Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Štěpánky Bubákové, zastoupené JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2024, č. j. 20 Cdo 17/2024-549, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, č. j. 17 Co 132/2022-421, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 12. 2021, č. j. 206 EXE 8046/2018-166, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Michaela Kořínka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka podala v řízení před obecnými soudy návrh na zastavení exekuce vedené k vymožení blíže specifikovaných pohledávek. Pohledávky jsou závazkem ze dvou smluv o úvěru uzavřených mezi stěžovatelkou jako povinnou a vedlejším účastníkem jako oprávněným, úvěrové smlouvy však stěžovatelka považuje za absolutně neplatné. 2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že Nejvyšší soud odmítl nyní napadeným usnesením dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Praze ("krajský soud"). Krajský soud přitom svým rozhodnutím - stručně řečeno - změnil výrok I. usnesení Okresního soudu Praha-západ ("okresní soud") tak, že zastavil proti stěžovatelce vedenou exekuci zřízením exekutorského zástavního práva na jejích nemovitých věcech, a to v rozsahu jistiny, úroku z prodlení, v rozsahu smluvní pokuty a v rozsahu úroku (vždy za blíže specifikované období) podle exekučního titulu ze dne 21. 2. 2011. Dále zastavil exekuci v rozsahu úroku z prodlení, smluvní pokuty, v rozsahu úroku (rovněž za blíže specifikované období) podle exekučního titulu ze dne 5. 10. 2012. V napadeném výroku II. usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl v rozsahu smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu února a března 2016 podle exekučního titulu ze dne 21. 2. 2011 a v rozsahu jistiny ve výši 2 000 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč za každý započatý měsíc prodlení za dobu února až dubna 2016 podle exekučního titulu ze dne 5. 10. 2012; ve výroku IV. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Výrokem II. krajský soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení. 3. Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelky nepřípustným, neboť při řešení stěžovatelkou předestřené otázky se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 4. Stejně jako ve dvou dalších současně podaných ústavních stížnostech stěžovatelka i nyní namítá, že obecné soudy v její věci nerespektovaly ustálená pravidla týkající se posouzení úvěruschopnosti před uzavřením úvěrových smluv, navzdory ustálené judikatuře neshledaly jejich absolutní neplatnost, připustily možnost vedení exekuce na základě notářského zápisu stanovícího dobu plnění předcházející okamžiku splatnosti závazku, otázku vykonatelnosti notářského zápisu posoudily v přímém rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v prvním rozhodnutí v této věci, a tím se i Nejvyšší soud bez náležitého odůvodnění odchýlil od svého dřívějšího názoru. 5. Stěžovatelka uvádí, že posouzení, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou mají soudy vzít jako obecný princip vždy do úvahy. Stěžovatelka ve své věci považuje uzavřené úvěrové smlouvy za absolutně neplatné, neboť (i když není soudy považována za spotřebitelku) byla slabší stranou, a měla jí být poskytnuta ochrana proti vedlejšímu účastníkovi, který opakovaně poskytoval půjčky či úvěry, a to za značně nestandardních smluvních podmínek, úroků, zajišťovacích institutů i sankcí. Vedlejší účastník nijak nezkoumal její schopnost úvěry splácet, přitom neměla příjem, byla na mateřské dovolené, z jejího angažmá v obchodních společnostech, z nichž některé byly označeny za nespolehlivé plátce DPH, neplynuly žádné příjmy, její partner byl zatížen exekucemi a vedlejšímu účastníkovi dlužil vysoké částky, stejně jako stěžovatelka, která v době uzavírání úvěrových smluv již vedlejšímu účastníkovi dlužila splátky jiného úvěru. Vedlejšího účastníka, však zajímala pouze hodnota zástavy - nemovitosti stěžovatelky, i z toho stěžovatelka dovozuje jeho nepoctivý záměr. 6. Absolutní neplatnost úvěrových smluv měly podle stěžovatelky soudy dovodit rovněž ze smluvních podmínek nastavených výrazně v její neprospěch. Úvěrové smlouvy byly v rozporu s dobrými mravy zajištěny četnými zajišťovacími a sankčními ujednáními oproti žádným zajištěním povinnosti vedlejšího účastníka. Zjevně nepřiměřená byla přinejmenším sjednaná smluvní pokuta, a to pevnou částkou, bez ohledu na výši dlužné částky. Obecné soudy vůbec nehodnotily, jaké funkce měla smluvní pokuta v daných smluvních vztazích plnit a zda těmto byla přiměřená. 7. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěry obecných soudů, že lze v notářském zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti sjednat jako dobu plnění den předcházející splatnosti hmotněprávního závazku, důsledkem čehož lze zahájit exekuci, byť by dlužník ještě ani nebyl v prodlení. Takový zápis není řádným sjednáním doby plnění ve smyslu § 71b písm. e) notářského řádu, a notářský zápis s takto sjednanou dobou plnění proto není způsobilým exekučním titulem. Jedná se přitom o (počáteční) nedostatek, který nemůže zhojit běh času. Přestože Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí podle stěžovatelky deklaroval, že doba plnění stanovená notářským zápisem nesmí předcházet nejen datu sepsání notářského zápisu, ale ani datu hmotněprávní splatnosti závazku, případ stěžovatelky následně posoudil přesně opačně. 8. Přes předestřenou rozsáhlou argumentaci stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti upozorňuje, že právě notářské zápisy se svolením k přímé vykonatelnosti, resp. v nich stanovení doby plnění nepředcházející době splatnosti závazku, byly podstatou jejího dovolání, a je tedy podstatou i této ústavní stížnosti. Nejvyšší soud případ stěžovatelky posoudil jak v rozporu se svým předcházejícím rozhodnutím v její věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2024, č. j. 20 Cdo 909/2023-334), aniž by tento odklon podrobněji vysvětlil. Svá tvrzení stěžovatelka rozvedla ještě v doplnění ústavní stížnosti. 9. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení okresního, krajského a Nejvyššího soudu, a to pro porušení jejích základních práv zaručených čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně Ústavnímu soudu navrhla, aby do doby rozhodnutí odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, tomuto návrhu Ústavní soud již dříve vyhověl. 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a stejně jako u obdobné věci stěžovatelky dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 11. Jak bylo již výše naznačeno, v posuzované věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. K tomu je předně zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. 12. Přípustnost dovolání stěžovatelka odvozovala od skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Fakticky však stěžovatelka napadá postup dovolacího soudu, který uložil obecným soudům posoudit konkrétní otázku (jejíž vyřešení by zjevně dle mínění stěžovatelky mělo přispět k úspěchu v její věci), avšak dle názoru stěžovatelky nyní aproboval jiné řešení, než vyplývalo z jeho závazného právního názoru. 13. Za této situace tedy Ústavní soud hodnotil, zda se Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání stěžovatelky podle § 237 občanského soudního řádu, které má částečně povahu kvazimeritorního posouzení, ale i soudy nižších stupňů v řízení před nimi, nedopustily pochybení, s nímž by bylo možné spojovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Takové pochybení Ústavní soud neshledal. V daném případě okolnosti, které by měly za následek preferovaný stěžovatelkou, tedy že by byly notářské zápisy nevykonatelné a exekuce na jejich základě vedená zastavena, nenastaly. Krajský soud se dle pokynu Nejvyššího soudu (zde stěžovatelka mylně zaměňuje obsah pokynu za závazný právní závěr) otázkou formální a materiální vykonatelností notářských zápisů se svolením k přímé vykonatelnosti zabýval, a shledal, že požadavkům na vykonatelnost dostojí (viz blíže body 48 - 50, 64 a násl. usnesení krajského soudu). Krajský soud stěžovatelce vysvětlil, že skutečnost, zda má oprávněný v okamžiku zahájení exekuce na vymáhané plnění hmotněprávní nárok, nemá vliv na formální a materiální vykonatelnost notářského zápisu, avšak na druhou stranu je absence takového nároku důvodem pro plné či částečné zastavení exekuce pro nepřípustnost jejího vedení (§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.). Notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti tedy negarantuje, že má oprávněný na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, že nastala jeho splatnost. 14. Jak uvedl krajský soud, zatímco formální a materiální vykonatelnost zápisu zkoumá soud z moci úřední již v okamžiku pověření exekutora, zkoumání jeho souladu s hmotněprávním nárokem nastává, až je-li podán návrh na zastavení exekuce. Již z tohoto je zjevné, že nesoulad notářského zápisu s hmotněprávním nárokem nemůže automaticky znamenat materiální nevykonatelnost notářského zápisu jako exekučního titulu. Nejvyšší soud takové řešení shledal za odpovídající své rozhodovací praxi a ve shodě s krajským soudem uzavřel, že v posuzované věci vedlejší účastník ke dni zahájení exekučního řízení disponoval přímo vykonatelnými exekučními tituly (doba plnění stanovená notářskými zápisy uplynula) ukládajícím stěžovatelce zaplatit v tom okamžiku podle hmotného práva existentní pohledávky. Ústavní soud souhlasí s Nejvyšším soudem, že za takového stavu je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda mohla v určitém okamžiku vykonatelnost notářských zápisů předcházet splatnosti vymáhaného plnění. Uvedené právní závěry se nijak neliší od rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato podmínka přípustnosti dovolání tedy nebyla naplněna, a proto Nejvyšší soud postupoval správně, když dovolání odmítl. 15. Jde-li o další stěžovatelčinu argumentaci, z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka opětovně vznáší obdobné námitky jako v řízení před obecnými soudy. Opakující se polemika s právními závěry obecných soudů se však pohybuje toliko v rovině podústavního práva, a na této úrovni již bylo vše přesvědčivě vypořádáno okresním a krajským soudem. Jelikož je i z vyjádření stěžovatelky zjevné, že tyto námitky neuplatnila v dovolání, Ústavní soud je posoudil jako nepřípustné, a proto se jimi dále nezabýval. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné (srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17, bod 22.). To znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by ji umožnil soudu obsahově posoudit. 16. Za této situace (a zejména s přihlédnutím k zásadě minimalizace zásahů do hodnocení splnění podmínek podaného dovolání) Ústavní soud konstatoval, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale ani soudů I. a II. stupně neshledal nic podstatného, co by jim mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterých soudy velmi podrobně popsaly a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů nebylo možné stěžovatelce vyhovět, splňují nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Stejně tak závěr o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelný, odpovídající standardu stanovenému ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. 17. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelku nelze vzhledem k okolnostem jakkoliv považovat za slabší kontraktační stranu a není na místě ji jakkoli srovnávat se skutečně slabšími smluvními stranami hodnými ochrany například před spotřebitelskými úvěry. Jako podnikatelka s právním zastoupením si byla vědoma již při uzavírání úvěrových smluv, že by jí neměl být úvěr vůbec poskytnut a že nebude schopna svému závazku dostát a vysoké částky splácet z celé řady důvodů, které nyní obsáhle popsala i Ústavnímu soudu. 18. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li proto okresní, krajský a později i Nejvyšší soud jinak, než stěžovatelka očekávala, nejde o porušení jejích základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti. 19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2024 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu