Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavních stížnostech stěžovatelů P. K., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, se sídlem Londýnská 608/52, Praha 2 - Vinohrady a J. Z., zastoupeného Mgr. Gabrielou Podzimkovou, advokátkou, se sídlem Mrštíkova 399/2a, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024 č. j. 8 Tdo 1155/2023-6116, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2023 č. j. 6 To 59/2022-6018 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. května 2022 č. j. 56 T 1/2013-5792, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, statutárního města Liberec, se sídlem nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec I - Staré Město a obchodní společnosti X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 26. 6. 2024 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému projednání. Stěžovatel P. K. svou ústavní stížností napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze a stěžovatel J. Z. svou ústavní stížností napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci. 2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byli stěžovatelé pod bodem I. výroku rozsudku shledáni vinnými trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") a trestným činem zneužívání pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku. Za to byl stěžovatel J. Z. podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to v peněžité částce 150 000 Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 102/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatel P. K. byl podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl uložen i peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb s výší jedné denní sazby 4 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. ř.") byla oběma stěžovatelům uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně majetkovou škodu poškozeným, statutárnímu městu L. ve výši 1 501 537 Kč a X, ve výši 512 093 Kč. Poškození byli se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Pod bodem II. výroku rozsudku krajského soudu byli stěžovatelé podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby v rozsahu, ve kterém jim bylo kladeno za vinu spáchání dílčích skutků v rozsudku specifikovaných, v nichž státní zástupce spatřoval trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zák.") a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavními stížnostmi napadeným rozsudkem, z podnětu odvolání stěžovatelů a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř., rozsudek ohledně obou stěžovatelů v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že pod bodem I. výroku rozsudku byl stěžovatel J. Z. uznán vinným jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a stěžovatel P. K. byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. Za to byl stěžovatel J. Z. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 400 000 Kč a trest propadnutí věci, a to peněžité částky ve výši 150 000 Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 5 T 102/2011, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. 9 To 302/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatel P. K. byl podle § 158 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále byl tomuto stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému statutárnímu městu L. majetkovou škodu ve výši 1 501 537 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. X byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším byli pod bodem II. výroku rozsudku podle § 226 písm. b) tr. ř. stěžovatelé zproštěni obžaloby v rozsahu, ve kterém jim bylo kladeno za vinu jednání v rozsudku specifikované, v němž státní zástupce spatřoval jednotlivé útoky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Vrchní soud rozsudek krajského soudu zrušil a sám znovu rozhodl, neboť zejména zohlednil, že aplikace trestního zákona byla pro stěžovatele příznivější. 4. Stěžovatelé se shora označené trestné činnosti dopustili tím, že P. K. jako zastupitel statutárního města L., jako náměstek primátora, v době v rozhodnutích specifikované, dále jako člen Rady města L. a také jako předseda představenstva obchodní společnosti X a J. Z. jako zastupitel statutárního města L. a jako člen dozorčí rady obchodní společnosti X a současně zaměstnanec této společnosti v pozici tajemníka předsedy představenstva, pomohli K. V. získat jím chtěný lukrativní pozemek v blízkosti centra města L., a to pomocí směny za jiný pozemek nacházející se naopak na okraji města, který měl být důležitý pro konání Mistrovství světa v lyžování (tento pozemek ale bylo možno získat přímo od jeho majitelky za přiměřenou cenu, bez nutnosti jakékoli další směny). Tím docílili toho, že hodnotný pozemek, o nějž měl K. V. zájem, byl vyveden z majetku města s tím, že ač měl hodnotu 2 147 637 Kč, město L. za něj získalo částku 646 100 Kč. Tím byla statutárnímu městu L. způsobena škoda ve výši 1 501 537 Kč. 5. Dovolání stěžovatelů byla ústavními stížnostmi napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta. Nejvyšší soud se v rámci svého usnesení zejména podrobně zabýval námitkami stěžovatelů vztahujícími se k absenci přesného určení škody, kterou měli jim za vinu kladenou trestnou činností způsobit. K tomu uvedl, že vzdor přesvědčení stěžovatelů jsou podle něho skutková zjištění soudů nižších stupňů správná a odpovídají výsledkům dokazování. Soudy hodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a v odůvodnění svých rozhodnutí se vypořádaly s obhajobou stěžovatelů a vysvětlily, proč jí neuvěřily. Neporušily ani zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo, na které ve svých dovoláních kladli stěžovatelé důraz. Žádné důvodné pochybnosti o vině stěžovatelů v posuzované věci, ale ani podle Nejvyššího soudu zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti stěžovatelům za vinu kladeného skutku. Z toho důvodu Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněná. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatel P. K. v ústavní stížnosti zejména namítal, že se obecné soudy nevypořádaly s prokázáním výše škody, kterou měli stěžovatelé svou trestnou činností způsobit. Odůvodnění Nejvyššího soudu je podle stěžovatele příliš obecné a obsahuje jen bezobsažné floskule. Výše škody byla určena mimo jiné na základě neexistujících srovnávacích vzorků, které byly převzaty z dřívějšího ve věci vypracovaného posudku. Dále uvádí, že znalci měli k dispozici jeden srovnávací vzorek pro určení výše škody. S nedostatečným určením existence, resp. výše škody v daném případě, se dostatečně nevypořádal ani krajský soud, kdy bez dalšího reprodukuje výpočty znaleckého posudku znalecké kanceláře BDO ZNALEX. Sami znalci, kteří znalecký posudek znalecké kanceláře vypracovávali, měli uvést, že jimi určená výše škody je vzhledem k tomu, že hodnota sporných pozemků musela být oceněna k okamžiku před 15 lety v minulosti, toliko pravděpodobná, nikoliv zcela jistá. Uvedení znalci navíc v rámci svého posudku používali pro určení výše škody koeficienty závisející na jejich úvaze. Již z toho je zjevné, že výše škody nebyla určena s dostatečnou mírou přesvědčivosti, aby mohla postačovat k závěrům o trestnosti jednání stěžovatele. Kromě toho, znalci znalecké kanceláře nevyužili srovnávací vzorky, z nichž jednoznačně vyplynulo, že žádná škoda nevznikla (jde zejména o ty vzorky, z nichž vyplývá, že cena za 1 m2 pozemku, stejně jako v případě stěžovatelů, činila 361 Kč). Uvedené zjištění nemůže být zpochybněno jen tím, že se znalcům uvedená cena za metr čtvereční zdála příliš nízká. Naopak je zcela nemyslitelné, aby znalci vycházeli z ceny pozemků za 1 m2 takřka osminásobné. Znalci pochybili také v tom, že vycházeli z prodejů podle nich srovnatelných pozemků, ke kterým došlo ale až několik měsíců poté, co byla nyní v soudním řízení zpochybňovaná směna pozemků realizována. Obecné soudy nevycházely ze znaleckého posudku, který k otázce určení hodnoty směňovaných pozemků nechala vypracovat obhajoba. V posudku obhajoby je vysvětleno, že nejsou-li k dispozici žádné relevantní srovnávací vzorky v době před okamžikem, kdy ke sporné směně došlo, je nutno vycházet z tohoto, že cena pozemků, z níž směna vycházela, je cenou obvyklou. Hodnota směňovaných pozemků mohla být v rámci soudního řízení určena též z uskutečněných veřejných dražeb konaných v době rozhodné pro předmětnou směnu. Z uskutečněných veřejných dražeb vyplývá, že odpovídající cenou věci je částka 361 Kč za 1 m2, kdy vydražením byla cena zvýšena na částku 721 Kč za 1 m2. Z uvedeného podle stěžovatele vyplývá, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byla porušena zásada presumpce neviny. Proto by měl Ústavní soud nálezem zrušit v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu, a to pro jejich rozpor s čl. 40 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 7. Stěžovatel J. Z. žádá ústavní stížností zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 40 Listiny, čl. 39 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel Z. ve své ústavní stížnosti zejména uvádí, že se nemohl dopustit jemu za vinu kladené trestné činnosti, pokud součástí trestných činů jemu za vinu kladených je mj. existence škody, která však nebyla potvrzena. Touto okolností se měl zabývat i sám Nejvyšší soud, který to však dostatečně neučinil. Dovolací důvody posoudil restriktivně a postupoval tím v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Měl se zabývat námitkou, která by mohla značit, že v tom kterém řízení před obecnými soudy byly porušeny základní práva nebo svobody. Obecné soudy ve stěžovatelově věci rovněž postupovaly v rozporu s nálezem ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149), když nevěnovaly dostatečnou pozornost jedinému usvědčujícím důkazu, z něhož je trestná činnost stěžovatele jemu za vinu kladená dovozována [stěžovatel má v této souvislosti na mysli patrně již výše zmíněný znalecký posudek znalecké kanceláře BDO ZNALEX - pozn. Ústavní soud]. S posudkem, který nechala v dané věci vypracovat obhajoba, se znalci znalecké kanceláře nevypořádaly; nevypořádaly se s ním ani obecné soudy, což je v rozporu s nálezem ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19 (N 180/96 SbNU 263). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé před jejich podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Je-li ústavní stížností stěžovatele Z. napadán i rozsudek krajského soudu, který svým rozhodnutím zrušil již vrchní soud, pak k rozhodování o ústavnosti tohoto rozsudku není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. 10. Ústavní soud při hodnocení stížností nemohl přehlédnout, že oba stěžovatelé své námitky koncentrují do otázky, zda jim za vinu kladenou (trestnou) činností mohli vůbec způsobit škodu, a pokud ano, v jaké výši. Tato koncepce obou ústavních stížností podle mínění Ústavního soudu znamená, že o jednání stěžovatelů, o tom, jaká byla domluva mezi jednotlivými aktéry soudy popisované činnosti a co takovou činností chtěli dosáhnout, není pochyb. Jde tedy (jenom) o to, že jednání kladené stěžovatelům za vinu podle nich není trestné, neboť nenaplnilo jeden z nutných znaků skutkových podstat trestných činů jim za vinu kladených, a to existenci škody, respektive její patřičné výše. 11. Podle Ústavního soudu je z odůvodnění napadených rozhodnutí zjevné, že při oceňování předmětných pozemků znalci zvažovali všechny jejich možné odlišnosti od pozemků sloužících pro komparativní analýzu. Především zohlednili možné využití každého jednotlivého pozemku, přičemž již tuto skutečnost vyložili ve prospěch stěžovatelů prostřednictvím procentuálního zvýšení, resp. snížení hodnoty směňovaných pozemků. I znalci si byli vědomi toho, že pozemky oceňovali téměř po 20 letech, kdy mělo k trestné činnosti dojít, což zohlednili tak, že u hodnotnějšího pozemku (ve vlastnictví statutárního města L.) vycházeli z jeho nejnižší možné hodnoty a u pozemku, za něž byl předmětný pozemek směněn, vycházeli z jeho hodnoty nejvyšší. Proti tomuto základnímu východisku stěžovatelé v ústavních stížnostech nic zásadního nenamítají. 12. Argumentace stěžovatele K. je poněkud nesourodá, neboť v úvodu ústavní stížnosti tvrdí, že orgány činné v trestním řízení při snaze stanovit výši škody vycházely z neexistujících srovnávacích vzorků (pozemků), aby na jiném místě ústavní stížnosti uváděl, že srovnávací vzorek byl jenom jeden. Nakonec k této části argumentace uvádí, že znalci učiněné srovnání není přiléhavé, neboť vycházeli z prodejů pozemků uskutečněných několik měsíců poté, co se měla odehrát předmětná trestná činnost. I jen z toho lze podle ústavního soudu uzavřít, že k určení hodnoty předmětných pozemků byl použit více než jen jeden srovnávací vzorek. 13. V napadených rozhodnutích je srozumitelně vysvětleno, proč obecné soudy nevycházely ze srovnávacího vzorku nabízeného samotnými stěžovateli a proč tyto stěžovateli odkazované pozemky nejsou pro srovnávání přiléhavé a proč byly ceny těchto stěžovateli navrhovaných srovnávacích pozemků podhodnocené. Ústavní soud se s takovou argumentací zcela ztotožňuje. Obecné soudy také nemohly bez dalšího vycházet z cen pozemků prodávaných ve veřejných dražbách, i v tomto případě je cena vydražené věci výrazně odlišná od ceny obvyklé. 14. Závěry znaleckého posudku zpracovaného na žádost obhajoby vychází z toho, že v dané věci nejsou k dispozici srovnatelné pozemky, a proto obecné soudy bez dalšího měly vycházet z toho, že hodnota sporných pozemků je přiměřená ohodnocení, s nímž počítala samotná stěžovateli realizovaná směna. Z takového zjednodušení však zjevně obecné soudy vycházet nemohly a rovněž není chybou znalců znalecké kanceláře BDO ZNALEX, pokud takovým závěrům detailně ve svém posudku neoponovali. Podle Ústavního soudu je přirozené, pokud znalci znalecké kanceláře BDO ZNALEX při stanovení výše hodnoty směňovaných pozemků vycházeli z toho, že cílem jednání stěžovatelů bylo umožnit V. získání majetku, pozemku ve vlastnictví statutárního města L. Jak bylo uvedeno, jednání stěžovatelů jako takové stěžovatelé v podstatě nezpochybňují, pouze zpochybňují jeho trestnost. 15. Neobstojí ani argumentace obsažená ve stížnosti stěžovatele Z. Kromě tvrzené údajné absence škody, resp. tvrzených nedostatcích při ocenění směňovaných pozemků (když k těmto otázkám se již Ústavní soud vyjádřil výše), nelze souhlasit ani s tím, že Nejvyšší soud tímto stěžovatelem podané dovolání hodnotil příliš formalisticky. Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení vyložil, že byť ani jedno z dovolání neobsahovalo správné vymezení dovolacích důvodů ve vztahu ke stěžovateli uplatněným námitkám, přesto se argumentací stěžovatelů podrobně zabýval (neporušil tak ani stěžovateli odkazované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Nepřiléhavým je rovněž odkaz stěžovatele Z. na nález sp. zn. III. ÚS 299/06, kde Ústavní soud obecným soudům vytknul, že na podkladě hodnocení trestného činu vraždy nebylo postaveno najisto, že by stěžovatel tehdejší poškozenou vystrčil z okna. Jak bylo uvedeno výše, v nyní hodnocené věci neexistují pochybnosti o průběhu stěžovateli páchané trestné činnosti. Nyní posuzovanou situaci nelze s okolnostmi vylíčenými v nálezu sp. zn. III. ÚS 299/06 srovnávat. Neobstojí ani odkaz stěžovatele Z. na nález sp. zn. III. ÚS 2396/19, neboť oba stěžovatelé se sice skutečně po celou dobu řízení velmi silně vymezovali proti v řízení vypracovanému znaleckému posudku, na tyto jejich námitky bylo v řízení před obecnými soudy podle Ústavního soudu dostatečně reagováno, o čemž ostatně svědčí i detailní odůvodnění samotného rozhodnutí Nejvyššího soudu. 16. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu