Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Baxy (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Zatloukala, zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. června 2024 č. j. 7 As 91/2023-34 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2023 č. j. 29 A 15/2021-118, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ve správním soudnictví bránil proti rozhodnutí o umístění stavby elektrického vedení. Krajský soud v Brně rozsudkem označeným v záhlaví jeho žalobu zamítl. Stěžovatel podal proti rozsudku kasační stížnost. 2. Nejvyšší správní soud usnesením označeným v záhlaví kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Stěžovatel totiž v kasační stížnosti vznesl námitky, které neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl, a ve zbytku pouze zopakoval žalobní námitky a nijak nereagoval na argumentaci krajského soudu. Podle § 109 odst. 5 soudního řádu správního nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnout ani ke stěžovatelem předložené zprávě o provedení předběžného stavebně-technického průzkumu, který se týkal vlivu stavby na statiku budovy v jeho vlastnictví, neboť jde o skutečnost uplatněnou až po vydání rozsudku krajského soudu. 3. Stěžovatel podal proti usnesení Nejvyššího správního soudu a rozsudku krajského soudu ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. II. Argumentace stěžovatele 4. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho základní právo na ochranu majetku a na soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 5. Stěžovatel namítá, že umístěním stavby elektrického vedení dochází k nepřiměřenému omezení jeho vlastnických práv. Správní soudy se podle něj nedostatečně zabývaly otázkou, zda umístění stavby sleduje legitimní cíl a je ve veřejném zájmu. Dále správním soudům vytýká, že neprovedly test proporcionality. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že tuto námitku vznesl až v kasační stížnosti, neboť "již dříve v soudním řízení namítal, že stavební záměr nepříznivě zasáhne do jeho vlastnického práva. Z obsahu této námitky lze vyčíst, že se stěžovatel ohradil proti nepřiměřenosti zásahu, což mělo soudy vést k tomu, aby test proporcionality provedl[y]". 6. Podle stěžovatele se správní soudy nedostatečně zabývaly i jeho námitkou, že stavba elektrického vedení naruší statiku budovy, kterou vlastní. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že nesl důkazní břemeno ohledně možného narušení statiky budovy. Nejvyšší správní soud navíc nepřihlédl ke zprávě o provedení předběžného stavebně-technického průzkumu, kterou v této souvislosti stěžovatel navrhl k důkazu. Správní soudy se dostatečně nevypořádaly ani s námitkami, že stavba elektrického vedení zvyšuje nebezpečí požáru a že projektová dokumentace stavby není dostatečná. Konečně stěžovatel uvádí, že umístěním stavby byla porušena jeho práva nabytá v dobré víře a že za znehodnocení svého majetku vlivem umístění stavby neobdrží přiměřené protiplnění. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ty jsou splněny v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené usnesení Nejvyššího správního soudu vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť proti tomuto usnesení se již stěžovateli nenabízel žádný zákonný procesní prostředek k ochraně práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 8. Posouzení procesních předpokladů ve vztahu k části ústavní stížnosti směřující proti rozsudku krajského soudu bude provedeno níže. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je úkolem Ústavního soudu toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. 10. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl kasační stížnost jako nepřípustnou, a tedy věcně nepřezkoumával zákonnost rozsudku krajského soudu. Stěžovatel totiž podle Nejvyššího správního soudu v kasační stížnosti vznesl námitky, které neuplatnil v řízení před krajským soudem, ačkoli mohl, a ve zbytku jen zopakoval žalobní námitky a nereagoval na argumentaci krajského soudu. Úkolem Ústavního soudu je přezkoumat, zda z ústavního pohledu obstojí závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti. 11. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a z něj plynoucí právo na přístup k soudu podléhá zákonným omezením (čl. 36 odst. 4 Listiny). Není proto v rozporu s právem na přístup k soudu, stanoví-li zákonná úprava podmínky řízení, které musí být splněny pro to, aby se soud podaným návrhem věcně zabýval, a trvá-li soud důsledně na jejich dodržování. V případě řízení o kasační stížnosti je jedno z těchto omezení stanoveno v § 104 odst. 4 soudního řádu správního. Podle tohoto ustanovení kasační stížnost "není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl". Ústavní soud opakovaně akceptoval výklad tohoto ustanovení zastávaný Nejvyšším správním soudem, podle něhož je nepřípustná i kasační stížnost, která pouze opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu (nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 623/23, bod 17 a tam citovaná rozhodnutí). 12. Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nerozporuje závěr, že vznesl až v kasační stížnosti námitky, které mohl uplatnit už před krajským soudem, a ve zbytku pouze zopakoval žalobní námitky - a to s jedinou výjimkou. Stěžovatel tvrdí, že námitku neprovedení testu proporcionality uplatnil již před krajským soudem, protože "namítal, že stavební záměr nepříznivě zasáhne do jeho vlastnického práva". Takové obecné tvrzení o zásahu do vlastnického práva ovšem nelze ztotožnit s námitkou, že umísťovaná stavba by měla projít testem proporcionality. Závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že jde o námitku poprvé uplatněnou v kasační stížnosti, tedy obstojí. 13. Nejvyšší správní soud rovněž vysvětlil, proč s ohledem na § 109 odst. 5 soudního řádu správního nemohl přihlédnout ke zprávě o provedení předběžného stavebně-technického průzkumu jakožto skutečnosti, kterou stěžovatel uplatnil až v řízení o kasační stížnosti. Ani v tomto případě stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, proč považuje použití § 109 odst. 5 soudního řádu správního za nepřiléhavé a neústavní. 14. Stěžovatel nevznesl ani žádnou jinou námitku proti posouzení kasační stížnosti jako nepřípustné. Není úlohou Ústavní soudu takové námitky za stěžovatele dotvářet. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu zjevně neopodstatněná. 15. Ve světle tohoto závěru se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Vyčerpáním procesních prostředků se podle ustálené judikatury rozumí jejich řádné vyčerpání. Nestačí tedy zahájit řízení o příslušném procesním prostředku, ale je třeba vyhovět všem procesním požadavkům, aby o daném prostředku mohlo být věcně rozhodnuto. Nebylo-li možné o procesním prostředku věcně rozhodnout kvůli nedodržení těchto požadavků, znamená to, že stěžovatel daný prostředek k ochraně svých práv nevyčerpal (viz obecně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 60-61; ve vztahu ke kasační stížnosti např. usnesení ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2141/21). 16. Stěžovatel nevymezil důvody kasační stížnosti řádně tak, aby o ní mohlo být věcně rozhodnuto. Tento prostředek k ochraně práv proti rozsudku krajského soudu tudíž nevyčerpal, a v této části je tak ústavní stížnost nepřípustná. Ani Ústavní soud se proto nemůže zabývat námitkami stěžovatele, které se týkají věci samé. 17. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozsudku krajského soudu ji odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024 Josef Baxa v. r. předseda senátu