Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelek a stěžovatelů 1) M. Š., t. č. Věznice Nové Sedlo, 2) Š. A., t. č. Věznice Praha Ruzyně, obou zastoupených JUDr. Blendem Rajim, advokátem, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8 - Karlín, 3) M. V., t. č. Věznice Praha Ruzyně, 4) M. Č., t. č. Věznice Vinařice, obou zastoupených doc. JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, a 5) obchodní společnosti A (dříve B), zastoupené Mgr. Štěpánem Jaklem, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2024 č. j. 6 Tdo 1142/2023-108139, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2023 č. j. 5 To 62/2022-107473 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2022 č. j. 48 T 7/2020-106166, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé ústavními stížnostmi požadují zrušit shora uvedená rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy těmito rozhodnutími porušily velkou řadu jejich základních práv zaručených především v Listině základních práv a svobod. 2. Stěžovatelé byli napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznáni vinnými trestnými činy dotačního podvodu a účasti na organizované zločinecké skupině. Trestné činnosti se dopustili spolu s dalšími 15 právnickými osobami tím, že se, zjednodušeně řečeno, podíleli na činnosti skupiny C, která dlouhodobě neoprávněně získávala příspěvky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Svým jednáním způsobili první čtyři stěžovatelé škodu České republice v celkové výši více než 581 mil. Kč a další škodu ve výši více než 10,8 mil. Kč se jí způsobit pokusili. Čtvrtý stěžovatel nadto ještě samostatným jednáním, kterým opět vylákal příspěvky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, způsobil České republice škodu přes 18,7 mil. Kč. Pátá stěžovatelka pak podobným jednáním způsobila České republice škodu přes 4 mil. Kč. 3. První dvě stěžovatelky se na trestné činnosti podílely z pozice firemních inspektorek. Třetí a čtvrtý stěžovatel se na trestné činnosti podíleli z pozice obchodního a poté výkonného ředitele, respektive z pozice provozního ředitele. Pátá stěžovatelka se na trestné činnosti podílela jako obchodní společnost, která byla součástí skupiny C. 4. Městský soud proto napadeným rozsudkem uložil první a druhé stěžovatelce trest odnětí svobody na 9 let a 6 měsíců a peněžitý trest. Třetímu a čtvrtému stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody na 12 let, trest zákazu činnosti a peněžitý trest. Páté stěžovatelce byl uložen trest zákazu přijímání dotací a subvencí, spočívající v úplném zákazu přijímat a ucházet se o veškeré dotace, subvence, návratné finanční výpomoci, příspěvky nebo jakékoli jiné veřejné podpory podle jiných právních předpisů na dobu 10 let a peněžitý trest ve výměře 6 mil. Kč. Prvním čtyřem stěžovatelům městský soud uložil také povinnost zaplatit České republice náhradu škody. 5. Vrchní soud v Praze zamítl odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem jako nedůvodná. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako zjevně neopodstatněná. Odvolací i dovolací soud se zcela ztotožnily s posouzením této věci soudem nalézacím. II. Argumentace stěžovatelů 6. Ústavní soud nejprve upozorňuje, že není jeho cílem na tomto místě kompletně rekapitulovat celou argumentaci obsaženou v ústavních stížnostech. Ty jsou totiž velmi rozsáhlé a znovu předkládají veškeré námitky, které již stěžovatelé uplatnili v řízení před trestními soudy. Ústavní soud se proto na tomto místě zaměřuje pouze na shrnutí základní podstaty ústavních stížností. 7. Argumentace třetího a čtvrtého stěžovatele si je velmi podobná, a to i s ohledem na totožného advokáta. Stěžovatelé namítají zejména nesprávné hodnocení důkazů trestními soudy, porušení zásady obžalovací související s totožností skutku či porušení principu zákonného soudce. Dále stěžovatelé podávají obsáhlý výklad toho, co je podle nich organizovanou zločineckou skupinou, na což navazují tím, že tyto znaky nebyly v jejich případě naplněny. Znaky organizované zločinecké skupiny prý byly trestními soudy dovozeny jen z vnitřní organizační struktury skupiny. Oba stěžovatelé také namítají nepřiměřenost výše trestu a zpochybňují zjištěnou výši škody, resp. tvrdí, že odůvodnění výše škody je nedostatečné. 8. Druhou dvojici téměř shodných ústavních stížností pak představují návrhy první a druhé stěžovatelky, které mají stejného advokáta. Námitky se v ústavní stížnosti liší v tom, že jsou založeny především na tvrzení, že byly pouhými řadovými zaměstnankyněmi, které o trestné činnosti skupiny nevěděly. Argumentace tedy směřuje především ke zkoumání zavinění stěžovatelek, což stěžovatelky doplňují odkazy na širokou škálu lidských práv. Tvrdí např., že trestní soudy porušily zásadu rovnosti, jelikož k nim přistoupily odlišně od dalších zaměstnanců, kteří nebyli odsouzeni. Podstatná část argumentace se i zde zaměřuje na vyvrácení existence organizované zločinecké skupiny. Odkazují např. na závěrečnou řeč státního zástupce z jednání před městským soudem, ze které podle nich plyne, že o organizovanou zločineckou skupinu nešlo. Stěžovatelky také např. uvádí, že průtahy v řízení se nedostatečně promítly ve výši trestu, resp. v jeho snížení. Dále také tvrdí opomenutí některých důkazů, porušení presumpce neviny, porušení pravidla in dubio pro reo či porušení zásady zákonného soudce. 9. Pátá stěžovatelka argumentuje především nesprávným právním posouzením skutku. V tomto smyslu stěžovatelka přebírá svou dovolací argumentaci a tvrdí, že nebyly naplněny znaky organizované zločinecké skupiny. Dále se dovolává svého práva na řádný proces, z něhož podle ní plyne právo na vyslechnutí konkrétních svědků. Tito svědci prý byli způsobilí potvrdit, že byli řádně zaměstnáváni, a že nešlo o zaměstnávání "naoko" za účelem pouhého získání podpory dle zákona o zaměstnanosti. Soudy také při výši trestů nevzaly dostatečně v potaz délku soudního řízení. Shodně jako všichni ostatní stěžovatelé také pátá stěžovatelka namítá neústavní postup při obsazení senátu nalézacího soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnosti jsou tedy přípustné. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 11. Protože všech pět podaných ústavních stížností, vedených původně pod sp. zn. IV. ÚS 2363/24, II. ÚS 2354/24, III. ÚS 2486/24, III. ÚS 2479/24 a IV. ÚS 2532/24, vychází z jedné trestní věci, a protože napadají totožná rozhodnutí s velmi obdobnou argumentací, Ústavní soud spojil usnesením ze dne 9. 10. 2024 věci ke společnému posouzení. Řízení o nich nyní vede pod sp. zn. IV. ÚS 2363/24. V. Posouzení ústavních stížností 12. Na prvním místě je třeba uvést, že ústavní stížnosti z převážné většiny napadají skutkové závěry trestních soudů, na což upozornil již Nejvyšší soud v dovolacím řízení (v reakci na podobnou argumentaci v dovolání). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však není oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů provedené trestními soudy, ledaže v napadených rozhodnutích shledá zjevný a extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry, které z nich soudy vyvodily. Nic takového Ústavní soud nezjistil. 13. Je naopak potřeba vyzdvihnout všechna napadená rozhodnutí, které jsou vyčerpávající, kvalitně odůvodněná a srozumitelná. Jak upozornil i Nejvyšší soud, jen zhodnocení provedených důkazů městským soudem čítá zhruba 80 stran. Rozhodnutí městského soudu čítá 390 stran, je precizně odůvodněné. Není proto rolí Ústavního soudu se skutkovým okolnostem této trestní věci znovu podrobně věnovat. Postačí shrnout, že se jimi dostatečně zabývaly trestní soudy v souladu s ústavními kritérii. 14. Ústavní stížnosti především nijak nereagují na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. U mnohých dovolacích argumentů přitom již Nejvyšší soud upozornil, že jsou stěžovateli dezinterpretovány, vedeny pouze v obecné rovině či není zřejmé, co z nich má pro rozhodnutí samé plynout. To se týká např. odkazu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, prokázání znaků organizované zločinecké skupiny, obsazení senátu nalézacího soudu či tvrzeného "porušení zákazu deformace důkazů". Stěžovatelé však svou argumentaci znovu předkládají v nezměněné podobě, jako by rozhodnutí Nejvyššího soudu, který na jejich námitky velmi srozumitelně a detailně reagoval, vůbec neexistovalo. 15. Ilustrativně se to ukazuje mj. na příkladu argumentu prvních dvou stěžovatelek o tom, že trestní soudy pochybily, když neprovedly výslech některých svědkyň. Již Nejvyšší soud v bodě 64 napadeného usnesení upozornil stěžovatelky, že na své tvrzení o "fatálním pochybení" soudů nenavázaly žádnou konkrétní argumentací, proč měla být daná svědkyně vyslechnuta. Přesto v ústavní stížnosti opět stěžovatelky přicházejí pouze s tvrzením, že soud neprovedl zcela zásadní důkaz, neboť nevyslechl klíčovou svědkyni. Co z tohoto důkazu mělo vyplynout, a proč je jeho neprovedení neústavní, však stěžovatelky opět netvrdí. Tento příklad je pro podstatu veškeré argumentace všech stěžovatelů (nejen prvních dvou stěžovatelek) příznačný. To samé platí i o tvrzení všech stěžovatelů, že nebyly naplněny znaky organizované zločinecké skupiny. Stěžovatelé se opakovaně dovolávají závěrečné řeči státního zástupce před městským soudem, který se vyjadřoval k tomu, proč obžaloba nekvalifikovala jednání jako organizovanou zločineckou skupinu. S touto argumentací se však vypořádal již městský soud v bodě 466 odůvodnění. Rovněž Nejvyšší soud zopakoval, že právní kvalifikace uvedená v obžalobě není pro soud závazná, a že některá stěžovateli odkazovaná stanoviska byla již praxí překonána (detailně v bodě 74 napadeného usnesení). Mnohokrát tak byla vyvrácena i argumentace páté stěžovatelky, týkající se možnosti jejího zapojení, jakožto obchodní společnosti, do organizované zločinecké skupiny. 16. Trestní soudy také spolehlivě prokázaly zavinění první a druhé stěžovatelky, resp. jejich vědomost o tom, že se na trestné činnosti podílely. Nejvyšší soud nejen, že v bodě 97 napadeného usnesení odkázal na konkrétní pasáže odůvodnění rozsudků, kde jsou rekapitulovány důkazy k prokázání těchto skutečností, ale znovu tyto závěry přehledně shrnul. Bylo by proto absurdní, pokud by Ústavní soud počtvrté shrnoval totéž. 17. Ústavní soud má za to, že veškeré argumenty vznesené v ústavní stížnosti byly podrobně a ústavně souladně vypořádány trestními soudy, naposledy pak Nejvyšším soudem, který se věci věnoval pečlivě, to na takřka třiceti stranách odůvodnění (a to navíc nepočítaje shrnutí předchozího řízení a dovolacích námitek). Závěrům Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavněprávního co vytknout. Stěžovatelé nepřichází s žádnou argumentací, která by napadená rozhodnutí stavěla pohledem ústavního práva do jiného světla. Pouze svou argumentaci z dovolání doslova kopírují a podřazují ji pod mnohdy nepřiléhavá základní práva. 18. To se týká např. i údajného porušení zásady obžalovací a porušení totožnosti skutku. Již Nejvyšší soud stěžovatelům vysvětlil, že jejich argumentace nesouvisí s totožností skutku, ale s právní kvalifikací, a také vysvětlil, proč tomu tak je. Přesto stěžovatelé znovu tuto nezměněnou argumentaci předkládají Ústavnímu soudu. 19. Všichni stěžovatelé také vznesli námitku nesprávného obsazení soudu prvního stupně. Také tvrdí, že jim nebyly přiměřeně sníženy tresty s ohledem na délku řízení. I těmto aspektům věci se však Nejvyšší soud podrobně věnoval (zejm. v bodech 89 a 103 napadeného usnesení). Stěžovatelé opět jako by tuto argumentaci Nejvyššího soudu neviděli, v ústavní stížnosti se s ní vůbec nepokouší polemizovat. 20. Lze proto shrnout, že Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnosti odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024 Josef Fiala v. r. předseda senátu