Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavních stížnostech stěžovatelek obchodní společnosti Bystroň construction s.r.o., sídlem Bieblova 406/6, Ostrava, a obchodní společnosti Bystroň services s.r.o., sídlem tamtéž, obou zastoupených Mgr. Michalem Machkem, advokátem se sídlem Dlouhá 3355/6, Ostrava, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ads 302/2023-20 ze dne 11. března 2024 a č. j. 10 Ads 303/2023-28 ze dne 29. února 2024 a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ad 6/2022-58 ze dne 18. dubna 2024 a č. j. 22 Ad 9/2022-54 ze dne 18. dubna 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavními stížnostmi doručenými dne 18. 7. 2024 se stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. 2. Protože spolu obě ústavní stížnosti souvisejí, jejich argumentace jsou obdobné a napadená rozhodnutí vycházejí ze stejného skutkového i právního posouzení věci, rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 7. 2024 o spojení ústavních stížností vedených pod sp. zn. II. ÚS 2039/24 a II. ÚS 2040/24 ke společnému řízení. II. Skutkové okolnosti posuzovaných věcí a obsah napadených rozhodnutí 3. Stěžovatelky uplatnily nárok na prominutí pojistného za měsíce červen až srpen 2020 podle zákona č. 300/2020 Sb., o prominutí pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen "zákon o prominutí pojistného"). Uplatněné nároky stěžovatelek však Okresní správa sociálního zabezpečení Ostrava neuznala s odůvodněním, že stěžovatelky nebyly v měsíci březnu 2020 evidovány jako zaměstnavatelé, kterými se staly až od následujícího měsíce. Z toho důvodu tak neměly nárok na prominutí, neboť nesplňovaly předpoklady podle § 2 odst. 1 tohoto zákona. Proto Okresní správa sociálního zabezpečení Ostrava stěžovatelkám uložila platebními výměry uhradit dlužné pojistné a dopočtené penále. Stěžovatelky s rozhodnutím nesouhlasily a odvolaly se k České správě sociálního zabezpečení, tedy k vedlejší účastnici.Ta odvolání zamítla a potvrdila původní platební výměry. 4. Následně stěžovatelky podaly proti rozhodnutím vedlejší účastnice žaloby ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), ve kterých se domáhaly jejich zrušení. Krajský soud nejprve napadená rozhodnutí zrušil a vrátil vedlejší účastnici věci k dalším řízením, neboť měl za to, že správní orgány nesprávně interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 2 odst. 1 zákona o prominutí pojistného. Podle jeho názoru nevyplývalo z daného ustanovení, že by osoba uplatňující prominutí pojistného musela být zaměstnavatelem i v měsíci březnu 2020. Vedlejší účastnice však proti rozsudkům krajského soudu podala kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudky krajského soudu zrušil. Dospěl totiž k opačnému názoru než krajský soud, tedy že osoba uplatňující prominutí pojistného musela být i v březnu 2020 zaměstnavatelem. 5. V návaznosti na to krajský soud vydal napadené rozsudky, kterými zamítl žaloby stěžovatelek s tím, že převzal právní názor Nejvyššího správního soudu. III. Argumentace stěžovatelek 6. Stěžovatelky v ústavních stížnostech shodně uvádějí, že rozhodnutími správních soudů bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také právo na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny, a to i ve spojení s principem rovnosti. 7. Podle názoru stěžovatelek je podstatou věci výklad sporného § 2 odst. 1 zákona o prominutí pojistného. Stěžovatelky mají za to, že zákon nestanoví nezbytnost mít v porovnávacím období (březen 2020) zaměstnance a být tak zaměstnavatelem. Smyslem daného zákona byla podle stěžovatelek podpora všech zaměstnavatelů v obtížné době, aniž by explicitně stanovil, že by se pomoc měla vztahovat pouze na některé skupiny zaměstnavatelů. Podle stěžovatelek při výkladu ustanovení dotčeného zákona došlo k faktickému rozdělení zaměstnavatelů na "staré" a "nové". To vedlo k narušení hospodářské soutěže a znevýhodňení začínajících podnikatelských subjektů oproti těm, kteří působili na trhu již v předešlých měsících. To představuje porušení práva na podnikání a zároveň v tomto stěžovatelky spatřují rozpor s principem rovnosti a zákazu diskriminace. 