Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. A. F., 2) A. A., 3) H. F. a 4) nezl. H. F., všech zastoupených JUDr. et Bc. Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem, sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023 č. j. 30 Cdo 497/2023-320, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 23. 7. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhali náhrady újmy způsobené nezákonným zbavením osobní svobody a nesprávným úředním postupem státních orgánů České republiky. Obvodní soud rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 10 C 291/2016-257, stěžovatelům 1) a 2) přiznal odškodnění za nezákonné zajištění ve výši 28 000 Kč pro každého a zbytek nároků zamítnul. Odvolací Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2022 č. j. 19 Co 247/2022-297, prvoinstanční rozhodnutí v části potvrdil, v části změnil tak, že umístění stěžovatelů 3) a 4) v zařízení pro zajištění cizinců bylo nesprávným úředním postupem porušujícím jejich právo na osobní svobodu a rodinný život. Rozhodnutí městského soudu stěžovatelé napadli dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2023 č. j. 30 Cdo 497/2023-320, stěžovatele vyzval, aby do 15 dnů od doručení každý z nich zaplatil soudní poplatek ve výši 14 000 Kč s odkazem na položku 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků, jinak bude dovolací řízení zastaveno. Dne 17. 7. 2023 stěžovatelé podali žádost o osvobození od soudních poplatků, o které v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. Stěžovatelé se domnívají, že usnesením dovolacího soudu byla porušena jejich práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 3, čl. 5 odst. 5, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a čl. 37 Úmluvy o právech dítěte. Jsou přesvědčeni, že dovolání podané v řízení o žalobě proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb. poplatkové povinnosti nepodléhá. Výše poplatku byla navíc určena nesprávně. III. Ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za nepřípustnou je nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost proti usnesení obsahujícímu pouze výzvu k zaplacení soudního poplatku. Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti tomuto typu usnesení se totiž Ústavní soud zabýval mj. ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že: "ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle § 9 odst. 1 zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, je podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná." Ústavní soud v tomto stanovisku dále konstatoval, že případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě není způsobilé bezprostředně přivodit zásah do základních práv a svobod poplatníka. Takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 2242/20, je zřejmé, že uvedené závěry se uplatní i v případě, kdy stěžovatel namítá, že poplatková povinnost vůbec nevznikla. V nynějším případě Ústavní soud neshledal žádný důvod k odlišnému rozhodnutí (v ústavní stížnosti ostatně ani není tvrzen). Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, předložený návrh odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. srpna 2023 Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj