Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Pavel Kiršnerem, LL.M., advokátem, se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Generálního ředitelství cel ze dne 28. listopadu 2023 č. j GŘC-45-724/TČ-2022-835430 a ze dne 8. prosince 2023 č. j GŘC-45-866/TČ-2022-835430 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2024 sp. zn. 61 To 86/2024 a ze dne 15. února 2024 sp. zn. 61 To 89/2024, za účasti Generálního ředitelství cel a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Včas podanými dvěma ústavními stížnostmi, které splňují podmínky řízení ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 22. 5. 2024 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému projednání. Stěžovatel se ústavními stížnostmi domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 11 Listiny. 2. Z ústavních stížností, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že pověřený celní orgán Generálního ředitelství cel (dále jen "celní orgán") rozhodl podle § 79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") ve spojení s § 79a odst. 1 tr. řádu o zajištění nemovitých věcí specifikovaných ve výroku jeho rozhodnutí. Vlastníkem nemovitostí je stěžovatel, resp. stěžovatel tyto nemovitosti vložil do svěřenského fondu s názvem X (dále jen "svěřenský fond"). Celní orgán uvedl, že k zajištění nemovitostí přistoupil, neboť v případě stěžovatele nelze zajistit věc, která byla nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z ní. Na základě kritérií, která celní orgán ve svých rozhodnutích specifikoval, vycházel z hodnoty každé nemovité věci ve výši přibližně 4 000 000 Kč. Dále ve výroku svých rozhodnutí celní orgán vyloučil jednotlivé majetkové dispozice s nemovitými věcmi, které podrobně specifikoval (zakázal též nemovité věci ničit a poškozovat). Své rozhodnutí celní orgán odůvodnil tak, že policejní orgán Generálního ředitelství cel, Odboru Pátrání Olomouc, oddělení Odhalování daňových podvodů (dále jen "policejní orgán") v dané době prováděl pod č. j. GŘC-45/TČ-2022-835430 úkony trestního prověřování ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měly dopustit policejním orgánem specifikované fyzické a právnické osoby, včetně stěžovatele. 3. Trestná činnost měla přitom zjednodušeně řečeno spočívat v tom, že policejním orgánem označené fyzické a právnické osoby v období minimálně od července roku 2020 do července roku 2023 (resp. do současnosti) společně v úmyslu a za účelem systematicky krátit daň z přidané hodnoty a neoprávněně se obohatit na úkor rozpočtu České republiky, účelově vytvořily umělé obchodní řetězce dodavatelsko-odběratelských vztahů, v nichž využily obchodní společnosti jimi ovládané. V rámci těchto řetězců neoprávněně uplatňovaly nároky na odpočet daně z přidané hodnoty, prostřednictvím vykazování nereálných přijatých zdanitelných plnění, která policejní orgán ve svém rozhodnutí velmi podrobně specifikoval. Policejní orgán rovněž specifikoval činnost a vztahy jednotlivých fyzických a právnických osob mezi sebou. Uvedenou činností měly fyzické a právnické osoby způsobit České republice škodu velkého rozsahu ve výši nejméně 68 850 726,12 Kč. 4. V odůvodnění svých rozhodnutí policejní orgán mimo jiné uvedl, že na jím popisované trestné činnosti se podílely i osoby, které byly za ekonomickou trestnou činnost pravomocně odsouzeny již v minulosti a měly tedy s vytvářením řetězců obchodních společností vykazujících fiktivní, nikdy neuskutečněné plnění zejména v oblasti reklamních služeb, zkušenosti. Ve vztahu k zajištění nemovitých věcí patřících stěžovateli (resp. vložených do svěřenského fondu) policejní orgán doplnil, že aplikace institutu zajištění v dané věci může napomoci, pokud se podíl stěžovatele na trestné činnosti potvrdí, k odčerpání výnosů z trestné činnosti, což je jedním z hlavních cílů trestního řízení tak, aby se trestná činnost nevyplácela. Vzhledem k tomu, že v případě stěžovatele nebyl doposud dohledán v rámci prověřování výnos z trestné činnosti, lze předpokládat, že byl již spotřebován nebo byl přeměněn na jiné hodnoty. Proto může být podle policejního orgánu přistoupeno k zajištění náhradní hodnoty. K vytvoření svěřenského fondu policejní orgán uvedl, že smlouvu o jeho vytvoření uzavřel stěžovatel se svěřenským správcem. Účelem svěřenského fondu je přitom zabezpečení správy majetku takového fondu, přičemž výnosy z majetku vloženého do fondu mají sloužit k zajišťování potřeb obmyšlených osob, k zajištění potřeb jeho zakladatele (zde stěžovatele) a členů rodiny zakladatele. Policejní orgán se s ohledem na jím zjištěné skutečnosti v této souvislosti domnívá, že založení svěřenského fondu a následné vyčlenění nemovitého majetku z majetku stěžovatele do majetku svěřenského fondu je toliko způsobem, jak zastřít skutečného vlastníka takového majetku a vyhnout se mimo jiné i zajišťovacím institutům a případnému zabrání majetku orgány veřejné moci. Proto policejní orgán k zajištění nemovitých věcí přistoupil. 5. Následné stížnosti stěžovatele a svěřenského fondu podané podle § 141 a násl. tr. řádu byly ústavní stížností napadenými usneseními Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") jako nedůvodné zamítnuty. V odůvodnění svých rozhodnutí se městský soud zcela ztotožnil s právními i skutkovými východisky rozhodnutí policejního orgánu. Nejprve podrobně popsal smysl a účel zajištění náhradní hodnoty pro trestní řízení, a to i v návaznosti na právní rámec zakotvený právem Evropské unie. Zajištění náhradní majetkové hodnoty nevyžaduje, aby takto zajištěný majetek měl přímý vztah ke spáchané trestné činnosti. Podstatná je naopak podle městského soudu skutečnost, že náhradní hodnotu lze zajistit osobě, která by jinak měla povinnost strpět zajištění původní věci, která byla nástrojem k páchání trestné činnosti nebo byla výnosem z trestné činnosti. Vzhledem k poměrům v dané trestní věci městský soud rovněž nezjistil hrubý nepoměr mezi takto zajištěnými věcmi a eventuálním výnosem z trestné činnosti. Zajištění věcí podle městského soudu nezasahuje nevratně do práv stěžovatele a svěřenského fondu, neboť jde o opatření toliko dočasná, která jsou zpravidla činěna na počátku trestního řízení, a proto obstojí, pokud se při zajištění vychází toliko z principu pravděpodobnosti. Ve věci stěžovatele existuje přitom podle městského soudu řada dokladů nasvědčujících tomu, že trestná činnost, jak byla policejním orgánem popsána, se skutečně stala a stěžovatel se na ní v intencích popsaných policejním orgánem podílel. Pro městský soud bylo i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva podstatné, že rozhodnutí policejního orgánu o zajištění mají zákonný podklad, byla vydána k tomu příslušným orgánem, sledují legitimní cíl a jako taková jsou přiměřená. K existenci svěřenského fondu městský soud dodal, že i jen z obsahu jím posuzovaných stížností podaných podle § 141 a násl. tr. řádu je zřejmé, že spravuje majetek stěžovatele, který jej do něj vložil. Podle městského soudu existuje přímá souvislost majetku vloženého do svěřenského fondu s osobou stěžovatele, jakož i časová souvislost uzavření smlouvy o vytvoření svěřenského fondu v návaznosti na prověřování eventuální trestné činnosti ze strany orgánů činných v trestním řízení. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou příliš obecná. Orgány činné v trestním řízení podle stěžovatele zejména nezohlednily, že stěžovatel nemovité věci nabyl na základě kupní smlouvy mnoho let předtím, než se měl podílet na údajné trestné činnosti. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nemohou obstát ani ve světle judikatury Ústavního soudu (v této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 927/23; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Podle stěžovatele došlo rovněž ke zkrácení jeho práva na obhajobu, neboť mu bylo upíráno právo nahlížet do spisu a k zajištění věcí došlo, aniž by proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání. Stěžovatel se rovněž domnívá, že zajištění věcí v jeho případě nemůže mít povahu neodkladného úkonu [v této souvislosti stěžovatel odkazuje mimo jiné na nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)]. Uvedená procesní situace způsobuje, že stěžovateli je omezováno jeho právo nahlížet do spisu. Navíc by mělo být podle stěžovatele zohledněno, že zajištění trvá již od roku 2022. Orgány činné v trestním řízení rovněž podle stěžovatele v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nezohledňují, že majetek svěřenského fondu není vlastnictvím jeho zakladatele, ani svěřenského správce, ani osob, kterým má být ze svěřenského fondu jednou plněno. Proto nemůže obstát, pokud orgány činné v trestním řízení nechaly zajistit i majetek, který spravuje právě svěřenský fond jako samostatná entita. V závěru své argumentace stěžovatel shrnuje, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, právo na obhajobu a právo na ochranu vlastnictví. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání stížností příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatel před jejich podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. 9. Rovněž je nutno zdůraznit, že Ústavní soud požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a a násl. trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, ve své rozhodovací činnosti - jak to ostatně zmiňuje sám stěžovatel - zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí (včetně zajištění nástrojů trestné činnosti a výnosů z trestné činnosti a náhradní hodnoty), je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Tato úvaha se projevuje mj. i v tom, že stěžovatel má možnost žádat o zrušení zajištění, a to i opakovaně. 10. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality (jako je tomu i v nyní posuzovaném případě), jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, které je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřené cíli sledovanému právní úpravou, jímž je vedle náležitého zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů také přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Za tím účelem postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, neboť na počátku trestního řízení je potřeba získané poznatky vyhodnotit rychle (srov. k tomu též Šámal, Pavel a kol. Trestní řád I: komentář: § 1-156. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 477). 11. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud dále uvádí, že je do značné míry jen opakováním námitek, s nimiž se ovšem ve vztahu k zajištění nemovitých věcí orgány činné v trestním řízení již řádně vypořádaly. To platí zejména pro ústřední námitku stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení nezohlednily, že nyní zajištěné nemovité věci stěžovatel nabyl dlouho předtím, než se měl podílet na údajné trestné činnosti. V této souvislosti ovšem městský soud v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, že uvedené nemovité věci v případě stěžovatele nebyly zajištěny proto, že by přímo souvisely s posuzovanou trestnou činností, ale proto, že jde o jinou majetkovou hodnotu, jíž stěžovatel disponuje a která může sloužit jako přiměřená majetková náhrada za škodu, kterou stěžovatel způsobil na úkor rozpočtu České republiky. Přitom ani sám stěžovatel svou argumentaci nestaví důsledně tak, že by nyní zajištěné majetkové hodnoty byly vzhledem ke škodě, na níž se měl stěžovatel podílet, nepřiměřené. 12. Stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 927/23. Tento nález by však mohl mít pro stěžovatelovu věc relevanci, pokud by stěžovatel přesvědčivě tvrdil důvody, pro něž by (trvající) zajištění nemovitých věcí přestalo být důvodné. Stěžovatel ovšem - jak naznačeno shora - svou argumentaci staví mimo jiné na tom, že zajištění věcí bylo od začátku nezákonné, neboť je nabyl dlouho před eventuálním pácháním trestné činnosti. Přesvědčivé důvody pro aplikaci závěrů obsažených v nálezu sp. zn. III. ÚS 927/23 Ústavní soud v ústavních stížnostech nenalezl. 13. Zákon výslovně počítá s tím, že k zajištění věci v rámci trestního řízení může dojít i před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby - srov. k tomu ustanovení § 158 odst. 3 písm. h) tr. řádu. V ústavní stížnosti rovněž nejsou dostatečně konkrétně specifikovány nedostatky, kterými mají trpět nyní napadená rozhodnutí ve vztahu ke stěžovatelem odkazovanému nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/13, který se nadto zabýval podmínkami použití odposlechů a provedením domovních prohlídek - takové úkony však v dané věci prováděny nebyly. Stěžovatel dále namítá vady řízení před orgány činnými v trestním řízení, které zasahují do jeho práva na řádnou obhajobu. V tomto kontextu pak výslovně zmiňuje odpírání přístupu do spisu. Pokud se stěžovatel domnívá, že mu orgány činné v trestním řízení nezákonně v nahlížení do spisu brání, může žádat příslušného státního zástupce o to, aby takový postup přezkoumal, což stěžovatel učinil, jak vyplývá z ústavních stížností. Trvání zajištění věci ovšem bez dalšího nelze podmiňovat (ne)možností stěžovatele nahlédnout do spisu a stěžovatel v tomto ohledu nic dalšího ve vztahu k zajištění nemovitostí neuvádí. 14. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že nutnost zajištění věcí se v průběhu trestního řízení může proměňovat až do té míry, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu a délku zajištění již takové omezení práv účastníka trestního řízení není akceptovatelné. Nicméně stěžovatel ani v tomto ohledu žádnou přesvědčivou argumentaci v ústavních stížnostech ve skutečnosti nepředkládá, pouze konstatuje, že zajištění trvá již od roku 2022. I podle Ústavního soudu je ze samotného odůvodnění napadených rozhodnutí zřejmé, že v případě stěžovatele se může jednat o velmi závažnou trestnou činnost, kdy okolnosti jejího spáchání jsou velmi komplikované, vedené cílem, aby taková trestná činnost zůstala neodhalena. S ohledem na tyto okolnosti proto nelze na zajištění nemovitých věcí nahlížet jako na nepřiměřené, jelikož stěžovatel sice s nemovitými věcmi nemůže majetkově disponovat, nicméně v jiném jejich užívání nijak omezen není; samotná délka zajištění jako taková nemůže být bez dalšího interpretována jako porušení základních práv a svobod osob, které jsou povinny zajištění věcí strpět. 15. Stěžovatel se konečně v ústavní stížnosti důsledně nevypořádal ani s argumentací, v rámci níž orgány činné v trestním řízení - podle Ústavního soudu zcela příhodně - vysvětlily, proč je zcela adekvátní, aby se zajištění náhradní hodnoty týkalo i majetku, který stěžovatel vložil do svěřenského fondu. V napadených rozhodnutích je přesvědčivě vysvětleno, proč příslušné orgány dospěly k závěru, že ve skutečnosti jde o majetek stěžovatele, kdy navíc - a to je podstatné - je to právě stěžovatel, který mohl fungování svěřenského fondu zásadně ovlivňovat a mít z majetku takto spravovaného prospěch obdobně, jako by jej vlastnil přímo. Proto i v tomto ohledu orgány činné v trestním řízení podle Ústavního soudu postupovaly zcela správně, zajistily-li i takto definovanou majetkovou podstatu. 16. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu