Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, Exekutorský úřad pro Prahu 9, sídlem Bryksova 763/46, Praha 9, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem, sídlem Vítkova 247/7, Praha 8, směřující proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 29. listopadu 2023 sp. zn. 15 Co 295/2023 a ze dne 29. listopadu 2023 sp. zn. 15 Co 296/2023, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníka řízení a BAUTRANS, a.s., sídlem Jakubovská 515/67, Praha 9, HES stavební s.r.o., sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, TRANSPORT BAU, s.r.o., sídlem Upravená 248/15, Praha 10 a Michala Jakubce, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se dvěma samostatnými ústavními stížnostmi domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí (každého zvlášť). Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho vlastnické právo, zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), právo na spravedlivý proces (soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a právo na podnikání, zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny. 2. Jak vyplývá z obsahu ústavních stížností a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl jako soudní exekutor pověřen v dubnu 2023 vedením exekuce na majetek vedlejších účastníků č. 2 a č. 3 (dále jen jako "povinní") v celkové výši cca 1 milion Kč s příslušenstvím. Ještě před zahájením exekuce povinní uhradili na účet vedlejšího účastníka č. 1 (dále jen jako "oprávněný") významné částky, totéž učinili po zahájení exekuce. Stěžovatel žádal po povinných v červnu 2023 uhrazení nákladů exekuce ve výši zhruba 800 000 Kč. K námitkám povinných Okresní soud v Táboře v červenci 2023 snížil náklady na 170 000 Kč. Povinní tuto částku uhradili. Posléze stěžovatel dvěma usneseními ze dne 3. 10. 2023 rozhodl o zastavení exekuce, stanovil oprávněnému povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši téměř 500 000 Kč a povinné zavázal uhradit oprávněnému stejnou částku. Exekuci zastavil na návrh oprávněného, který jej informoval, že pominuly důvody pro vedení exekuce (stěžovatel nevěděl, jakým způsobem se obě strany dohodly, presumoval např. uzavření dohody o narovnání). Popsaný postup je třeba považovat za úhradu pod hrozbou exekučního řízení a stěžovateli tudíž náleží odměna, vypočtená z hodnoty dosud nesplacené části dluhu. Oprávněný je povinen uhradit náklady řízení, protože návrh na zastavení podal a tím zastavení zavinil. Jelikož ale oprávněný podal exekuci po právu a měl ve věci úspěch, musí mu povinní stěžovatelovu odměnu "proplatit". 3. Proti zmíněným usnesením stěžovatele ze dne 3. 10. 2023 podali oba povinní odvolání, o kterých rozhodl dvěma v záhlaví nadepsanými usneseními Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tak, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů exekuce. V obsahově v zásadě shodných rozhodnutích dovozuje, že závěry exekutora (stěžovatele) týkající se nákladů jsou zmatečné a vnitřně rozporné. V souladu s ustálenou judikaturou není možné oprávněnému přičíst zavinění na zastavení exekuce a požadovat po něm úhradu nákladů exekuce, pokud podal návrh na nařízení exekuce důvodně a nedopustil se nedbalosti. V souvislosti s tím je principiálně vyloučeno, aby u nákladů nesl zavinění na zastavení řízení jiný účastník, než ve vztahu mezi účastníky samotnými. Obecný soud zároveň dodal, že stěžovateli nárok na náhradu nákladů ani nevznikl, neboť náklady exekuce již povinní uhradili v reakci na rozhodnutí Okresního soudu v Táboře, proto není nutné se ani zabývat nesprávným výpočtem nákladů stěžovatelem. 4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. 5. Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, obě ústavní stížnosti se argumentačně shodují. Uvádí, že napadená usnesení se zaobírají otázkou procesního zavinění zastavení exekuce, zcela však opomíjejí, že pod hrozbou exekuce povinní (dobrovolně) uhradili zbývající část dluhu, za což stěžovateli má náležet odměna. Je lhostejné, jakým způsobem vyrovnání mezi oprávněným a povinnými proběhlo, může k němu dojít i bez přímé účasti exekutora, zásadní je zánik pohledávky v průběhu exekuce. Tento závěr plyne mj. i z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2117/15. Stěžovatel legitimně očekával shodný výsledek řízení, obecný soud nerozhodoval v souladu s ustálenou judikaturou a porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování. 6. Z formálního hlediska bezvadné ústavní stížnosti byly podány ve lhůtě. V první řadě je nutné posoudit, jestli stěžovatel disponuje aktivní stížnostní legitimací. Exekutor ve své vlastní činnosti (při vymáhání pravomocného rozhodnutí) vystupuje jako orgán veřejné moci a není způsobilý být nositelem základních práv. V případě rozhodování soudu o nákladech řízení ovšem exekutor, pokud vystupuje jako účastník příslušného soudního řízení, nabývá roli fyzické osoby - podnikatele, který základních práv požívá (k tomu stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06, bod 7). Je nepochybné, že napadenými usneseními došlo k zásahu do zájmů stěžovatele na odměnu a náhradu nákladů, a tedy do sféry, v jejímž rámci působí jako podnikatel. Stěžovateli proto aktivní legitimace svědčí. Jelikož je zároveň řádně zastoupen, je Ústavní soud k projednání ústavních stížností příslušný a návrh je přípustný. 7. Ústavní soud usnesením ze dne 14. 2. 2024 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení pod sp. zn. III. ÚS 300/24. 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 9. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl. 10. Stěžovatel vyčítá obecnému soudu, že se soustředil toliko na otázku procesního zavinění na zastavení exekuce. Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o vadnosti tohoto postupu nesdílí. Lze považovat téměř za notorietu, že náklady úspěšně vedené exekuce standardně hradí povinný. Základní osa argumentace stěžovatele zní, že povinní měli dluh doplatit pod vlivem vedené exekuce. Pak jsou to samozřejmě oni, kdo reálně "zavinili" zastavení exekuce. Bylo by tedy čistě formalistické požadovat zaplacení nákladů exekuce po oprávněném pouze proto, že podal podnět k zastavení exekuce. Ostatně, kdyby stěžovatel prostudoval usnesení sp. zn. I. ÚS 2117/15 (o které svou ústavní stížnost opírá) až do konce, zjistil by, že shodnou konstrukci (tj. že by měl v této situaci náklady hradit oprávněný) Ústavní soud rázně odmítl (srov. bod 9 usnesení). 11. Závěr obecného soudu, že jednotlivé výroky usnesení stěžovatele ze dne 3. 10. 2023 jsou zmatečné a nemají právní opodstatnění, stěžovatel v ústavní stížnosti žádným způsobem nerozporuje. Místo toho rozsáhle obhajuje právní názor, že pokud mezi oprávněným a povinným proběhlo nějaké vyrovnání dluhu, je tuto skutečnost nutné pojímat jako úhradu dluhu pod tlakem exekuce a exekutorovi náleží náhrada nákladů. Jak je ale z předchozího výkladu zřejmé, tato skutečnost nebyla pro přezkum usnesení stěžovatele relevantní a obecný soud se jí logicky nevěnoval. Ze strany stěžovatele jde tudíž o (proti)argumentaci mimochodnou, která mu nemůže přinést úspěch. Ústavní soud nepřehlédl, že se obecný soud mohl zmýlit v úvaze, že veškeré náklady exekuce již byly povinnými pokryty zaplacením nákladů dle rozsudku Okresního soudu v Táboře. Jenže zaprvé z žádného dodaného podkladu není zřejmé, která část dluhu (a jestli vůbec nějaká) byla nadále vymáhána, zadruhé onu úvahu obecný soud vyslovil nad rámec nosných důvodů napadeného rozhodnutí. Znovu je třeba připomenout, že jedinou příčinou změny příslušných výroků usnesení stěžovatele, ústící v nepřiznání jím žádaných nákladů, byla zmatečnost těchto výroků. 12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu