Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Honzíka, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Veverkova 1, proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2021, č. j. 14 Co 61/2021-392, a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. září 2020, č. j. 14 C 146/2017-303, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, a Ivety Honzíkové, jako vedlejší účastnici řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Konkrétně namítá porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. 2. Stěžovatel se obrátil na Okresní soud v Plzni žalobou na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví na nemovitostech, které se pronajímají jako ubytovna, které má ve spoluvlastnictví s bývalou manželkou (žalovanou vedlejší účastnicí). Oba účastníci v průběhu řízení souhlasili se zrušením podílového spoluvlastnictví a požadovali každý přikázání do svého výlučného vlastnictví. Okresní soud podílové spoluvlastnictví zrušil a věc přikázal vedlejší účastnici do výlučného vlastnictví (výrok I.). Postupoval přitom dle zákonné posloupnosti a vycházel mj. z toho, že vedlejší účastnice byla oproti stěžovateli prokazatelně solventní. Výrokem II. přikázal vedlejší účastnici zaplacení náhrady za spoluvlastnický podíl ve výši 2 875 000 Kč, dle znaleckého posudku. Širším způsobem vypořádal spoluvlastnictví rovněž z hlediska hypotečního úvěru, když tento dluh přikázal do výlučného majetku vedlejší účastnice (výrok III.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku odpovídající vyrovnání společného dluhu (výrok IV.) V ústavní stížnosti sporným výrokem V. pak uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 474 549,90 Kč, postupoval přitom podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o. s. ř.") a ve spojení s předchozím odůvodněním vysvětlil, že má za procesně úspěšnou žalovanou vedlejší účastnici. 3. Stěžovatel brojil proti rozhodnutí okresního soudu odvoláním, v němž napadal mj. výrok o náhradě nákladů mezi účastníky. Krajský soud v Plzni změnil výroky I. a II. okresního soudu tak, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice a uložil jí povinnost nahradit o něco vyšší náhradu za spoluvlastnický podíl (ve výši 3 310 750 Kč), rovněž stanovil, že společný dluh z hypotečního úvěru jsou účastníci povinni splnit rovným dílem. Výrokem III. krajský soud stanovil, že je stěžovatel povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 474 549,90 Kč. Žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Náhradu nákladů před soudem prvního stupně potvrdil jako věcně správnou i s ohledem na mimořádné okolnosti řízení mezi účastníky, kdy označil jednání stěžovatele vůči žalované jako zavrženíhodné a odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně. Vypořádal se s dosavadní judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, avšak ke kasaci rozhodnutí prvostupňového soudu v tomto rozsahu nepřistoupil. 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhl zrušit rozhodnutí v rozsahu nákladových výroků pro jejich neústavnost. Stěžovatel namítal, že v projednávané věci šlo o iudicium duplex, a s ohledem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu (s níž se soud vypořádá níže v rámci posouzení Ústavním soudem - pozn. ÚS), má za to, že se obecné soudy od této judikatury odchýlily. V konečném důsledku bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Jako podpůrné argumenty špatného stanovení nákladového výroku stěžovatel uvedl, že perspektiva vypořádání spoluvlastnictví byla mezi účastníky takřka rovnocenná (stran solventnosti apod.). Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice. Ti však shodně setrvali na stanovisku, že napadená rozhodnutí nejsou protiústavní. Vedlejší účastnice zejména namítala, že napadená rozhodnutí z hlediska odůvodnění naopak plně dostála judikaturním požadavkům. Stěžovatel ve své replice zejména konstatoval, že výkon jeho práv nebyl šikanózní a náklady zastoupení si měl nést každý z účastníků sám. II. Posouzení Ústavním soudem 5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. 6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva. 8. Posloupnost rozhodovací činnosti Ústavního soudu lze shrnout tak, že v nálezu II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019 (N 211/97 SbNU 260) nejprve tento soud vyslovil, že se rozhodnutí o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemůže odvíjet toliko od úvahy soudu o tom, co bylo mezi účastníky sporné a jaké řešení v tomto ohledu přijal soud. Naopak v tomto řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, v němž všichni účastníci (spoluvlastníci) mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a v němž předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu, a naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ, se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 9. Ve výše citovaném nálezu také vyslovil některá obecná východiska rozhodování o náhradě nákladů při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V bodu 27 nálezu k tomu Ústavní soud konstatoval, že "z ústavněprávního pohledu není rozhodující, které konkrétní zákonné ustanovení obecné soudy použijí či jak jej interpretují, nedopustí-li se přitom nepřípustné libovůle. V bodu 26 pak Ústavní soud zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. V tomto smyslu musí být tedy i rozhodnutí o nákladech řízení spravedlivé. Úkolem soudů je rozhodovat spory mezi účastníky řízení a přinášet jim pokud možno spravedlivá rozhodnutí, nikoli vyvolávat další neshody mezi nimi či jejich vzájemný pocit nespravedlnosti, což platí tím spíše v rámci rozhodování o nákladech řízení, které netvoří podstatu soudního řízení. Těmito východisky se musel řídit Ústavní soud i v nyní projednávané věci. 10. V navazujícím nálezu sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020 (N 122/100 SbNU 344) pak tento soud vyslovil, že se výše uvedené závěry neuplatní plošně bez dalšího (což dovodil mimo jiné i ze skutečnosti, že rozhodující senát tak ve věci sp. zn. II. ÚS 572/19 neučinil cestou stanoviska pléna). V nálezu především vyslovil, že povaha řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví ještě sama o sobě neodůvodňuje obecné potlačení základního pravidla stanoveného občanským soudním řádem pro náhradu nákladů řízení (úspěch ve věci, ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.) ve prospěch výjimečného řešení podle § 150 o. s. ř. Základní pravidlo lze korigovat, nastanou-li okolnosti předvídané zejména v ustanovení § 142 odst. 2 až 3, § 143 a 150 o. s. ř. 11. V pozdějším nálezu sp. zn. sp. zn. I. ÚS 262/20 ze dne 10. 11. 2020 se Ústavní soud rovněž zabýval zevrubnou analýzou této problematiky. Konstatoval, že pokud obecný soud vyhoví návrhu na zrušení spoluvlastnictví a rozhoduje dále o způsobu jeho vypořádání, při rozhodování o nákladech řízení jednotlivých účastníků, kteří mají v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, by měl jejich procesní úspěch hodnotit jako stejný a neměl by přiznat náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žádnému z nich, ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. V případě, že tak nepostupuje, porušuje právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny toho účastníka řízení, který nebyl úspěšný se svým návrhem na způsob vypořádání spoluvlastnictví. V bodu 35 tohoto nálezu rozvedl, že vyvolání řízení je svobodnou volbou navrhovatele (tehdy "žalobce"), do jehož majetkové sféry nemusel nikdo zasáhnout, a ani jej k podání žaloby přimět. Stejně tak je svobodnou volbou jiného spoluvlastníka (tehdy "žalovaného") neuzavřít navrženou mimosoudní dohodu a požadovat určitý způsob vypořádání, neboť i na jeho straně jde o výkon ústavně zaručeného vlastnického práva. Má-li procesní obrana jednoho spoluvlastníka rozumný a přesvědčivý základ, a nespadá do kategorie zneužití práva či obstrukčního chování, nelze mu její uplatnění klást k tíži a zmenšovat uložením nákladové povinnosti jeho majetkovou sféru ve prospěch spoluvlastníka, který se svobodně rozhodl ve spoluvlastnictví nadále nesetrvávat - třeba i ve shodě s ostatními spoluvlastníky - a měl to "štěstí", že podal žalobu jako první a že soud vypořádal zrušené spoluvlastnictví ve shodě právě s jeho návrhem (proto, že nejlépe odpovídal zákonem stanovené posloupnosti). 12. Na výše uvedené závěry ve věci sp. zn. I. ÚS 262/20 navázal Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3202/20 ze dne 2. 11. 2021, v němž Ústavní soud posuzoval složitý případ neshody na vypořádání u právních nástupců původních vlastníků. Považoval za klíčové, že obecné soudy asymetrický nákladový výrok vůbec neodůvodnily a řídily se stroze a bez dalšího "procesním úspěchem" ve věci, což - jak bylo uvedeno výše - dle stávající judikatury možné není. Ústavní soud tehdy vyslovil, že v řízeních iudicium duplex nelze na náklady řízení bez dalšího aplikovat zásadu o úspěchu ve věci. Zpravidla se jeví jako spravedlivé, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. 13. Z případů přezkoumávaných nálezovou judikaturou Ústavního soudu tedy vyplývá, že pravidlo "každý spoluvlastník si nese své náklady" se v reálné praxi řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (s ohledem na jeho specifickou povahu) zpravidla uplatní, ne však vždy. Z výše shrnutých judikaturních závěrů je rovněž zřejmé, že si jednotlivá rozhodnutí v závazném právním názoru neodporují, pouze se vzájemně doplňují, přičemž nálezy z "pravidla" vždy zdůrazňují jeho výjimky (slovy ledaže by pro to byly dán zvláštní důvody, příp. ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup). Z judikatury rovněž plyne, že obecné soudy musejí specifické okolnosti v odůvodnění řádným způsobem vypořádat. Ústavní soud se proto dále zabýval aplikací obecných východisek v nyní projednávané věci. 14. V řízení před obecnými soudy se soudy zabývaly rozdělením majetku - ubytovny ve spoluvlastnictví bývalých manželů, v němž každý z účastníků ke dni rozhodování prvostupňového soudu vlastnil ideální jednu polovinu. Na základě plynutí času totiž došlo k zákonnému způsobu vypořádání společného jmění manželů dle § 150 odst. 4 obč. zák. 15. Ačkoliv prvostupňový soud rozhodoval dne 29. 9. 2020 a nijak se s tehdy vyhlášeným rozhodnutím nevypořádal [nález sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019 (N 211/97 SbNU 260)], na základě podaného odvolání to měl možnost napravit krajský soud, který tak i učinil. Odvolací soud při přezkumu nákladového výroku nejenže vyslovil, že se s prvostupňovým rozhodnutím v tomto rozsahu ztotožňuje, nadto dodal, že považoval v nyní projednávané věci za významné úvahy soudu prvého stupně o "zavrženíhodném jednání" stěžovatele vůči vedlejší účastnici - takto učinil v bodech 17 až 20 rozhodnutí odvolacího soudu, proto Ústavní soud považuje jeho odůvodnění za dostatečné. Vyostřený spor mezi spoluvlastníky (pojatý do prvostupňového rozhodnutí) Ústavní soud stručně shrnuje tak, že stěžovatel měl žalované vedlejší účastnici fyzicky vyhrožovat a zatajovat před ní příjmy plynoucí z pronájmu nemovitosti, stejně tak jako opomenul vyplácet vedlejší účastnici zisk. Takto činil po celou dobu, kdy měli nemovitosti ve spoluvlastnictví. Soud rovněž poukazoval na obstrukčnost jednání stěžovatele, který nejprve žádal nový znalecký posudek k navýšení ceny, a následně, když byla nemovitost přikázána stěžovatelce, stanovení ceny zpochybňoval jako vysoké. Úvahy soudů obou stupňů považuje rovněž Ústavní soud za dostatečné pro to, aby ve spojení s "úspěchem" vedlejší účastnice umožnily v rámci stanovení náhrady nákladů řízení aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k rozsahu úvah zejména krajského soudu (v bodech 17 až 20 rozhodnutí odvolacího soudu), které Ústavní soud považoval za odpovídající požadavkům dosavadní judikatury, s ohledem na princip subsidiarity rozhodování Ústavního soudu o náhradě nákladů řízení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal důvody ke kasaci rozhodnutí obecných soudů. Ani ostatní námitky stěžovatele nebyly způsobilé tento závěr zvrátit. 16. Proto rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023 Ludvík David v. r. předseda senátu