Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Lenky Vislocké, zastoupené Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2022 č. j. 20 Cdo 2381/2022-101, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2022 č. j. 70 Co 104/2022-62 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. února 2022 č. j. 16 C 151/2021-32, spojené s návrhem na zrušení § 234 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., a o ústavní stížnosti a) JUDr. Lenky Vislocké, b) JUDr. Ondřeje Vislockého a c) Mgr. Bc. Petry Synek Vislocké, zastoupených Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem, sídlem jak uvedeno výše, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2023 č. j. 21 Cdo 2516/2023-995, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2022 č. j. 29 Co 486/2021-925 ve znění opravných usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2023 č. j. 29 Co 486/2021-997 a ze dne 13. července 2023 č. j. 29 Co 486/2021-982 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. července 2021 č. j. 11 C 125/2004-875, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1. hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, 2. MUDr. Radomíry Vágnerové, 3. MUDr. Aleny Holubové, 4. obchodní společnosti Linke spol. s r. o., sídlem Schöfflerova 2013/33, Praha 3 - Žižkov, a 5. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti a návrh na zrušení § 234 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vedenou pod sp. zn. II. ÚS 588/23, se stěžovatelka JUDr. Lenka Vislocká domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022 č. j. 20 Cdo 2381/2022-101, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 5. 2022 č. j. 70 Co 104/2022-62 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 2. 2022 č. j. 16 C 151/2021-32, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a že porušena byla i pravidla dělby moci stanovená v čl. 2 Ústavy. 2. S touto ústavní stížností stěžovatelka podle § 74 zákona o Ústavním soudu podává návrh na zrušení § 234 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. 3. Ústavní stížností, která byla původně vedena pod sp. zn. I. ÚS 3121/23, se stěžovatelé a) až c) domáhají zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023 č. j. 21 Cdo 2516/2023-995, usnesení městského soudu ze dne 28. 4. 2022 č. j. 29 Co 486/2021-925 ve znění opravných usnesení ze dne 8. 6. 2023 č. j. 29 Co 486/2021-997 a ze dne 13. 7. 2023 č. j. 29 Co 486/2021-982 a usnesení obvodního soudu ze dne 13. 7. 2021 č. j. 11 C 125/2004-875, a to ze stejných důvodů, jak byly uvedeny sub 1. 4. Ústavní soud usnesením ze dne 28. 2. 2024 tyto ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení s tím, že dále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 588/23. 5. Z ústavní stížnosti vedené (před spojením) pod sp. zn. II. ÚS 588/23 a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu č. j. 16 C 151/2021-32 byla zamítnuta - jako podaná po zákonem stanovené lhůtě - žaloba pro zmatečnost, kterou se stěžovatelka domáhala z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zrušení rozsudku obvodního soudu ze dne 13. 7. 1993 sp. zn. 16 C 82/93 a rozsudku městského soudu ze dne 10. 7. 1995 č. j. 19 Co 561/93-59, a stěžovatelce bylo uloženo nahradit 1. vedlejší účastnici (jako žalované) náklady řízení ve výši 6 534 Kč. 6. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem č. j. 70 Co 104/2022-62 rozsudek obvodního soudu potvrdil, stěžovatelce uložil zaplatit 1. vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4 356 Kč a současně zamítl stěžovatelčin návrh na přerušení řízení. 7. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením č. j. 20 Cdo 2381/2022-101 podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné, přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a zamítl stěžovatelčin návrh na přerušení dovolacího řízení. 8. Z ústavní stížnosti původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 3121/23 a jejích příloh se podává, že obvodní soud napadeným usnesením č. j. 11 C 125/2004-875 k žalobám pro zmatečnost podaným 1. vedlejší účastnicí zrušil - z důvodu uvedeného v § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. - rozsudek obvodního soudu ze dne 13. 1. 2006 č. j. 11 C 125/2004-105 ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2006 č. j. 11 C 125/2004-143 a rozsudek městského soudu ze dne 15. 10. 2007 č. j. 24 Co 398/2006-196 (výrok I), jakož i rozsudek obvodního soudu ze dne 20. 8. 2009 č. j. 11 C 125/2004-249 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2009 č. j. 11 C 125/2004-280 a rozsudek městského soudu ze dne 25. 1. 2010 č. j. 24 Co 398/2006-319 (výrok II) s odůvodněním, že o věci již bylo rozhodnuto rozsudkem obvodního soudu ze dne 13. 7. 1993 sp. zn. 16 C 82/93 a rozsudkem městského soudu ze dne 10. 7. 1995 č. j. 19 Co 561/93-59 (viz sub 5). Řídil se přitom závazným právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3567/14 (N 239/83 SbNU 717). 9. K odvolání stěžovatelů a) až c) městský soud napadeným usnesením č. j. 29 Co 486/2021-925 (ve znění opravných usnesení č. j. 29 Co 486/2021-997 a 29 Co 486/2021-982) usnesení obvodního soudu změnil ve výroku I tak, že se rozsudek městského soudu ze dne 15. 10. 2007 č. j. 24 Co 398/2006-196 ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2007 č. j. 24 Co 398/2006-208 ruší ve výrocích I, IV, VI a ve větě první výroku V a že se ruší rozsudek obvodního soudu ze dne 13. 1. 2006 č. j. 11 C 125/2004-105 ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2006 č. j. 11 C 125/2004-143 ve výroku I v té části prvního odstavce, která se týkala pozemku parc. č. X1, X2 a X3 v katastrálním území H., ve třetím odstavci, který se týkal pozemku parc. č. X4 a X5 v katastrálním území H., v šestém odstavci a ve výrocích II a III, a dále je změnil ve výroku II tak, že se ruší rozsudek městského soudu ze dne 25. 1. 2010 č. j. 24 Co 398/2008-319 a rozsudek obvodního soudu ze dne 20. 8. 2008 č. j. 11 C 125/2004-249 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 6. 2009 č. j. 11 C 125/2004-280 a doplňujícího usnesení ze dne 15. 6. 2009 č. j. 11 C 125/2004-282. 10. Toto usnesení městského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením č. j. 21 Cdo 2516/2023-995 podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to z důvodu, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. II. Argumentace stěžovatelů 11. V ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 588/23 stěžovatelka JUDr. Lenka Vislocká především vyjadřuje nesouhlas s právním názorem Ústavního soudu, který v nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14 shledal, že závěry obecných soudů o neexistenci překážky rei iudicatae, kterou představovaly již zmíněné rozsudky obvodního soudu ze dne 13. 7. 1993 sp. zn. 16 C 82/93 a městského soudu ze dne 10. 7. 1995 č. j. 19 Co 561/93-59, nejsou ústavně konformní. Má za to, že tato rozhodnutí jsou nicotná, protože věc nenáležela do pravomoci soudů, a tudíž nemohou překážku věci rozhodnuté zakládat. Soudy tak měly řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit. Současně považuje za vadnou úvahu Ústavního soudu o postupu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, poukazujíc na v této věci vydané usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 3. 2018 č. j. Konf 20/2017-35, který návrh soudu odmítl z důvodu nedostatku kompetence, protože proti sobě stojí dvě pravomocná rozhodnutí civilních soudů. 12. Dále stěžovatelka s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 14. 2. 2007 sp. zn. 29 Odo 34/2005) a Ústavního soudu (usnesení ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 2234/07), připomíná možnost podat žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí vydanému před účinností novelizace o. s. ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb., přičemž má za to, že je-li uplatněn zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř., lhůta stanovená v § 234 odst. 1 o. s. ř. je neústavní, a proto navrhuje její zrušení. 13. Ústavní stížnost původně vedená pod sp. zn. I. ÚS 3121/23 obsahuje tutéž argumentaci, jak byla shrnuta sub 11. Dále stěžovatelé uvádějí, že Ústavní soud zmíněným nálezem navodil stav, kdy rozhodnutími podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je bráněno výkonu spravedlnosti, protože přes svou nicotnost zůstávají vůči nim závazná. Vzhledem k právnímu názoru Ústavního soudu v kombinaci s neexistencí zákonného prostředku na odstranění nicotného rozhodnutí pro uplynutí lhůty stanovené v § 234 odst. 1 o. s. ř. si soudní moc v rozporu s dělbou moci nezvratně přisvojila pravomoc, která jí nenáleží. Stěžovatelé mají za to, že v křiklavých případech "naprosto nepřípustného rozhodnutí" musí být takové rozhodnutí odstranitelné kdykoliv, přičemž poukazují na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013 č. j. 7 As 100/2010-65. Z uvedených důvodů se ocitli ve svízelné situaci při uplatňování svého restitučního nároku, a proto žádají Ústavní soud o opětovné zvážení celé věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti rozhodnutím uvedeným v bodě 1 je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 15. Ústavní stížnost, jež byla původně vedena pod sp. zn. I. ÚS 3121/23, tj. proti rozhodnutím uvedeným v bodě 3, však podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná není. Ústavní soud setrvale judikuje, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud za účelem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod zasahoval až v okamžiku, kdy neexistují žádné jiné prostředky, kterými by mohl být protiústavní stav napraven. Jinak řečeno, ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem; proto je možné ústavní stížností napadat především pravomocná "konečná" meritorní rozhodnutí [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. 16. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení kasačních usnesení městského soudu a obvodního soudu a na ně navazujícího usnesení Nejvyššího soudu, jejichž procesním důsledkem je, že se věc vrací zpět k soudu prvního stupně, který o ní bude znovu rozhodovat. Nejde tudíž o rozhodnutí "konečná" ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 120/17). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 18. Úvodem možno poznamenat, že Ústavní soud se ve zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14 primárně vyjádřil k právnímu názoru obecných soudů, podle něhož pravomocná rozhodnutí vydaná podle zákona č. 87/1991 Sb. v řízení podle části třetí o. s. ř. nepředstavují res iudicata, přičemž v jeho odůvodnění podrobně vysvětlil, proč je nelze považovat za ústavně konformní. K tomu dodal, že aby bylo možné danou věc (znovu) projednat a rozhodnout o ní, musela by být pravomocná rozhodnutí "odstraněna" podle § 5 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., nicméně předpoklady takového postupu se již blíže nezabýval. Z usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 20/2017-35 pak plyne, že správní rozhodnutí (míněno zřejmě v době rozhodování zvláštního senátu) již neexistovalo, a vedle sebe stála dvě pravomocná rozhodnutí civilních soudů, takže nebyly splněny podmínky kompetenčního sporu. Z uvedeného usnesení však není patrno, zda, resp. za jakých okolností by v poměrech dané věci "skutečný" kompetenční spor mohl vzniknout, neboť zvláštnímu senátu - podle jeho slov - takové úvahy nepřísluší, a to s ohledem na jejich složitost a spekulativnost. Rovněž tak Ústavní soud se necítí být oprávněn předjímat další postup účastníků řízení a obecných soudů. 19. Uvádí-li stěžovatelka, že se v důsledku nálezu sp. zn. III. ÚS 3567/14 (a napadené procesní úpravy) ocitla v situaci, kdy by jí mohly být upřeny její oprávněné restituční nároky, přičemž poukazuje na údajnou zjevnou nicotnost rozhodnutí vydaných v řízení podle části třetí o. s. ř., předně je třeba podotknout, že primární příčinou vzniku celé situace byl její postup, kdy poté, co její nárok nebyl shledán obecnými soudy po právu, se ho znovu pokusila uplatnit ve správním řízení, aniž by na základě opravného prostředku byla rozhodnutí vydaná v řízení podle části třetí o. s. ř. "odstraněna". Oprávněnost restitučního nároku, stejně jako nicotnost soudních rozhodnutí, je přitom pouze tvrzená, neboť ve věci samé obecné soudy rozhodly rozdílně a k deklaraci nicotnosti nedošlo, a ani dříve vydaná rozhodnutí nebyla (z tohoto důvodu) zrušena. Odkaz stěžovatelů na výše označený judikát Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 100/2010-65 Ústavní soud nepovažuje za přiléhavý, neboť zde nejde o správní akt ani o zřejmou vadu. Nadto nelze pominout, že v této konkrétní věci se stala spornou otázka příslušnosti, protože sice správní orgán shledal svou pravomoc danou věc projednat a rozhodnout, nicméně rozhodl v neprospěch stěžovatelů, načež vzhledem k podané žalobě věc řeší (opět) civilní soud (§ 250j o. s. ř.). 20. Stěžovatelka nezpochybňuje závěr obecných soudů, že žalobu pro zmatečnost podala po zákonem stanovené lhůtě. Pokud argumentuje tím, že zde vznikl neústavní stav, který je nutno napravit zrušením soudních rozhodnutí vydaných v řízení podle části třetí o. s. ř., čemuž však brání lhůta stanovená v § 234 odst. 1 o. s. ř. (a proto je třeba je toto ustanovení zrušit), Ústavní soud připomíná, že lhůta sama o sobě nemůže být neústavní; mohlo by tomu být s ohledem na konkrétní okolnosti, mezi něž patří zejména její nepřiměřenost ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva, případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva, a svévole zákonodárce při stanovení lhůty [srov. bod 59 a násl. nálezu ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 55/13 (N 93/77 SbNU 339; 170/2015 Sb.)]. 21. Stěžovatelka žádný takový důvod neuvedla. Jak lze dovodit z obsahu ústavní stížnosti, za neústavní považuje samotnou existenci lhůty, přičemž argumentuje závažností vady, kterou jsou rozhodnutí vydaná podle části třetí o. s. ř. stižena. V tomto ohledu však platí, že nápravy vad, byť mají ústavněprávní povahu, je třeba se domáhat za podmínek stanovených zákonem, což ostatně platí i pro řízení před Ústavním soudem (čl. 88 Ústavy). 22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, pro nepřípustnost, směřovala-li proti rozhodnutím uvedeným v bodě 3, a podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, pro zjevnou neopodstatněnost, směřovala-li proti rozhodnutím uvedeným v bodě 1. 23. S ústavní stížností Ústavní soud odmítl i návrh na zrušení § 234 odst. 1 o. s. ř., jenž - jakožto návrh akcesorický - sdílí její osud. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024 Jan Svatoň, v. r. předseda senátu