumentace předestřené v ústavní stížnosti uvedla již v předcházejících fázích řízení a správní soudy se s nimi náležitě vypořádaly. 4. Jde-li v konkrétnostech o okolnosti udělení souhlasů s veřejným užíváním posuzovaných průjezdů, u průjezdu na pozemku stěžovatelky správní soudy zdůraznily, že právní předchůdkyně stěžovatelky mohla v době od získání spoluvlastnického podílu v restituci projevit nesouhlas, a to především potom, co se později stala výlučnou vlastnicí pozemku. Takové závěry Ústavní soud považuje za srozumitelně odůvodněné, logické a dostatečně konkretizované. Správní soudy rovněž věnovaly náležitou pozornost své judikatuře, jakož i judikatuře Ústavního soudu, a zohlednily restituční kontext věci. Argumentace stěžovatelky je již odůvodněně vypořádána, a tudíž postrádá náležitou ústavněprávní relevanci. 5. Ústavní soud dále nepřisvědčil námitce, že Nejvyšší správní soud uplatnil v obou řízeních odlišný důkazní standard. Navzdory formulacím uvedeným v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 143/2022 o tom, že stěžovatelka "neprokázala" souhlas zavazující SVJ s veřejným užíváním "jeho" průjezdu, je z celkového kontextu odůvodnění zřejmé, že Nejvyšší správní soud nezaložil svoje hodnocení tohoto kritéria na tom, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení či důkazní. Z odůvodnění se podává, že pro Nejvyšší správní soud byl rozhodný i historický vývoj, kdy se používal zejména průjezd na pozemku stěžovatelky, což ve svých úvahách zohlednil. Taková zjištění Ústavní soud považuje rovněž za dostatečně konkretizovaná a řádně odůvodněná. Nehledě na to, že ve věci sp. zn. 5 As 143/2022 pro Nejvyšší správní soud bylo rozhodné, že u druhého průjezdu (na pozemku ve správě SVJ) je existence veřejně přístupné účelové komunikace vyloučena již nenaplněním znaku nutné komunikační potřeby. Dané vyjádření Nejvyššího správního soudu, které stěžovatelka vztáhla k "odlišnému důkaznímu standardu", proto ani nepředstavuje nosný důvod rozhodnutí. 6. Správní soudy se rovněž náležitě vypořádaly s argumentací stěžovatelky o (ne)existenci nutné komunikační potřeby u průjezdu na jejím pozemku. Pro Nejvyšší správní soud zde byly při hodnocení kritéria co nejmenšího zásahu do vlastnických práv rozhodné zejména rozsah zatížení pozemku a skutečnost, že parkování ve vnitrobloku by bylo používáním druhého průjezdu zkomplikováno. I zde Ústavní soud považuje takové odůvodnění za dostatečně srozumitelné, logické a konkretizované, a tedy ústavně konformní. Je zřejmé, že správní soudy se soustředily na nalezení přiměřeného řešení problému. 7. Jde-li konečně o nezaslání odvolání SVJ stěžovatelce odvolacím správním orgánem na vědomí, podle správních soudů nebylo důvodné kvůli tomuto pochybení rušit žalobou napadené rozhodnutí, protože odvolací správní orgán z obsahu odvolání nevycházel. Ústavní soud ustáleně u procesních vad obdobného charakteru v závislosti na kontextu daného řízení a s ohledem na skutkové okolnosti konkrétní věci váží povahu a intenzitu porušení procesních pravidel, tedy zda zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci [srov. bod 21 nálezu ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), bod 19 nálezu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 1020/16 (N 37/84 SbNU 427), bod 22 nálezu ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2732/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) či bod 15 nálezu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1480/21]. 8. Stěžovatelce je třeba v obecné rovině přisvědčit, že v jí odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 657/05 pro Ústavní soud vskutku v obdobném kontextu nebylo podstatné, že tehdejší odvolací soud rozhodl na podkladě jiných skutečností, než těch uvedených v odvolání protistrany tehdejšího stěžovatele, jemuž opis tohoto odvolání nebyl doručen. V odkazované věci však šlo o odvolací řízení v občanském soudním řízení a výklad § 210 o. s. ř., zatímco v nyní posuzované věci se správní soudy zabývaly postupem správního orgánu v odvolacím správním řízení a výkladem správního řádu. Ústavní soud přitom v ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že se na podkladě ústavní stížnosti při hodnocení procesních pochybení posuzuje řízení jako celek (srov. např. bod 47 nálezu ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2530/20 či bod 23 nálezu ze dne 24. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3218/22). Ústavní soud zde tedy zohlednil, že pochybení správního orgánu se mimo jiné napravilo v navazujícím soudním řízení správním, kde již stěžovatelka měla dostatečný prostor na argumentaci SVJ uplatněnou v odvolání reagovat, což je podstatný rozdíl oproti odkazované věci, kdy v předcházejících fázích řízení k napravení dané vady nedošlo. Z těchto důvodů nemá Ústavní soud důvod výklad předpisů upravujících vedení správního řízení provedený správními soudy blíže přehodnocovat. Východiskům uplatňovaným v judikatuře Ústavního soudu se v celkovém kontextu nepříčí. 2. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2023 Pavel Šámal v. r. předseda senátu