Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Štěpánky Bubákové, zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, č. j. 20 Cdo 20/2024-674, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, č. j. 17 Co 131/2022-567, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 12. 2021, č. j. 206 EXE 6788/2016-323, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Michaela Kořínka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka podala v řízení před obecnými soudy návrh na zastavení exekuce vedené k vymožení blíže specifikované pohledávky. Ta je závazkem ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřela stěžovatelka jako povinná a vedlejší účastník jako oprávněný. Úvěrovou smlouvu však stěžovatelka považuje za absolutně neplatnou. 2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že Nejvyšší soud odmítl nyní napadeným usnesením dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze ("krajský soud"). Krajský soud svým rozhodnutím - stručně řečeno - změnil výrok I. usnesení Okresního soudu Praha-západ ("okresní soud") tak, že zastavil proti stěžovatelce vedenou exekuci v rozsahu úroku z prodlení, v rozsahu smluvní pokuty a v rozsahu úroku (vždy za blíže specifikované období). Výrok II. usnesení okresního soudu změnil krajský soud tak, že zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce v rozsahu jistiny ve výši 2 000 000 Kč a smluvní pokuty za blíže specifikovanou dobu (výrok I.); výrokem II. krajský soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení. 3. Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelky nepřípustným, neboť na řešení stěžovatelkou předestřené otázky napadené rozhodnutí krajského soudu nezávisí. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v její věci nerespektovaly ustálená pravidla týkající se posouzení úvěruschopnosti před uzavřením úvěrové smlouvy, navzdory ustálené judikatuře neshledaly její absolutní neplatnost, připustily možnost vedení exekuce na základě notářského zápisu stanovícího dobu plnění předcházející okamžiku splatnosti závazku, otázku vykonatelnosti notářského zápisu posoudily v přímém rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v prvním rozhodnutí v této věci, a tím se i Nejvyšší soud bez náležitého odůvodnění odchýlil od svého dřívějšího názoru. 5. Stěžovatelka uvádí, že posouzení, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou mají soudy vzít jako obecný princip vždy do úvahy. Stěžovatelka ve své věci považuje uzavřenou úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, neboť (i když není soudy považována za spotřebitelku) byla slabší stranou, a měla jí být poskytnuta ochrana proti vedlejšímu účastníkovi, který opakovaně poskytoval půjčky či úvěry, a to za značně nestandardních smluvních podmínek, úroků, zajišťovacích institutů i sankcí. Vedlejší účastník nijak nezkoumal její schopnost úvěr splácet, přitom neměla příjem, byla na mateřské dovolené, z jejího angažmá v obchodních společnostech, z nichž některé byly označeny za nespolehlivé plátce DPH, neplynuly žádné příjmy, její partner byl zatížen exekucemi a vedlejšímu účastníkovi dlužil vysoké částky, stejně jako stěžovatelka, která v době uzavírání úvěrové smlouvy již vedlejšímu účastníkovi dlužila splátky jiného úvěru. Vedlejšího účastníka však zajímala pouze hodnota zástavy - nemovitosti stěžovatelky, i z toho stěžovatelka dovozuje jeho nepoctivý záměr. 6. Absolutní neplatnost úvěrové smlouvy měly podle stěžovatelky soudy dovodit rovněž ze smluvních podmínek nastavených výrazně v její neprospěch. Úvěrová smlouva byla v rozporu s dobrými mravy zajištěna četnými zajišťovacími a sankčními ujednáními oproti žádným zajištěním povinnosti vedlejšího účastníka. Zjevně nepřiměřená byla přinejmenším sjednaná smluvní pokuta, a to pevnou částkou, bez ohledu na výši dlužné částky. Obecné soudy vůbec nehodnotily, jaké funkce měla smluvní pokuta v daném smluvním vztahu plnit a zda těmto byla přiměřená. 7. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěry obecných soudů, že lze v notářském zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti sjednat jako dobu plnění den předcházející splatnosti hmotněprávního závazku, důsledkem čehož lze zahájit exekuci, byť by dlužník ještě ani nebyl v prodlení. Takový zápis není řádným sjednáním doby plnění ve smyslu § 71b písm. e) notářského řádu, a notářský zápis s takto sjednanou dobou plnění proto není způsobilým exekučním titulem. Jedná se přitom o (počáteční) nedostatek, který nemůže zhojit běh času. Přestože Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí podle stěžovatelky deklaroval, že doba plnění stanovená notářským zápisem nesmí předcházet nejen datu sepsání notářského zápisu, ale ani datu hmotněprávní splatnosti závazku, případ stěžovatelky následně posoudil přesně opačně. 8. Přes předestřenou rozsáhlou argumentaci stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti upozorňuje, že právě notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti, resp. v něm stanovení doby plnění nepředcházející době splatnosti závazku, byl podstatou jejího dovolání, a je tedy podstatou i této ústavní stížnosti. Nejvyšší soud případ stěžovatelky posoudil v rozporu se svým předcházejícím rozhodnutím v její věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, č. j. 20 Cdo 910/2023-504), aniž by tento odklon podrobněji vysvětlil. Svá tvrzení stěžovatelka rozvedla v doplnění ústavní stížnosti. 9. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení okresního, krajského a Nejvyššího soudu, a to pro porušení jejích základních práv zaručených čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně Ústavnímu soudu navrhla, aby do doby rozhodnutí odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, tomuto návrhu Ústavní soud již dříve vyhověl. 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 11. Jak bylo již výše naznačeno, v posuzované věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. K tomu je předně zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. 12. Přípustnost dovolání stěžovatelka odvozovala od skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. 13. Ústavní soud hodnotil, zda se Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání stěžovatelky podle § 237 občanského soudního řádu, které má částečně povahu kvazimeritorního posouzení, ale i soudy nižších stupňů v řízení před nimi, nedopustily pochybení, s nímž by bylo možné spojovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. To v dané věci nenastalo. Nejvyššímu soudu lze přisvědčit, že stěžovatelkou předestřená otázka nebyla tou, na které záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Krajský soud se dle pokynu Nejvyššího soudu podrobně zabýval nesouladem mezi dobou plnění (okamžikem vykonatelnosti) stanovenou v užitém exekučním titulu a jejich splatností vyplývající ze smlouvy a stanovil, kdy konkrétně nastala splatnost vymáhané jistiny (viz body 49 - 50 usnesení krajského soudu). 14. Nejvyšší soud takové řešení shledal za odpovídající a ve shodě s krajským soudem konstatoval, že v posuzované věci vedlejší účastník ke dni zahájení exekučního řízení disponoval vykonatelným exekučním titulem (doba plnění stanovená notářským zápisem uplynula) a okolnost reálné vykonatelnosti exekučního titulu ke dni podání exekučního návrhu stěžovatelka nijak nerozporovala. Za této situace je již bez významu, zda teoreticky mohla v určitém okamžiku tato vykonatelnost předcházet splatnosti vymáhaného plnění. Ústavní soud v tomto závěru nevidí rozpor s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť tím dovolací soud uložil krajskému soudu zjistit a posoudit splatnost pohledávek a formální a materiální vykonatelnost notářského zápisu včetně skutečnosti, zda doba plnění nepředchází době splatnosti závazku. Krajský soud tomuto zadání dostál a provedl právní posouzení věci způsobem, které odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, a které proto Nejvyšší soud akceptoval. Ústavní soud proto souhlasí s Nejvyšším soudem, že pro přípustnost dovolání nebyla splněna podmínka, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na vyřešení stěžovatelkou předestřené otázky hmotného nebo procesního práva. Současně lze pro úplnost konstatovat, že řešení přijaté krajským soudem ve stěžovatelčině věci odpovídá rozhodovací praxi dovolacího soudu. 15. Jde-li o další stěžovatelčinu argumentaci, z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka opětovně vznáší obdobné námitky jako v řízení před obecnými soudy. Opakující se polemika s právními závěry obecných soudů se však pohybuje toliko v rovině podústavního práva, a na této úrovni již bylo vše přesvědčivě vypořádáno okresním a krajským soudem. Jelikož i z vyjádření stěžovatelky je zjevné, že tyto námitky neuplatnila v dovolání, Ústavní soud je posoudil jako nepřípustné, a proto se jimi dále nezabýval. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné (srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17, bod 22.). To znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit. 16. Za této situace (a zejména s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů do hodnocení splnění podmínek podaného dovolání) Ústavní soud konstatoval, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale ani soudů I. a II. stupně neshledal nic podstatného, co by jim mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterých soudy velmi podrobně popsaly a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů nebylo možné stěžovatelce vyhovět, splňují nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Stejně tak závěr o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelný, odpovídající standardu stanovenému ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. 17. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelku nelze vzhledem k okolnostem považovat za slabší kontraktační stranu a není na místě ji srovnávat se skutečně slabšími smluvními stranami hodnými zvýšené ochrany například při uzavírání spotřebitelských úvěrů. Shoduje se tak se závěry obecných soudů včetně Nejvyššího soudu, které své úvahy podrobně pospaly a vysvětlily. 18. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li proto okresní, krajský a později i Nejvyšší soud jinak, než stěžovatelka očekávala, nejde o porušení jejích základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti. 19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2024 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu