Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) P. Š., 2) nezletilého A. F. Š., 3) nezletilé S. C. Š., zastoupených Mgr. Milanem Špičkou, advokátem, sídlem Thomayerova 25/3, Děčín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 126 Co 136/2023-2465 ze dne 7. 2. 2024, rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 29 P 2/2019-1945 ze dne 15. 6. 2023, a návrhu stěžovatelky 1) na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 126 Co 136/2023-2465 ze dne 7. 2. 2024, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a dále a) J. Š., zastoupeného Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem sídlem Hodov 459, Úvaly, b) nezletilé M. N. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti a návrh stěžovatelky 1) na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 126 Co 136/2023-2465 ze dne 7. 2. 2024 se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítají porušení čl. 3 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o právech dítěte. 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka a vedlejší účastník řízení a) [dále jen "otec"] jsou rodiče nezletilého A. a nezletilé S., kteří jsou v péči stěžovatelky, a nezletilé M., která je v péči otce (dále společně jako "nezletilí"). Okresní soud Praha-západ (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem rozhodoval o výživném na nezletilé pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů nezletilých. Stěžovatelce 1) uložil nalézací soud povinnost platit na výživu nezletilé M. 8 000 Kč měsíčně (výrok I) a zaplatit nedoplatek na výživném pro tuto nezletilou za období od 1. 1. 2021 do 31. 5. 2023 ve výši 204 300 Kč (výrok II). Otci uložil nalézací soud povinnost s účinností od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2023 platit nezletilé S. výživné 18 000 Kč měsíčně a nezletilému A. 15 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 7. 2023 výživné pro nezletilou S. 21 000 Kč a nezletilému A. 18 000 Kč měsíčně (výrok III); nedoplatek na výživném za období od 1. 1. 2021 do 31. 5. 2023 pro nezletilou S. ve výši 198 000 Kč a nezletilého A. 219 000 Kč bylo otci uloženo zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách (výrok IV). Dále nalézací soud uložil rodičům povinnost do 31. 7. 2023 založit spoření pro nezletilou S. a nezletilého A. (výrok V) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI). 3. K odvolání stěžovatelky i otce Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání otce (výrok I), rozsudek nalézacího soudu změnil: 1) ve výroku I tak, že výše výživného činí 6 500 Kč; 2) ve výroku II tak, že nedoplatek na výživném pro nezletilou M. za období od 1. 1. 2021 do 31. 1. 2024 činí 172 990 Kč, který je stěžovatelka povinna zaplatit podle stanovených podmínek; 3) ve výroku III tak, že změnil poměr, v jakém bude otec povinen výživné pro nezletilou S. a nezletilého A. platit k rukám stěžovatelky a na spoření; 4) ve výroku IV tak, že nedoplatek na výživném za období od 1. 1. 2021 do 31. 1. 2024 pro nezletilou S. činí 170 000 Kč a pro nezletilého A. činí 188 000 Kč a stanovil podmínky jeho placení; a 5) ve výroku V tak, že povinnost rodičům založit spoření se neukládá; jinak jej potvrdil (výrok II). Konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy při rozhodování o výživném nerespektovaly nejlepší zájem nezletilých a jejich rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Soudy se měly samostatně zabývat nejlepším zájmem každého nezletilého, což neučinily; nalézací soud ustanovil nezletilým opatrovníka, který však jejich práva účinně nehájil. 5. Dále stěžovatelé namítají, že se soudy nezajímaly o zájmy a náplň volného času nezletilých a odvolací soud nevzal v úvahu zhoršující se psychické zdraví nezletilých stěžovatelů; podle stěžovatelky 1) jim otec působil psychická traumata. Přestože odvolací soud věděl o "ekonomickém násilí" ze strany otce, nijak stěžovatelům nepomohl. Obecné soudy také pochybily, nestanovily-li nezletilým stěžovatelům zvýšené výživné zpětně - nejméně od května 2019. 6. Stěžovatelka 1) odvolacímu soudu vytýká, že odkazuje na živitele, který by měl spolu s ní vyživovat nezletilé, přestože s ním nežije ve společné domácnosti. Dále se odvolací soud nevypořádal s nedoplatkem stěžovatelky 1) vzniklým z neuhrazené vyživovací povinnosti, který rostl s nepřiměřeně dlouhým trváním řízení. Stěžovatelka 1) nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně jejího potenciálního čistého příjmu ve výši 40 000 Kč, neboť soudem srovnávané místo je na celý úvazek a plat je nabízen v hrubé výši. Soud měl stanovit stěžovatelce 1) hypotetickou mzdu 8 840 Kč. Rovněž se soudy dostatečně nezabývaly tvrzením stěžovatelky 1) o naturálním plnění výživného vůči nezletilé M., která užívá spolu s otcem dům, k němuž stěžovatelka 1) vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2. Soudy měly také zohlednit, že stěžovatelka 1) nemůže užívat nemovité věci (v hodnotě několika desítek milionů korun), které má spolu s otcem ve spoluvlastnictví. Nalézací soud nepřípustným "dílčím" rozsudkem č. j. 29 P 2/2019-1143 ze dne 29. 8. 2022 nejprve upravil péči i osobní styk rodičů s nezletilým, a až poté rozhodoval o výživném. 7. Stěžovatelka 1) s ústavní stížností navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, který odůvodnila tím, že uhradí-li nedoplatek na výživném pro nezletilou M. a posléze bude konstatováno, že tato povinnost neexistovala, vznikne situace, kterou nebude možné vzít zpět. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. S ohledem na formální předpoklady pro projednání podaných ústavních stížností bylo třeba blíže se zabývat tím, že nezletilí stěžovatelé byli při podání ústavních stížností zastoupeni stěžovatelkou 1) jako jejich zákonnou zástupkyní (matkou). 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že pro účastenství nezletilých nebyly v projednávané věci splněny procesní předpoklady, a to vzhledem k předmětu řízení, neboť jde o věc, v níž proti sobě stojí zájmy rodičů a nezletilých. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a nemůže být vtažen do řízení jedním z rodičů (jako "rukojmí") na jeho straně. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže) oprávněné stěžovatelky 1) však nebylo nutné uvedené vady odstraňovat. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů se přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině vyznačuje vzájemností, takže je rozhodováno o ústavnosti úpravy vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1095/21 ze dne 29. 6. 2021 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 611/21 ze dne 30. 3. 2021; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnosti stěžovatelů 2) a 3) tudíž Ústavní soud posoudil jako návrhy podané někým zjevně neoprávněným. 10. Ústavní stížnost stěžovatelky 1) byla podána včas a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností (viz § 30 odst. 1 a § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost stěžovatelky 1) byla podána oprávněnou osobou, s výjimkou části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání otce na základě jeho zpětvzetí, a stěžovatelka 1) je tak v tomto rozsahu osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti stěžovatelky 1) příslušný v rozsahu, v němž směřuje proti výrokům rozsudku nalézacího soudu a jeho částem, které byly změněny rozsudkem odvolacího soudu; Ústavní soud totiž není oprávněn rušit, co již bylo změněno či nahrazeno. Ve zbývající části je ústavní stížnost stěžovatelky 1) přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Vyjádření otce 11. Otec se k návrhu stěžovatelky 1) na odklad napadeného rozsudku odvolacího soudu vyjádřil tak, že jeho vyhovění by ztížilo vymahatelnost výživného pro nezletilé. Stěžovatelka 1) nehradí řádně výživné pro nezletilou M. a návrhem na odklad vykonatelnosti sleduje své osobní zájmy. Ústavní stížnost stěžovatelky 1) není podle otce důvodná. Obecné soudy se podle něj zabývaly nejlepším zájmem nezletilých a důkladně se věnovaly zjištění skutkového stavu věci, včetně ověření zdravotního stavu nezletilých. Podle otce byly soudy vstřícné k posuzování (potenciálních) příjmů stěžovatelky 1) a nezohlednily, že od roku 2020 žije se svým druhem. Tvrzení o naturálním plnění pro nezletilou M. nebylo prokázáno, stejně tak soudy správně nezohlednily zápůjčky poskytované stěžovatelce 1) jejím přítelem. 12. Vzhledem k tomu, že vyjádření otce nepřesahuje rámec odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud je nezasílal stěžovatelce 1) k replice. V. Vlastní posouzení Ústavního soudu 13. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud pak zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě, a to včetně rozhodnutí o vyživovací povinnosti; posuzování těchto otázek je především na obecných soudech. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. 14. Ústavní soud po přezkumu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky 1) je v části, v níž splňuje předpoklady řízení před Ústavním soudem (viz výše), zjevně neopodstatněná. 15. Stěžovatelka 1) brojí primárně proti skutkovým zjištěním obecných soudů, které učinily v souvislosti s rozhodnutím o vyživovací povinnosti otce k nezletilým stěžovatelům a její vyživovací povinnosti k nezletilé M. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, které vedlo k dostatečným skutkovým zjištěním ohledně majetkových a příjmových poměrů rodičů i odůvodněných potřeb a zájmů nezletilých. Není úlohou Ústavního soudu, aby skutková zjištění a související právní úvahy obecných soudů dále přehodnocoval; žádné extrémní závěry či prvky libovůle neobsahují. 16. Potenciální příjem stěžovatelky 1) soudy nedovodily pouze z možného zaměstnání na celý úvazek, ale s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vysvětlily, že je třeba vycházet nejen z příjmů z výdělečné činnosti, ale i z ostatních možných příjmů a majetkových poměrů (včetně hospodaření s novými partnery), které jsou v dané věci poznamenány tím, že rodiče nemají vypořádané spoluvlastnictví, zejména k nemovitým věcem. Odvolací soud v této souvislosti vysvětlil, že nelze považovat bydlení nezletilé M. s otcem v domě ve spoluvlastnictví rodičů za naturální plnění, užívá-li stěžovatelka 1) s nezletilými stěžovateli jinou nemovitost ve spoluvlastnictví rodičů; jiné naturální plnění pro nezletilou M. přitom nebylo prokázáno. 17. Současně soudy pečlivě uvážily nejlepší zájem nezletilých stěžovatelů a zohlednily jejich zdravotní stav i potřeby. V této souvislosti vzaly do úvahy, že nezletilá S. trpí poruchou autistického spektra a navštěvuje základní školu, nastupuje na druhý stupeň a bude jí přidělen asistent; nezletilý A. bude nastupovat na základní školu. Podle Ústavního soudu proto není protiústavní závěr soudů, že celodenní péče o nezletilé již není nutná a práceschopnost stěžovatelky 1) není snížena. 18. Námitka zpětného nepřiznání výživného není opodstatněná, neboť z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, že soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že společné hospodaření rodičů trvalo až do konce ledna 2021, a proto nestanovily výživné s účinností před tímto datem. 19. Argumentace stěžovatelky 1) o nemožnosti užívat nemovité věci - či obecně ohledně jejich majetkových sporů s otcem se míjí s předmětem řízení, na což již upozorňoval odvolací soud. Obdobně není zřejmé, jakým způsobem měly obecné soudy v projednávané věci zohlednit tvrzené "ekonomické" násilí; odmítá-li otec platit soudem přiznané výživné podle stanovených podmínek, nic nebrání stěžovatelce 1) domáhat se splnění povinnosti cestou výkonu rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o fyzickém násilí otce (aniž by jej soud jakkoli zlehčoval) není v ústavní stížnosti nijak rozvedeno a prokázáno. Pro úplnost lze uvést, že žádné násilí nebylo v řízení zjištěno, naopak podle soudů má otec s dětmi velmi dobrý vztah. 20. Konečně, Ústavní soud nepovažuje za protiústavní, že soudy nejprve rozhodly o péči a styku rodičů s nezletilými, a až poté o výživném. Jde o samostatné otázky, které je možné posuzovat samostatně, zejména je-li dán zájem na rychlém vyřešení některé z nich - v tomto případě na úpravě péče rodičů o nezletilé a styku s nimi. 21. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozsudky jsou řádně odůvodněny a obecné soudy se přesvědčivě vypořádaly se všemi relevantními námitkami a argumenty stěžovatelky 1), které v ústavní stížnosti reprodukuje. Za takové situace není pro výjimečný zásah Ústavního soudu prostor. 22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnosti stěžovatelů 2) a 3) podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhy podané někým zjevně neoprávněným a ústavní stížnost stěžovatelky 1) zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. 23. Spolu s ústavními stížnostmi Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelky 1) na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu jako návrh akcesorický. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2024 Jan Wintr v. r. předseda senátu