Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Šárkou Apltauerovou, advokátkou se sídlem U Staré elektrárny 2050/38, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 58 Co 177/2022-213 ze dne 25. 5. 2023, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníka řízení a P. M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení základních práv vyplývajících z čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem č. j. 26 C 115/2021-96 ze dne 18. 5. 2022 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastník (otec) domáhal, aby k 1. 7. 2020 byla zrušena jeho vyživovací povinnost vůči stěžovateli, a rozhodl, že je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení. 3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že vyživovací povinnost otce vůči stěžovateli stanovenou naposled rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 60 Co 162/2019-1049 ze dne 25. 6. 2019 částkou 4 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 7. 2020 zrušil. Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen otci zaplatit náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 80 973,20 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 34 702,80 Kč, obojí do šesti měsíců od právní moci rozsudku. 4. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že stěžovatel byl studentem Obchodní akademie, Vyšší odborné školy a Jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky X od 1. 9. 2016 do 30. 6. 2020. Studoval obor finanční technologie denní formou a studium ukončil absolvováním vzdělávacího programu bez předepsané zkoušky. Maturitní zkoušku se snažil poprvé vykonat na jaře roku 2020, neuspěl však v obhajobě maturitní práce (příprava webových stránek). Z termínu obhajoby na podzim 2020 a na jaře 2021 se omluvil ze zdravotních důvodů, v termínu podzim 2021 opětovně neuspěl, z termínu na jaře 2022 se omluvil, k termínu na podzim 2022 a na jaře 2023 se nepřihlásil, až 18. dubna 2023 školu kontaktoval dotazem, od kdy se bude moci hlásit na termín podzim 2023. V březnu 2020 stěžovatel utrpěl úraz kolene. Dne 12. 5. 2021 se podrobil artroskopii, po operaci byly nutné rehabilitace a punkce. V listopadu 2022 byl léčen pro zánět nehtového lůžka, v dubnu 2022 následovala ambulantní ablace nehtu, která se opakovala v květnu 2022. Od 26. 7. 2022 je léčen v psychiatrické ambulanci pro úzkostně depresivní stavy a emoční rozlady. 5. Domáhá-li se výživného zletilé dítě, je nutno brát v potaz rovněž jeho chování vůči povinnému rodiči a možnost nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy. Dle zjištění krajského soudu stěžovatel nabyl plnoletosti 1. 6. 2019, tedy před ukončením školy a předtím, než v roce 2020 zakázal škole informovat otce o svých studijních výsledcích a než jej navzdory dotazům přestal informovat o svém zdravotním stavu. Přesto se otec i v roce 2021 korektním způsobem snažil zjistit více o jeho studijních a zdravotních problémech, nabízel mu pomoc a ujišťoval ho, že mu vyjde vstříc. Reakce stěžovatele však byla dle krajského soudu arogantní, zdůrazňující, že na informace o něm nemá právo. V podstatě požadoval jen výživné a své požadavky sdělil nevybíravým způsobem. Otec reagoval smířlivě s ujištěním, že pokud mu stěžovatel prokáže, že je dlouhodobě ve stavu nemocných, "nezůstane mu nic dlužen". Nabízel mu osobní setkání, snažil se mu poradit při postupu s obhajobou maturitní práce, zajistit odbornou pomoc při studiu či zprostředkovat informace o zkušenostech s operací kolene. Když se mu otec sám svěřil s vlastními zdravotními problémy, neprojevil sebemenší zájem a veškerou komunikaci ukončil. Stěžovatel se vůči otci vyjadřoval neuctivě rovněž ve vztahu ke třetím osobám. V emailu adresovaném svému učiteli jej označil za nenormálního člověka, který by se měl jít léčit, jako člověka zneužívajícího své zaměstnání, který mu úmyslně ubližuje a škodí. Kritizoval jeho snahu mu pomoct jako zcela nedostatečnou a svaloval na něj svůj neúspěch při obhajobě. Hrubé a nevhodné chování stěžovatele ve vzájemné komunikaci i v hodnocení otce vůči třetím osobám vedlo krajský soud k závěru, že se chová způsobem neslučitelným s dobrými mravy. 6. Charakter zdravotních obtíží stěžovateli dle krajského soudu nijak nebránil ve studiu ani v pracovním uplatnění (omezení se týkalo jen těžkého zatížení kolen). Stěžovatel však opakovaně odkládal opravnou maturitní zkoušku a posléze zcela rezignoval na komunikaci se školou, kterou obnovil až v průběhu jednání krajského soudu. Maturitní práci přitom studenti běžně zpracovávají při plnění dalších studijních povinností a v situaci, kdy stěžovatel nestudoval ani nepracoval, nemohlo její přepracování po neúspěšné obhajobě trvat několik let. S ohledem na věk a ukončení studia pro něj bylo současně předvídatelné, že se bude muset uplatnit na trhu práce. Od skončení školy však nepracoval, o jakoukoliv práci se nezajímal, na úřadu práce se jako uchazeč o zaměstnání neevidoval, ani nežádal o invalidní důchod. Nevyvinul sebemenší úsilí k zajištění si obživy vlastním přičiněním, přestože dle lékařských zpráv mu jeho stav nebránil ve studiu a s určitými omezeními ani ve výkonu zaměstnání. Krajský soud tak uzavřel, že pokud studium stěžovatele neneslo znaky soustavnosti a cílevědomé přípravy na budoucí povolání, a jeho zdravotní stav mu současně umožňoval, aby se sám živil, nebylo možné po otci spravedlivě požadovat, aby na jeho výživné vynakládal finanční prostředky. 7. Krajský soud neshledal ani důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. Místo otcem nabízené vstřícné komunikace a mimosoudního řešení vzájemných rozporů (mimo jiné i s odkazem na finanční náročnost soudního řízení) stěžovatel zvolil konfrontaci a rozhodl se řešit věc cestou exekuce. Podání exekučního návrhu a nesdělování informací potřebných pro vyhodnocení toho, zda vyživovací povinnost trvá či nikoliv, spolu s nesouhlasem stěžovatele s ukončením exekuce vedly k vyvolání daného řízení, neboť otci nezbyla jiná možnost, než podat žalobu o ukončení vyživovací povinnosti. II. 8. Stěžovatel namítá, že nebylo prokázáno chování takové intenzity, aby bylo důvodem pro zamítnutí výživného pro rozpor s dobrými mravy. Vůči otci se ničím neprovinil, neprovedl na něj fyzický útok, nevyjadřoval se o něm hanlivě, neznevažoval ho veřejně. Poukazuje na dlouholeté spory rodičů a tíživou rodinnou situaci, která vedla ke ztrátě důvěry v otce. Nepříznivý zdravotní stav a spor o zánik vyživovací povinnosti se odrazily na jeho psychice a neumožnily mu soustředit se na obhajobu maturitní práce. Rozhodnutí krajského soudu postavené na třech e-mailech a zneužití důvěrného dopisu učiteli k jeho újmě, přestože jej založil do spisu ke své obraně, považuje za nesprávné, nespravedlivé a kruté. Z emailové komunikace dle stěžovatele nevyplývá upřímný a vřelý zájem otce o jeho osobu, poskytoval mu jen povrchní rady, věděl, že je nezaměstnatelný, ale nepomohl mu sehnat práci ani brigádu. Krajskému soudu vytýká, že upřednostnil práva otce a dostatečně nechránil jeho práva, přestože není schopen se o sebe samostatně postarat. V průběhu odvolacího řízení argumentoval nejen svým zdravotním stavem, ale také nepříznivou finanční situací odvíjející se od odkázanosti na pomoc matky a na pomoc státu ve formě náhradního výživného a přídavků na dítě. Rozhodnutí krajského soudu nebude vzhledem k nákladům řízení a vzniklým dluhům v dohledné době schopen splnit, což měl soud v kontextu § 150 zohlednit. III. 9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 10. K přezkumu rozhodování ve věcech výživného Ústavní soud zastává rezervovaný postoj, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně reflektovat aktuální osobní, rodinné a majetkové poměry účastníků řízení. Ústavní soud opětovně nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené obecnými soudy a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Pokud učiněné závěry nepostrádají přesvědčivé zdůvodnění mající zřetelný odraz v provedeném dokazování a nezakládají zjevnou nesprávnost, není možné hodnotit postup soudu jako vybočující z mezí ústavnosti. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky. 11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. IV. 12. Relevantní argumentaci způsobilou z hlediska ústavněprávního přezkumu rozhodnutí krajského soudu zpochybnit stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Krajský soud se posouzením podmínek pro zrušení vyživovací povinnosti otce řádně zabýval a přiléhavě se k němu vyjádřil nejen v obecné rovině, ale srozumitelně odůvodnil také výše naznačené konkrétní závěry, které nelze ani ve světle polemiky stěžovatele označit za jakkoliv vybočující z ústavněprávních limitů. K závěru, že by rozhodnutí krajského soudu bylo v extrémním nesouladu s provedenými důkazy nebo že by nereflektovalo požadavky plynoucí z příslušných zákonných ustanovení, v posuzované věci dospět nelze. Pochybení, jež by mohlo zapříčinit stěžovatelem tvrzené porušení základních práv, Ústavní soud neshledal a další přehodnocování napadeného rozhodnutí mu tak nepřísluší. 13. Ačkoliv lze samozřejmě připustit výskyt určitých dílčích problémů při dokončování studia, ke kterým by bylo namístě volit spíše shovívaný přístup, nelze přehlédnout, že v případě stěžovatele došlo k víceletému odkládání obhajoby maturitní práce za současné absence reálných projevů dokladujících skutečnou snahu studium úspěšně ukončit. Z lékařských zpráv celkem deseti lékařů provedených k důkazu krajským soudem zároveň nevyplynulo, že by zdravotní problémy, které se u něj v průběhu doby postupně vyskytly (související zejména s operací kolene a ablací nehtu), byť jím mohly být subjektivně vnímány jako nepříjemné a omezující, stěžovateli bránily v dokončení studia nebo výkonu práce, neboť maximálně připouštěly omezení z důvodů jednotlivých návštěv lékařských zařízení a limitaci při fyzicky náročných činnostech. Poukazuje-li stěžovatel na to, že se ocitl i v péči psychiatra, ani dle lékařské zprávy tohoto specialisty jeho stav nevylučoval pracovní uplatnění. 14. Pokud tedy stěžovatel upozorňuje, že "není schopen samostatně se o sebe postarat", případně, že je nezaměstnatelný a odkázán na pomoc matky pobírající invalidní důchod, není zřejmé, z čeho to dovozuje. Jak uvedl krajský soud, aniž by byl stěžovatel současně vytížen studiem či zaměstnáním, nebyl po několik let schopen přepracovat, odevzdat a obhájit svou závěrečnou práci. Přestože si současně musel být vědom své situace (v době rozhodnutí krajského soudu mu bylo bez pár dní 22 let), nepracoval a ani neprojevil snahu si jakoukoliv práci zajistit. Jestliže stěžovatel uvádí, že se o otci nevyjadřoval negativně a veřejně ho neznevažoval, je takové tvrzení v přímém rozporu se zněním emailu, který adresoval jednomu ze svých učitelů. 15. Ani námitka, kterou se stěžovatel dovolává tzv. moderačního práva dle § 150 o. s. ř., nesvědčí o protiústavním excesu. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu jen při extrémním vybočení z příslušných procesních pravidel. Toho se však krajský soud nedopustil. Stěžovatel byl v řízení neúspěšný, a proto krajský soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že je povinen zaplatit otci náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Vyložil také, proč nepřistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř., dle něhož soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Odkázal zejména na skutečnost, že důvodem žaloby bylo jednání stěžovatele, který podal návrh na nařízení exekuce a nesouhlasil s jejím zastavením, jakož i jeho chování, kdy s otcem navzdory jeho snaze přestal komunikovat, odmítl mu poskytnout informace o průběhu studia a zdravotním stavu potřebné pro posouzení trvání vyživovací povinnosti a nevyužil jeho nabídky mimosoudního řešení problémů. Krajský soud se zabýval konkrétními okolnostmi dané věci a dostatečně vysvětlil, proč nebylo možné postupovat podle § 150 o. s. ř., když poukázal zejména na chování účastníků v předprocesním stadiu sporu. Byť se tedy rozhodnutí o nákladech řízení z určitého úhlu pohledu může jevit jako poměrně přísné, nelze v něm spatřovat projev ústavně zapovězené svévole. 16. Pakliže stěžovatel poukazuje i na to, že je kromě rozhodnutí o nákladech řízení nyní ohrožen také dluhem na sociálním a zdravotním pojištění a výzvou k vrácení vyplaceného rodičovského příspěvku a náhradního výživného, nejde o skutečnosti, které by byly předmětem proběhlého řízení. Konečně, zmiňuje-li v ústavní stížnosti také průtahy řízení, nijak je nespecifikuje a toto tvrzení neopírá o žádnou argumentaci. Toliko pro úplnost lze proto uvést, že samotná námitka průtahů vznesená po pravomocně skončeném řízení obecně nemůže být důvodem zrušení meritorního rozhodnutí. 17. Jelikož důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadeného rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024 Jan Wintr, v. r. předseda senátu