Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele 1) A. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem, se sídlem Koliště 295/55, Brno, a o ústavní stížnosti stěžovatele 2) M. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 4 Tdo 987/2023-3814, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2023 č. j. 7 To 95/2022-3637 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2022 č. j. 5 T 4/2019-3452, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. První stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení článku 2 odst. 2, článku 36 odst. 1 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 2 odst. 3 Ústavy. Druhý stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí porušují jeho právo podle článku 36 Listiny. 2. Stěžovatelé podali své ústavní stížnosti každý samostatně. Obě ústavní stížnosti však směřovaly proti stejným rozhodnutím v téže trestní věci, v níž oba stěžovatelé vystupovali v pozici obviněných. Z důvodu hospodárnosti a efektivity Ústavní soud usnesením ze dne 21. 5. 2024 obě ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 309/24 a III. ÚS 429/24 spojil ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. III. ÚS 309/24. 3. Z obsahu ústavních stížností a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 8. 2022 č. j. 5 T 4/2019-3452 byli oba stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. 4. Uvedeného trestného činu se měli dopustit, stručně řečeno, tím, že dne 23. 11. 2008 v době od 01:45 hodin do 03:20 hodin s další dosud neustanovenou osobou po předchozím fyzickém napadení poškozeného, kterého se dopustili v X před domem č. X1, převezli poškozeného na účelovou komunikaci vedoucí z obce Y k Z, kde jej opět fyzicky napadli, způsobili mu mimo jiné zlomeninu stehenní kosti levé dolní končetiny a zlomeniny dolní a horní čelisti, poté jej připoutali za automobil a jízdou automobilu mu usmýkáním způsobili smrt, přičemž jeho tělo zanechali u krajnice silnice u vjezdu do areálu bývalé textilní továrny. Oba stěžovatelé byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a pro výkon tohoto trestu byli zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. 5. Proti uvedenému prvostupňovému rozsudku podali oba stěžovatelé odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 23. 5. 2023 č. j. 7 To 95/2022-3637 tak, že je podle § 256 trestního řádu zamítl. 6. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 29. 11. 2023 č. j. 4 Tdo 987/2023-3814 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná. II. Argumentace stěžovatelů 7. První stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, že se popisované vraždy nedopustil a neúčastnil se skutku, který je mu kladen za vinu. Závěry o jeho vině soudy založily na jediném usvědčujícím důkazu, kterou je výpověď svědka R. Tato výpověď je podle prvního stěžovatele nevěrohodná a zjevně rozporná s objektivními důkazy. Z protokolu o ohledání místa činu vyplývá, že míjení vozidel, při kterém měl jmenovaný svědek identifikovat oba obžalované, bylo objektivně nemožné vzhledem k neporušeným sněhovým bariérám na okraji vozovky. To podle stěžovatele potvrdil i vyšetřovací pokus, při němž svědek s vozidlem zastavil mimo komunikaci. Skutečnost, že při vyšetřovacím pokusu svědek zastavil vozidlo, je rovněž v rozporu s jeho svědeckou výpovědí. Vyšetřovací pokus neodpovídá výpovědi svědka a výpověď svědka nekoresponduje s technickými možnostmi toho, jak se vozidla mohla (či měla) míjet. Tyto námitky obecné soudy zcela pominuly a konkrétně se s nimi nevypořádaly. První stěžovatel dále uvádí, že o jeho nevině svědčí záznamy o telekomunikačním provozu vztahující se k lokalizaci jeho mobilního telefonu v době spáchání uvedeného trestného činu. Obecné soudy rovněž opomněly provést důkaz výslechy svědků B. a L., které mohly vést k přesnějšímu určení doby páchání inkriminovaného skutkového děje. Nejvyšší soud se k těmto námitkám nijak nevyjádřil. 8. Druhý stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozsáhle opakuje námitky uplatněné již před obecnými soudy. Má za to, že jeho práva byla porušena nepřípustným zásahem odvolacího soudu do skutkových zjištění soudu prvního stupně, dále také způsobem hodnocení jeho obhajoby a hodnocením důkazů. Soudy mu přičetly k tíži, že se měl pokoušet ovlivňovat svědky, a prokazovat si tak alibi. Pro jeho odsouzení neexistovaly dostatečné důkazy. Jediným přímým důkazem byla nevěrohodná výpověď svědka R., nepřímým důkazem pachová identifikace, která podle něj není procesně použitelná. K tomu druhý stěžovatel namítá, že v řízení nebyl proveden znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistické odorologie. Výpověď svědka R. je účelová, nevěrohodná a rozporná s objektivními důkazy, což druhý stěžovatel rozsáhle odůvodňuje. Výpověď jmenovaného svědka je jediným usvědčujícím důkazem a ověření její věrohodnosti měla být věnována mimořádná pozornost. Navzdory tomu nebyly provedeny všechny dostupné důkazy k prověření této výpovědi (nový vyšetřovací pokus, znalecký posudek z oboru silniční dopravy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie). Druhý stěžovatel dále uvádí, že jeho alibi bylo prokázáno provedenými důkazy, které však soudy nesprávně vyhodnotily. Stěžovatel rovněž namítá, že Nejvyšší soud nesprávně považoval podání jeho obhájce ze dne 6. 10. 2023 za opožděné a nepřihlížel k němu, přestože v rámci tohoto podání nebyla vznesena žádná nová dovolací námitka, pouze již předložené námitky byly argumentačně doplňovány a byl dokládán znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistika, specifikace forenzní biomechanika. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil projednávané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o návrhy zjevně neopodstatněné. 11. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti. Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. 12. Oba stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech napadají skutkové závěry obecných soudů stran jejich viny za spáchání stíhaného trestného činu, zpochybňují provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů obecnými soudy. V řízení o ústavní stížnosti se však nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (článek 81 a článek 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, resp. že je dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. K tomu však v projednávaném případě nedošlo. 13. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy své skutkové i právní závěry přesvědčivě a logicky odůvodnily a neopomněly se vypořádat s námitkami, které stěžovatelé v průběhu trestního řízení vznášeli na svoji obhajobu. Závěr o vině prvního stěžovatele soudy založily zejména na přímém usvědčujícím důkazu - výpovědi svědka R., která byla podporovaná dalšími nepřímými důkazy (obsahem telefonického hovoru mezi oběma stěžovateli několik dní po činu, znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a psychologie zpracovaným na osobu stěžovatele, předchozím odsouzením stěžovatele za násilnou trestnou činnost). Vinu druhého stěžovatele kromě výpovědi jmenovaného svědka soudy opřely také o existenci pachových stop na těle poškozeného a poznatky ze záznamů z odposlechu v návštěvní místnosti ve věznici, podle nichž se stěžovatel snažil ovlivňovat svědky. Přihlédly rovněž k důkazům svědčícím o zřejmém motivu stěžovatele (žárlivosti na kontakty mezi jeho přítelkyní a poškozeným). 14. Stěžovatelům lze přisvědčit v tom, že hlavním usvědčujícím a zároveň jediným přímým důkazem proti nim byla zmiňovaná výpověď svědka R. Obecným soudům však nelze vytýkat, že by se věrohodnosti této výpovědi věnovaly nedostatečně, jak to tvrdí stěžovatelé. Naopak soud prvního stupně i soud odvolací se věrohodností jmenovaného svědka i okolnostmi jeho výpovědi, která byla učiněna se značným odstupem od spáchání trestného činu, zabývaly velmi podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč této výpovědi uvěřily. K potvrzení jeho výpovědi navíc orgány činné v trestním řízení provedly vyšetřovací pokus, k jehož průběhu a závěrům se v reakci na námitky obhajoby obou stěžovatelů obecné soudy rovněž dostatečně vyjádřily. Stejně tak se soudy všech stupňů náležitě zabývaly tvrzeným alibi obou stěžovatelů. Vyjádřily se přitom jak k otázce hodnocení lokalizace mobilního telefonu prvního stěžovatele, tak ke svědeckým výpovědím, které měly potvrzovat alibi druhého stěžovatele, jež však byly podle odůvodněných závěrů soudů nevěrohodné. Napadená rozhodnutí nejsou zatížena tzv. opomenutými důkazy, jak namítají stěžovatelé. Nalézací soud i soud odvolací v písemných odůvodněních napadených rozhodnutí zcela dostatečně vysvětlily, proč konkrétním návrhům na doplnění dokazování nevyhověly, a s jejich postupem se ztotožnil i Nejvyšší soud. 15. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání obou stěžovatelů a řádně se vypořádaly s námitkami, které v průběhu trestního řízení na svou obhajobu vznášeli. Své závěry o vině soudy založily na dostatečně důkladném a vyčerpávajícím dokazování, jakož i na adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení. K závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. 16. Za protiústavní nelze označit ani postup vrchního soudu, který svým v pořadí prvým rozhodnutím ve věci zrušil zprošťující rozsudek krajského soudu. K této námitce, kterou druhý stěžovatel vznesl již v podaném dovolání, se Nejvyšší soud zevrubně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 20-23. Ústavní soud neshledal důvod se od jeho závěrů odchýlit. 17. Ústavní soud nedal druhému stěžovateli za pravdu ani v kritice postupu Nejvyššího soudu, který vyhodnotil podání jeho obhájce ze dne 6. 10. 2023 jako opožděné. Uvedený závěr je v souladu s praxí Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 16. 12. 2019 sp. zn. 4 Tdo 1399/2019, usnesení ze dne 29. 6. 2022 sp. zn. 4 Tdo 645/2021), kterou potvrdil Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 692/20. 18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněné. Návrh prvního stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí je návrhem akcesorickým, a sdílí proto osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2024 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu