Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti K. E., zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 185/2023-43 ze dne 28. 7. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 12 C 2/2023-32 ze dne 17. 4. 2023, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel brojí proti shora označeným rozhodnutím, jimiž obecné soudy rozhodly o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků v řízení, kde se coby žalobce domáhá po žalovaných zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Obecné soudy shledaly, že s ohledem na stěžovatelem tvrzené a doložené poměry nejsou podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu splněny. 2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle něj obsahuje ničím nepodložené závěry a v extrémní míře vybočuje z rámce vymezeného principy spravedlnosti. Nesouhlasí s tím, že by jeho prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech bylo neúplné či vnitřně rozporné, když má za to, že dostatečně prokázal své poměry. Je přesvědčen, že objektivní nedostatek finančních prostředků, v jehož důsledku není schopen uhradit soudní poplatek ve výši 500 000 Kč, řádně tvrdil a doložil. Obecné soudy však k posuzování jeho poměrů přistupovaly formalisticky a nezohlednily, že mu zdravotní stav znemožňuje výdělečnou činnost. Trpí Parkinsonovou chorobou a jeho jediný příjem tak představuje invalidní důchod. Z prostředků vynakládaných na golf nelze podle názoru stěžovatele dovozovat jeho majetnost, jelikož bez dostatečného pohybu na golfovém hřišti by byl časem zcela imobilní a jde tak o nutné výdaje na rehabilitaci. Z účasti na těchto aktivitách nelze dovozovat ani schopnost vykonávat výdělečnou činnost, což platí i pro výkon funkce statutárního orgánu jednotlivých společností, která je pouze formální. Vzhledem k nedostačující výši příjmů pak pro přiznání osvobození od soudních poplatků dle stěžovatele není podstatná ani přesná výše jeho nákladů. II. 3. Ve své judikatuře Ústavní soud akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech vystupuje jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Zdrženlivost Ústavního soudu platí tím spíše v případech rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Posouzení splnění podmínek pro aplikaci tohoto výjimečného institutu je v gesci obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Věcnému posouzení otevřel Ústavní soud tuto problematiku pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3112/17 ze dne 20. 2. 2018 (N 30/88 SbNU 431), bod 18; nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017 (N 226/87 SbNU 587), bod 29; či usnesení sp. zn. I. ÚS 2383/23 ze dne 19. 9. 2023; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz]. 4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993Sb., o Ústavním soudu. III. 5. Důvody pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků jsou zřejmé již z rozhodnutí obvodního soudu, dle kterého prohlášení stěžovatele o osobních, majetkových a výdělkových poměrech bylo neúplné a vnitřně rozporné a stěžovatel tak ohledně skutečností rozhodných pro přiznání osvobození od soudních poplatků neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. 6. Se závěrem, že stěžovatel své poměry uspokojivě neosvědčil, se přitom zcela ztotožnil také městský soud. Z odůvodnění jeho usnesení mimo jiné vyplývá, že stěžovatel nedoložil každodenní výdaje spojené s běžným životem, ani výdaje související s jeho nemocí. Pokud z tvrzení stěžovatele vyplynulo, že se aktivně věnuje golfu, městský soud poukázal na to, že vysoké ceny s tím spojené lze považovat za notorietu, přičemž opak stěžovatel také nedoložil. Za nepřípadnou považoval městský soud námitku stěžovatele, že zúžené společné jmění manželů činí majetkové a výdělkové poměry jeho manželky irelevantní, neboť sám stěžovatel připustil, že na výdajích manželky benefituje. Stěžovatel v nedávné době ve prospěch manželky zúžil společné jmění manželů o nemovitost v lukrativní turistické oblasti, z jejíhož pronájmu mohl mít příjem. Rovněž byly mezi manžele rozděleny účty a manželce připadly spořicí účty s blíže nezjištěnými zůstatky. Uváděl-li, že manželka hradí společné ubytování rodiny, jakož i další rodinné výdaje (stěžovatele i dětí), dle městského soudu si lze jen stěží představit, že k pokrytí těchto nákladů by stačila částka manželčina výdělku 25 000 Kč měsíčně (navíc taktéž nedoložená). Tvrdil-li stěžovatel (ale opět nijak nedoložil), že z výkonu funkce jednatele ve dvou společnostech nemá požitky, pak skutečnost, že se věnuje činnosti bez nároku na plat, jde dle městského soudu pouze k jeho tíži, stejně jako skutečnost, že se zbavil majetku a zůstatků na spořicích účtech ve prospěch manželky. Protože stěžovatel své poměry dostatečně netvrdil a neprokázal ani v odvolacím řízení, uzavřel městský soud, že nárok na osvobození od poplatkové povinnosti nemá. 7. Relevantní argumentaci, která by z hlediska ústavněprávního přezkumu byla způsobilá závěry učiněné obecnými soudy zpochybnit, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Obecné soudy se posouzením splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků řádně zabývaly. Přiměřeným způsobem se vyjádřily nejen k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků dle § 138 o. s. ř. přiznat, ale srozumitelně odůvodnily také své konkrétní závěry. Provedenou interpretaci a aplikaci daného ustanovení přitom nelze ani ve světle pokračující polemiky stěžovatele označit za jakkoliv svévolnou či excesivní a zhodnocení věci obecnými soudy tak dle názoru Ústavního soudu nijak nevybočuje z ústavněprávních limitů. Je odpovědností stěžovatele dostatečně věrohodně osvědčit, že jeho majetkové poměry osvobození od soudních poplatků odůvodňují a pakliže stěžovatel významné okolnosti mající vliv na osvobození od soudních poplatků sám buď neuvede či nijak nedoloží, nelze obecným soudům vytýkat, že prohlášení o jeho poměrech považují za nedostatečné a jeho žádosti nevyhoví. 8. Napadená rozhodnutí přezkoumal Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Ústavní stížnost byla proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud rovněž neshledal důvod k vyhovění návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. O tomto návrhu, který v daném případě sdílí osud ústavní stížnosti, nerozhodoval samostatným usnesením, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. listopadu 2023 Pavel Šámal, v. r. předseda senátu