Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech 1) stěžovatele O. Š., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024 č. j. 11 Tdo 500/2023-2659 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2022 č. j. 15 To 69/2022-2153, 2) stěžovatele R. K., t. č. Věznice Všehrdy, zastoupeného Mgr. Janem Zrnovským, advokátem, sídlem nám. Dr. Edvarda Beneše 4/12, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024 č. j. 11 Tdo 500/2023-2659, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2023 č. j. 15 To 2/2023-2399 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. prosince 2022 č. j. 53 T 6/2022-2289, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. První stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadených ústavní stížností. Druhý stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že trestní soudy porušily jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, přiložených a vyžádaných soudních rozhodnutí plyne následující. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 14. 10. 2022 zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 7. 2022 č. j. 53 T 6/2022-2042, vrátil věc druhého stěžovatele podle § 259 odst. 1 trestního řádu krajskému soudu, ve věci prvního stěžovatele jej pak uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. 3. Za uvedené trestné činy prvního stěžovatele vrchní soud odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a uložil mu trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně mu uložil trest propadnutí věci, a to zajištěné finanční hotovosti 63 164 Kč a ve výroku specifikovaných věcí. První stěžovatel se totiž společně s dalšími obviněnými počínaje říjnem roku 2020 do 15. 6. 2021, kdy byli zadrženi policií, na různých místech v Česku účastnil fungování organizované skupiny vytvořené za účelem neoprávněného dovozu léčiv s obsahem pseudoefedrinu z Polska a následné výroby a distribuce pervitinu (metamfetamin) na českém území. První stěžovatel konkrétně organizoval a spolu s druhým stěžovatelem financoval dovoz léků z Polska, extrahoval z nich pseudoefedrin a vyráběl z něho pervitin, ať už sám nebo společně s druhým stěžovatelem a dalšími spoluobviněnými. Stěžovatel též prodával či předával vyrobený pervitin druhému stěžovateli a dalším osobám. 4. Poté, co vrchní soud uvedeným rozsudkem vrátil věc druhého stěžovatele zpět krajskému soudu, krajský soud uznal napadeným rozsudkem ze dne 2. 12. 2022 druhého stěžovatele vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Vrchní soud však na základě odvolání státní zástupkyně zpřísnil právní kvalifikaci skutku. Rozsudek krajského soudu proto zrušil a sám rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Za to jej odsoudil k přísnějšímu trestu, a sice trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku a trestu propadnutí věci (finanční hotovosti ve výši 10 147 Kč a ve výroku specifikovaných věcí). Odvolání druhého stěžovatele zamítl. Druhý stěžovatel se totiž společně s prvním stěžovatelem a s dalšími osobami od října 2020 do 15. 6. 2021, kdy byli zadrženi policií, na různých místech v Česku účastnil organizované skupiny vytvořené za účelem neoprávněné výroby a distribuce metamfetaminu na českém území a organizoval dovoz léků z Polska, z nichž pak extrahoval pseudoefedrin. 5. Nejvyšší soud dovolání obou stěžovatelů odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné (odmítl taktéž dovolání další spoluobviněné, naopak vyhověl dovolání obviněného M. H. a v tomto rozsahu zrušil rozsudek vrchního soudu ze dne 14. 10. 2022). II. Argumentace stěžovatelů 6. V ústavní stížnosti první stěžovatel především odmítá, že se jeho trestná činnost děla ve více státech ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. V Polsku totiž stěžovatel a další osoby v jeho skupině nekupovali prekursor, ale léčivo. Pokud se v Polsku kupovalo léčivo, rovněž do Česka se dováželo léčivo. Odvolává se přitom na nález "sp. zn. 1481/09" [správně nález ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 1481/09 (N 257/55 SbNU 479)]. Léčivo není samo o sobě prekursor. Stěžovatel stál před soudem kvůli prekursoru, ale prekursor tu není. Prekursor v § 283 trestního zákoníku není uveden jako možný prvek jiných přípravků, ale jako samostatná látka. Konečně nakládání s přípravkem obsahujícím prekursor není podle § 283 trestního zákoníku trestné, čímž padá celá konstrukce napadených rozhodnutí. Názoru vrchního soudu k této otázce vyčítá první stěžovatel též překvapivost, na základě skutkového stavu nebylo možno takové rozhodnutí vůbec předvídat, vrchní soud o svém názoru stěžovatele vůbec nepoučil. První stěžovatel kritizuje též rozpory mezi hodnocením téže otázky krajským soudem a vrchním soudem. 7. Druhý stěžovatel kritizuje, že byl dvakrát postižen za stejný skutek. Vyhlášením odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 9. 2021 č. j. 1 T 28/2021-75 byl odsouzen za přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 trestního zákoníku, kterého se dopustil dne 15. 2. 2021 v době kolem 23:05 hodin. Z povahy trestné činnosti bylo rozhodnuto o celém skutku, který spočívá v kontinuálním nedovoleném nakládání v různých formách s metamfetaminem od podzimu 2020 do 3. 5. 2021. Tento rozsudek vytvořil překážku věci rozhodnuté. Dále pak podobně jako první stěžovatel odmítá, že byl členem organizované skupiny působící ve více státech. V Polsku kupovali jen léčiva, nikoli prekursor. Výroba prekursoru a následně metamfetaminu a jeho distribuce se odehrála výlučně v Česku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný, ovšem vyjma části ústavní stížnosti druhého stěžovatele, kterou napadá rozsudek krajského soudu ze dne 2. 12. 2022, neboť vrchní soud tento rozsudek v celém rozsahu zrušil a nahradil jej rozsudkem vlastním [v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti druhého stěžovatele příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo zrušeno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Oba stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnosti jsou tedy přípustné. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Protože obě ústavní stížnosti vedené původně pod sp. zn. IV. ÚS 1541/24 a IV. ÚS 1550/24 vycházejí z jedné trestní věci a dílem napadají též stejné rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu), Ústavní soud spojil usnesením ze dne 19. 6. 2024 obě věci ke společnému posouzení. Řízení o nich vede pod sp. zn. IV. ÚS 1541/24. V. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 10. Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se správností aplikace jednotlivých zákonných ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem [srov. nález ze dne 21. 4. 1994 sp. zn. I. ÚS 68/93 (N 17/1 SbNU 123) a z tohoto nálezu plynoucí konstantní judikaturu]. 11. Oba stěžovatelé především tvrdí, že nemohli spáchat zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 trestního zákoníku, konkrétně zpochybňují naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 4 písm. c), podle něhož spáchali tento čin "ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech". 12. Ústavní soud předesílá, že nemůže nahrazovat úvahy trestních soudů ohledně právní kvalifikace skutku. Nikoli Ústavní soud, ale právě trestní soudy jsou tu od toho, aby posoudily, zda určité jednání naplňuje znaky toho či onoho trestného činu. Na druhou stranu ani úvahy ohledně právní kvalifikace nemohou porušit ústavně zaručená práva svobody obžalovaných. Náležité označení trestního jednání a zároveň jeho přesné podřazení pod konkrétní ustanovení trestního zákoníku je ústavním požadavkem, který pramení z principu legality trestního práva ve smyslu čl. 39 Listiny [srov. nálezy ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14 (N 230/75 SbNU 567), bod 22 a ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24, bod 31]. Proto soudy musí věnovat právní kvalifikaci skutku náležitou péči. 13. Podřazení jednání stěžovatelů pod § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku se Nejvyšší soud věnoval vskutku důkladně, a to v bodech 68 až 76 svého usnesení. Na závěrech Nejvyššího soudu není nic neústavního. Stačí proto stručně shrnout, že Nejvyšší soud v souladu se svou judikaturou rozlišil pojmy "organizovaná zločinecká skupina" (§ 129 trestního zákoníku), na straně jedné, a "ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech" [§ 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku], na straně druhé. Posléze uvedené spojení podle trestní judikatury postihuje i volnější formy vztahu pachatele k uvedené skupině, než je členství ve skupině, a není tak nutno detailně prokazovat naplnění pojmu členství v "organizované skupině". K naplnění kvalifikované skutkové podstaty může dojít i pouhou spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, z nichž jedním může být i Česko (bod 68 napadeného usnesení). Nejvyšší soud se vypořádal též s námitkou, že nákup léčiv obsahujících pseudoefedrin byl v Polsku legální (bod 69). Oběma stěžovatelům vysvětlil, proč nemá na posouzení trestnosti jednání obou stěžovatelů žádný vliv to, že vrchní soud nesprávně označil tablety dovážené z Polska za prekursor (což je otázka, kterou velmi detailně v ústavní stížnosti opakuje zejména první stěžovatel). Smysl obstarání a využití "léčiv obsahujících prekursor" z Polska byl totiž "jediný, a to produkce a následná distribuce metamfetaminu." Proto otázka povahy dovážených léčiv ve vztahu ke stěžovatelům nemá praktický význam (bod 76). Ústavní soud též kvituje, že Nejvyšší soud neposuzoval tento případ paušálně, ale naopak pečlivě rozlišoval jednotlivé jeho aktéry (k tomu bod 71, kde se vysvětluje, proč ve vztahu k jinému spoluobviněnému bylo podřazení pod kvalifikovanou skutkovou podstatu nesprávné). 14. Právě podané závěry Ústavní soud již opakovaně shledal ústavně konformními (srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1611/23, body 17 a 18, zde ve vazební věci, nebo ze dne 12. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 245/22, kde se řešil skutkově velmi podobný případ, totiž nákup léčiv v Polsku, jejich přeprava v domluveném množství do Česka, kde z nich obviněný vyráběl pervitin). Ze znění zákona neplyne, že by omamná a psychotropní látka musela být vyráběna či distribuována minimálně ve dvou státech, jak naznačuje první stěžovatel (srov. bod 69 napadeného usnesení a podobně usnesení ze dne 17. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 3064/22, bod 11). 15. První stěžovatel se odvolává na nález III. ÚS 1481/09 (srov. bod 6 shora), který však jeho argumentaci nepotvrzuje. Ústavní soud v tomto nálezu dovodil, že pro použití znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 187 odst. 4 písm. c) "starého" trestního zákona (což byla obdoba nyní sporné skutkové podstaty) nebyla splněna materiální podmínka; tento kvalifikační znak totiž nesehrál za daných skutkových okolností žádnou relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti (konkrétně pachatel celkem ve čtyřech více méně nahodilých případech prodal v Česku drogu německému občanovi, o kterém věděl, že drogu bude distribuovat v Německu). Ústavní soud však dodal, že použití kvalifikované skutkové podstaty by bylo namístě "např. tehdy, jestliže působení organizované skupiny ve více státech by se vyznačovalo pravidelným přeshraničním kontaktem kurýrů, častým využíváním mezinárodní přepravy, častým využíváním mezinárodního platebního styku, častější distribucí zboží a peněz přes státní hranice, mezinárodní dělbou činnosti, rafinovanými způsoby páchání ve více zemích apod., tedy všude tam, kde mezinárodní prvek sehrává nějakou významnou roli." (viz část V nálezu). Některé z právě uvedených příkladů jsou dost dobře použitelné právě na nynější případ. 16. K námitce prvého stěžovatele, že napadený rozsudek vrchního soudu byl pro něj překvapivý, protože vrchní soud "nečekaně" označil jeho jednání za naplňující znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, se rovněž dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud. Posouzení věci vrchním soudem jednak odpovídá tomu, jak bylo jednání obviněných kvalifikováno již v obžalobě, jednak byli obvinění včetně prvního stěžovatele seznámeni s obsahem odvolání státní zástupkyně v jejich neprospěch (kde mj. tvrdila nesprávnou právní kvalifikaci posuzovaného jednání), měli tak dostatečný prostor pro uplatnění své obhajoby k otázce působení organizované skupiny ve více státech (bod 74 napadeného usnesení). 17. Co se týče námitky druhého stěžovatele, že byl dvakrát potrestán za stejný skutek, lze poukázat na obsažný výklad Nejvyššího soudu (viz body 54 až 61 napadeného usnesení). Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že původní pravomocný rozsudek, na který se odvolává druhý stěžovatel, a který má být překážkou pro opětovné potrestání, byl odklizen v řízení o stížnosti pro porušení zákona, nemůže proto vyvolat žádnou překážku věci pravomocně rozhodnuté. 18. Žádné ústavně zaručené právo ani jednoho ze stěžovatelů tedy porušeno nebylo. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnosti odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Protože Ústavní soud rozhodl bez zbytečného odkladu, nerozhodoval již o návrhu na odklad vykonatelnosti, který podal první stěžovatel. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024 Josef Fiala v. r. předseda senátu