8. Při vydání sporné a nejasné právní normy je podle názoru stěžovatelek úlohou obecných soudů, aby tyto výkladové nejasnosti odstranily, a to nejenom s přihlédnutím ke smyslu a účelu této normy, ale i s ohledem na nutnost zajištění ochrany právní jistoty a legitimního očekávání adresátů těchto norem. K ničemu takovému však ze strany soudů podle stěžovatelek nedošlo a rozsudky správních soudů se jeví jako projev přepjatého formalismu. Takové pochybení považují stěžovatelky za porušení svého práva na soudní ochranu, respektive na spravedlivý proces. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud nevyžaduje, aby účastníci řízení před správními soudy podávali kasační stížnost v případech, kdy by předmětem řízení o kasační stížnosti mělo být opětovné posouzení otázek v dané věci již Nejvyšším správním soudem vyřešených. Taková opakovaná kasační stížnost je ze zákona nepřípustná, a nejde proto o procesní prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva (nález sp. zn. III. ÚS 926/19 ze dne 2. 7. 2019). V. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud je s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení oprávněn posuzovat výklad podústavního práva (předpisů z oblasti veřejné správy) pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v posuzované věci byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další instance. 11. Jádrem rozhodování správních soudů bylo určení, zda stěžovatelky splnily předpoklady nároku na prominutí pojistného podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o prominutí pojistného. Ústavní soud se proto zaměřil toliko na přezkum, zda správní soudy nevybočily z požadavků práva na soudní ochranu a zda nerozhodovaly v rozporu s principem rovnosti a neporušily právo stěžovatelek na podnikání. 12. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušovala právo stěžovatelek na soudní ochranu. Napadená rozhodnutí obstojí z pohledu povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu). Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za pečlivé, přiléhavým způsobem reagující na vznesené námitky stěžovatelek a srozumitelné. Výklad dotčeného ustanovení provedený Nejvyšším správním soudem považuje Ústavní soud za udržitelný a nevybočující z obecně akceptovaných metod interpretace práva. Navíc jej Ústavní soud považuje též za ústavně souladný. V procesu výkladu a aplikace práva Nejvyšším správním soudem a následně krajským soudem neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. 13. Stejně jako Nejvyšší správní soud ani Ústavní soud nemá za to, že by podpora zaměstnavatelů, kterou upravuje § 2 odst. 1 zákona o prominutí pojistného, byla neomezená či nepodmíněná. Dané ustanovení naopak stanovuje předpoklady, které musí být kumulativně splněny, aby na prominutí pojistného vznikl nárok. I Ústavní soud považuje pro výklad tohoto ustanovení za klíčovou podmínku "byť jen jediného zaměstnance" v měsíci březnu 2020. Ta sice není v zákoně o prominutí pojistného uvedena výslovně, vyplývá však implicitně z § 2 odst. 1 písm. b) a c). Jak přesvědčivě vyložil Nejvyšší správní soud, smysl a účel této úpravy spočívá v pomoci "předcovidovým" zaměstnavatelům, a právě výše zmíněná podmínka vytvářela hranici pro posouzení, komu nárok na prominutí pojistného vznikl a komu nikoliv. Jinak řečeno, pro nárok na prominutí pojistného bylo nezbytné být zaměstnavatelem již v porovnávacím období, tedy v březnu 2020. 14. K tomuto závěru Nejvyšší správní soud dospěl interpretací daného ustanovení, která se neomezila jen na užití jazykové metody výkladu. Naopak se řádně zabýval výkladem s ohledem na smysl a účel zákona (k tomu, že jazykový výklad představuje jen prvotní "přiblížení se" významu právní normy, viz už nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997, z poslední doby potom nález sp. zn. Pl. ÚS 27/23 ze dne 13. 3. 2024). I podle Ústavního soudu bylo záměrem zákonodárce pomoci stávajícím zaměstnavatelům v hospodářsky obtížné době a podpořit tak určitou stabilitu a kontinuitu zaměstnanosti. To vyplývá i z § 1 odst. 1 zákona o prominutí pojistného, který stanovil účel prominutí pojistného jako "kompenzaci některých hospodářských následků souvisejících s výskytem koronaviru". 15. Jak vyvodil Nejvyšší správní soud, v posuzované věci nelze mít za to, že by stěžovatelky byly zaměstnavatelkami v porovnávacím období, neboť nezaměstnávaly byť jen jediného zaměstnance. Následně tak tedy z výše popsaného výkladu dotčeného ustanovení vyplývá, že nesplnily podmínky pro prominutí pojistného. 16. K námitce stěžovatelek, že faktickým rozdělením podnikatelů na dvě skupiny dochází ke znevýhodnění začínajících podnikatelských subjektů oproti těm, které působily na trhu již v období před březnem 2020, Ústavní soud konstatuje, že předchozí závěry obstojí i pohledem principu rovnosti, který je nutné promítnout do svobody podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny). 17. Odlišné zacházení se skupinami či jednotlivci neznamená vždy ústavně nepřípustné nerovné zacházení či diskriminaci. Ústavní pořádek připouští i zákonem založenou nerovnost, pokud pro ni existují ústavně akceptovatelné důvody, které jsou klíčové pro následné posouzení rozporu s principem rovnosti (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1609/08 ze dne 30. 4. 2009). Při posuzování rozporu s principem rovnosti považuje Ústavní soud za klíčový zejména důvod odlišného zacházení, tj. stanovený rozlišovací znak. Tomu pak musí odpovídat nároky kladené Ústavním soudem na zdůvodnění legitimity odlišného zacházení. Při rozlišování z důvodů tzv. podezřelých, resp. důvodů týkajících se osobních charakteristik jednotlivce majících úzký vztah k ochraně důstojnosti člověka (to jsou typicky důvody vypočtené v čl. 3 odst. 1 Listiny nebo důvody v této otevřené kategorii sice neuvedené, ovšem s tam vypočtenými důvody srovnatelné), je potřeba klást na zdůvodnění odlišného zacházení velmi přísné nároky. Naopak nebude-li důvodem rozlišení chráněná charakteristika uvedená či odvoditelná z čl. 3 odst. 1 Listiny, bude ústavně souladná taková právní úprava, která není projevem libovůle (obecný princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny). Postačí, že úprava sleduje nějaký legitimní cíl a je s to jej dosáhnout či k jeho dosažení přispět, přičemž nemusí jít o řešení nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 87/20 ze dne 18. 5. 2021). 18. V posuzované věci je odlišně zacházeno s novými podnikatelskými subjekty oproti těm, které na trhu již působily v období před pandemií koronaviru. Důvod odlišného zacházení tak nespadá mezi "podezřelé" důvody jmenované čl. 3 odst. 1 Listiny. Postačí tedy, že výsledné rozlišování je racionálně odůvodnitelné a není výsledkem libovůle zákonodárce. Již výše Ústavní soud uvedl, že záměrem zákonodárce bylo pomoci v obtížné době stávajícím zaměstnavatelům s cílem zachovat stabilitu a kontinuitu dosavadní zaměstnanosti; šlo o cíl užší, než je podpora zaměstnanosti jako taková. Zákonodárce sledoval podporu toho, aby stávající zaměstnavatelé nesnižovali počet zaměstnanců a výrazněji nesnižovali výši mezd, přestože byli zasaženi hospodářskými dopady pandemie. "Noví" zaměstnavatelé, kteří stejně jako stěžovatelka začali zaměstnávat zaměstnance až během období zasaženého pandemií, v tomto ohledu nebyli vystaveni dopadům pandemie stejně jako zaměstnavatelé stávající. Tím Ústavní soud nezpochybňuje, že na ně taktéž pandemie pravděpodobně měla ekonomický dopad. Odlišné zacházení, které zákonodárce zvolil, však stojí na legitimních důvodech, není projevem libovůle, a proto v něm nelze spatřovat rozpor s principem rovnosti. 19. Ve vztahu k rozhodnutím krajského soudu, které převzaly právní názor Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud doplňuje, že ani těmito rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně chráněných práv stěžovatelek. 20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2024 Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu