Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Jahodové, zastoupené Mgr. Michalem Hledíkem, LL.M., advokátem, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2023 č. j. 22 Cdo 3177/2023-287, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2023 č. j. 30 Co 69/2023-265 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. července 2022 č. j. 20 C 226/2020-203, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení a Moniky Jahodové, Marty Jahodové a Vlastimila Jahody, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 3. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Vedlejší účastnice (Monika Jahodová, žalobkyně) se žalobu domáhala určení, že rozestavěná stavba, postavená na pozemku p. č. X1 v katastrálním území J., obec M. a stavba č. p. X2, rodinný dům, postavená na pozemku p. č. st. X3, v témže katastrálním území je ve společném jmění žalobkyně a vedlejšího účastníka (Vlastimil Jahoda, žalovaný č. 2). Předmětné stavby byly vystavěny na pozemcích nabytých žalovaným 2) před manželstvím. Do katastru nemovitostí byl jako jejich vlastník zapsán pouze žalovaný 2). Svůj nárok odůvodnila žalobkyně tím, že je bývalou manželkou žalovaného 2). Manželství bylo uzavřeno v roce 1997 a návrh na rozvod byl podán žalobkyní v březnu 2020. Žalobkyně se žalovaným 2) za trvání manželství postavili blíže určený dům a rozestavěnou stavbu (garáž). Výstavba byla financována z prostředků ve společném jmění manželů. Měli rovněž bezúročnou stavební půjčku. Oba bývalí manželé se na stavbě podíleli fyzickými silami. V květnu 2020 uzavřel žalovaný 2) s vedlejší účastnicí (Marta Jahodová, žalovaná č. 1, sestra žalovaného 2), kupní smlouvu se zřízením věcného břemene, kterou na ni převedl dotčené nemovité věci za kupní cenu 1 500 000 Kč, a to bez vědomí a souhlasu žalobkyně. Kupní cena byla uhrazena zčásti v hotovosti a zčásti byla započtena na úhradu dluhu, který měl žalovaný 2) vůči žalované 1). V září 2020 byla mezi žalovanou 1) a sestrou její a žalovaného 2) (stěžovatelkou, žalovanou č. 3), podepsána směnná smlouva. Jejím předmětem byla směna pozemku p. č. X3, jejíž součástí je rodinný dům č. p. X2 v k. ú. J., M. ve vlastnictví žalované 1) a pozemku st. p. č. X4, jehož součástí je stavba č. p. X5 v obci M., k. ú. J., který se nacházel ve vlastnictví žalované 3). Smluvní strany se přitom dohodly, že ceny dotčených nemovitostí jsou stejné. O žalobě vedlejší účastnice bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku tak, že sporné nemovitosti jsou v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů žalobkyně a druhého žalovaného. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. O podaném odvolání bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze tak, že tento potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že jej upřesnil v tom smyslu, že sporné nemovitosti jsou samostatnými věcmi. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že vedlejší účastnice (Monika Jahodová) se v minulosti, tj. až do doby rozvodu nikdy nedomáhala svého domnělého vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. Po celou dobu manželství tak měla uznávat vlastnické právo žalovaného 2). Podání žaloby o určení vlastnického práva bylo podle stěžovatelky pouze nátlakovým prostředkem na žalovaného 2) k vymožení si lepších podmínek v rámci jednání a řízení o vypořádání SJM. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že výstavba předmětných nemovitostí byla financována výlučně z prostředků náležejících žalovanému 2). Za takové situace považuje stěžovatelka jednání vedlejší účastnice za rozporné s dobrými mravy. Ani případné čerpání prostředků spadajících do SJM nezakládá vlastnické právo žalobkyně. Jediné, čeho se tato mohla domáhat, tak bylo vypořádání vnosů do SJM. Stěžovatelka odmítá, že by měla mít informaci, že jí nabývaná stavba patří do SJM žalobkyně a žalovaného 2). Má tedy za to, že spornou nemovitost nabyla stěžovatelka oprávněně. Z provedeného dokazování podle stěžovatelky neplyne, že by ke dni uzavření směnné smlouvy bylo vlastnictví právní předchůdkyně, paní Marty Jahodové, žalované 1) jakkoliv zpochybněno. Směnná smlouva tak byla ze strany obou jejich účastnic uzavřena v dobré víře. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že sporná nemovitost, je v zaniklém a dosud nevypořádaném SJM, pak se podle stěžovatelky obecné soudy dopustily nepřípustného hodnocení důkazů. Dále stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by v rámci podaného dovolání nezpochybnila právní posouzení věci soudy prvního a druhého stupně. Ve věci byla opomenuta relevantní judikatura Ústavního soudu v otázce uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací soud se ani při přezkumu jednotnosti rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů nemůže vyhnout hodnocení zákonnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů, u nichž nelze opomíjet zjevné nedostatky, zpochybňující otázku platnosti předmětných smluv. III. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud předně musí odmítnout, že by obecné soudy nedostály svým povinnostem plynoucím ze základního práva na soudní ochranu, resp. na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítala. V odůvodnění napadených rozhodnutí totiž obecné soudy srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení vysvětlily důvody, pro které považovaly smlouvy, jimiž došlo k dispozici se spornými nemovitostmi, za neplatné. Současně obecné soudy uvedly, proč nemohla být jak žalovaná 1), tak i stěžovatelka při nabývání na základě vedlejší účastnící zpochybněných smluv v dobré víře. Již z rozsudku nalézacího soudu se podává, že jednání žalovaného 2) bylo účelové, kdy tento přistoupil k prodeji rodinného domu, v němž bydlel společně se svými dětmi, aniž by měl zajištěné bydlení jiné. Svoji pochybnost o platnosti dotčených smluv opřely obecné soudy též o způsob úhrady peněžních prostředků za převod předmětných nemovitostí a způsob jejich dalšího využití. Všichni žalovaní jsou sourozenci a nalézací soud dostatečně vysvětlil důvody, pro které stěžovatelka musela mít pochybnost o tom, že žalovaná 1) je vlastnicí dotčeného domu. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Předně je zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při jakékoliv pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241 a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ústavně konformní a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout. V podrobnostech lze stěžovatelku odkázat na závěry obecných soudů. Ústavní soud tak ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu