Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2022 č. j. 30 Cdo 2004/2021-532, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2020 č. j. 35 Co 24/2020-324 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. července 2019 č. j. 15 C 51/2019-243, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, proti stěžovateli bylo dne 18. 1. 2010 zahájeno trestní stíhání pro zločin zpronevěry, trestní řízení trvalo 8 let a dva měsíce. Stěžovatel se následně obrátil na Ministerstvo spravedlnosti a na soud s žalobou o náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ("zákon o odpovědnosti státu"). Stěžovatel samostatnou žalobou uplatnil proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti nárok na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání a nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Stěžovatel rozhodnutí obecných soudů vydaná v tomto řízení napadl samostatnou ústavní stížností, o níž probíhá řízení pod sp. zn. III. ÚS 1797/22. 3. V projednávané věci o nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy způsobené délkou řízení vedl řízení Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 15 C 51/2019. V něm obvodní soud konstatoval, že celková délka trestního stíhání stěžovatele trvající 8 let a 2 měsíce byla naprosto nepřiměřená a dospěl k závěru, že došlo k porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a že stěžovateli přísluší odškodnění v penězích v intencích § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu a v rozmezí stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Obvodní soud dále dospěl k závěru, že za jeden rok trvání řízení je nutné stěžovatele odškodnit částkou 16 000 Kč, s tím, že za první dva roky bude částka poloviční. Obvodní soud uvedl, že nejde o extrémní délku řízení, avšak vzhledem k okolnostem případu a vzhledem k tomu, že k ní došlo v rámci trestního řízení, nelze použít částku základní. Obvodní soud napadeným rozsudkem rozhodl ve výroku I. tak, že uložil žalované vedlejší účastnici povinnost zaplatit žalobci 211 456,80 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. žalobu co do částek 94 534,20 Kč a 900 000 Kč a ohledně požadované omluvy zamítl a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 4. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé I. co do částky 167 700 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej v tomto výroku co do částky 43 756,80 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že délku řízení lze označit za extrémní, a že jeden rok trvání řízení je nutné odškodnit částkou 18 000 Kč. Zároveň shledal, že obvodní soud z důvodu početní chyby přiznal stěžovateli nesprávným výpočtem částku 211 456 Kč, přičemž měla být přiznána částka 167 700 Kč, a v této částce tedy výrok I. rozsudku obvodního soudu potvrdil. V zamítavém výroku o věci samé II. rozsudek soudu prvního stupně co do částky 94 534,20 Kč potvrdil a co do částky 900 000 Kč, poskytnutí omluvy a náhrady nákladů řízení (výrok III.) zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Stěžovatel rozsudek městského soudu napadl dovoláním v části, ve které byl výrok rozsudku obvodního soudu změněn co do částky 43 756,80 Kč s příslušenstvím, tak že žaloba byla zamítnuta, a v části, ve které byl výrok II rozsudku obvodního soudu co do částky 94 534,20 Kč s příslušenstvím potvrzen. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11. V doplnění ústavní stížnosti následně uvedl, že obecné soudy při výpočtu odškodnění nezohlednily skutečnou složitost věci a opakované vady v rozhodování obecných soudů, kdy délku řízení ovlivnilo opakované rozhodování na všech třech stupních trestního soudnictví, dále že nezohlednily jeho zdravotní stav a další významné okolnosti (procesní nejistotu, hrozbu nepodmíněného trestu, rozhodování soudců později vyloučených pro pochybnosti o jejich nepodjatosti a exekuci nároků přiznaných poškozeným později zrušeným odsuzujícím rozsudkem). Uvádí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, kdy zdůrazňuje, že ani v dovolacím řízení nelze akceptovat extrémní rozpory mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry obecných soudů a konstatuje, že se Nejvyšší soud nevypořádal s částí jeho argumentace v podobě, v jaké ji stěžovatel vznesl. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 8. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem [srov. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Subsidiaritu ústavní stížnosti je třeba chápat nejen v procesním, ale též v materiálním smyslu. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. 9. Stěžovatel (kromě usnesení Nejvyššího soudu) napadl i rozsudek městského soudu a obvodního soudu v celém rozsahu, ačkoliv - jak plyne z výše uvedené rekapitulace (viz sub 3 a 4) - městský soud částečně zrušil rozhodnutí obvodního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že soudní řízení o některých nárocích stěžovatele není ukončeno, je ústavní stížnost v této části nepřípustná (předčasná) podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 10. Ústavní soud poznamenává, že v posuzované věci nejsou splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (k typovým podmínkám připuštění výjimky viz bod 11 usnesení ze dne 12. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 895/22), když žádné takové ostatně netvrdí ani samotný stěžovatel. 11. Ve zbylé části je ústavní stížnost přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Taková pochybení ovšem v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal. 14. Stěžovatel ve své argumentaci nejprve odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 s tvrzením, že dle jeho názoru obecné soudy nerespektovaly v jeho věci závaznou judikaturu Ústavního soudu. Této námitce však Ústavní soud nepřisvědčil. V uvedeném nálezu Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces zaručeného podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v konečném důsledku i základního práva zaručeného podle čl. 36 odst. 3 Listiny z důvodu, že obecný soud svůj závěr, dle kterého nepřiměřená délka řízení negenerovala újmu (ani morální), řádně neodůvodnil. Dále v uvedeném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že obecný soud je povinen stanovit a řádně odůvodnit základní částku odškodnění a pak stanovit a řádně odůvodnit její procentní modifikace dle kritérií zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, judikatury soudů (včetně Evropského soudu pro lidská práva), popř. dle dalších jedinečných skutečností daného případu. Zároveň dodal, že Ústavní soud nemůže nahrazovat činnost obecných soudů, tedy určovat, jaká výše přiměřeného zadostiučinění by měla být stěžovateli přiznána. V projednávané věci obecné soudy srozumitelně popsaly částku přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, včetně hodnocení jednotlivých kritérií pro snížení a zvýšení základní částky určeného zadostiučinění, kterou stanovily v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, které reflektuje i závěry judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Z rozhodnutí městského soudu je zcela zřetelné, jak k výsledné částce 167 700 Kč soud dospěl [(7 x 18 000 Kč) + (2 x 1500 Kč) zvýšené o 30%] a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby takto stanovenou částku jakkoliv přehodnocoval. 15. Městský soud se vypořádal se stěžovatelovými námitkami, kdy popsal, proč je ve stěžovatelově věci na místě zvýšení o 30 % z důvodu významu řízení pro stěžovatele, vzal do úvahy, jaký má na výši odškodnění vliv stěžovatelův věk a celkový zdravotní stav, uvedl, proč v projednávané věci není zásadní důvod ke zvýšení o 50 % (viz bod 10 napadeného rozsudku městského soudu). Dále se zabýval složitostí řízení a postupem státních orgánů a tyto okolnosti v rozhodnutí o výsledné částce odškodňující délku řízení, kterou označil jako extrémní, reflektoval, když o 2 000 Kč zvýšil základní částku zadostiučinění. V jeho závěrech ani jeho odůvodnění nespatřuje Ústavní soud exces vybočující z požadavků čl. 36 Listiny. 16. I Nejvyšší soud aproboval postup základních úvah výpočtu částky odškodnění (přiměřenost), přičemž ani v jeho rozhodnutí neshledává Ústavní soud nedostatky. Nejvyšší soud dovodil, že městský soud dostatečně zohlednil kritérium postupu orgánů veřejné moci spočívající v ne vždy koncentrovaném postupu soudů, když vzal v potaz neodůvodněné průtahy, které měly na nepřiměřené délce významný podíl. Obsah napadených rozhodnutí je ostatně stěžovateli znám, nemá smysl je zde znovu reprodukovat. 17. Uvádí-li stěžovatel, že se soudy nevypořádaly se všemi jeho námitkami přesně v takové podobě, v jaké je vznesl, je k tomu vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42). Soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)]. Tak se stalo i v případě stěžovatele. 18. Namítá-li stěžovatel, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 3 Protokolu 7 k Úmluvě, Ústavní soud připomíná, že předmětné ustanovení zaručuje odškodnění za nezákonné odsouzení. Předmětem napadených rozhodnutí projednávaných touto ústavní stížností však bylo stanovení výše odškodnění za průtahy v řízení. Právo stěžovatele zaručené čl. 3 Protokolu 7 k Úmluvě tak v této větvi stěžovatelova sporu nemohlo být napadenými rozhodnutími porušeno. 19. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu