Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem Lidická 960/81, Brno, a ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2023 sp. zn. 9 To 330/2023 a usnesení Generálního ředitelství cel, odboru pátrání Brno, ze dne 23. května 2023 č. j. GŘC-941-415/ČJ-2021-835110, za účasti Krajského soudu v Brně a Generálního ředitelství cel, odboru pátrání Brno, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami IV. ÚS 3112/23 a III. ÚS 3351/23 a které Ústavní soud v souladu s § 63 zákona o Ústavním soudu a § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 24. 4. 2024 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavních stížností a jejích příloh se podává, že Generální ředitelství cel, odbor pátrání Brno (dále jen "policejní orgán") podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadeným usnesením rozhodl o zajištění specifikovaných nemovitých věcí a spoluvlastnického podílu na nemovité věci jako nástroje trestné činnosti. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením instanční stížnosti stěžovatelů podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodné zamítl. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou materiálně založena na zcela jiných (nadto nesprávných) hodnotících skutkových závěrech (tj., že je vlastníkem či spoluvlastníkem nemovitých věcí, které nemohl při svých výdělkových poměrech legálně nabýt), než jaké odpovídají výrokové části usnesení policejního orgánu, podle níž představují tyto nemovité věci nástroj trestné činnosti. Vnitřní rozpornost předmětných usnesení a uplatnění zástupných důvodů (když "stěžovateli je zajištěna nemovitost jako nástroj trestní činnosti, poněvadž se zdá být neoprávněným výnosem z nějaké jiné trestné činnosti") zakládá zásah do ústavních práv stěžovatele, přičemž proti takto pojaté argumentaci účastníků řízení se nelze účinně bránit. Napadená usnesení, dovozuje dále stěžovatel, nerespektují ani nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 927/23 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), neboť policejní orgán aplikoval ustanovení týkající se zajištění nemovitých věcí extenzívně a krajský soud se s výtkami obsaženými v instanční stížnosti vypořádal "v rámci jednoho odstavce", a to "v rovině obecných úvah a nepodložených domněnek". 5. Podle stěžovatelky policejní orgán a krajský soud bez opory v důkazech dovozovaly, že musela vědět, že stěžovatel dlouhodobě nikde nepracuje a že koupě nemovitých věcí i následná výstavba domu byly financovány z jeho trestné činnosti, které se dopouští patnáct let. Stěžovatelka má za to, že předmětnému patnáctiletému období neodpovídá ani vymezení skutku, pro který je stěžovatel trestně stíhán. Uvádí, že sama ze svých výlučných prostředků vložila do financování koupě nemovitých věcí částku 800 000 Kč až 1 000 000 Kč, se stěžovatelem se v roce 2019 rozvedla, přistoupila na vypořádání společného jmění manželů a její podíl na nemovitých věcech byl nižší než jedna polovina. Stěžovatelka stavbu již několik let neužívala a navštěvovala ji pouze kvůli péči o společného psa. Napadená usnesení nerespektují ústavněprávní požadavky formulované nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121). Tuto stavbu nelze označit za nástroj trestné činnosti jen proto, že v něm byly při domovní prohlídce nalezeny předměty (počítač s uloženými údaji o bankovních účtech a obalový materiál pro anabolika). Neobstojí ani úvahy o neoddělitelnosti zajištěných pozemků, z nichž jeden představuje zahradu sousedící s pozemkem, jehož součástí je stavba, a druhý je užíván coby přístupová cesta k nemovitým věcem dalších vlastníků, proto k němu stěžovatelům náleží spoluvlastnický podíl ve výši jedné třetiny. Závěrem stěžovatelka označuje odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení za zcela nedostatečná a nepřesvědčivá. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. 8. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside v. Spojené království, stížnost č. 5493/72, § 62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob. 9. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v hranicích výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. 10. Na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu jsou z pohledu ústavního rámce kladeny následující požadavky: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (srov. obdobně usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně kdykoli žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že není-li zajištění pro účely trestního řízení již nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu. 11. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat. 12. Legitimita zajištění v průběhu řízení se může oslabit v souvislosti s plynutím času. V tomto směru je vhodné upozornit zejména na nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) [či podobný nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)], ve kterém Ústavní soud vyslovil, že každé "zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti", totiž "musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli", kdy "tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho", přičemž "k tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti (...) nelze přisvědčit tvrzení policejního orgánu, resp. státního zastupitelství o tom, že k průtahům došlo např. v důsledku organizačních těžkostí při vytváření podmínek pro vyšetřování, nedostatečným kapacitním zabezpečením apod. Neúměrné prodlužování vyšetřování by takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem. Neúměrné a nedůvodné protahování přípravného řízení by tedy mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu". 13. Nutno uvážit, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že je institutem zatímní povahy, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (např. usnesení ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3674/13 a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 776/14, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění se však situace podstatně mění. 14. V posuzovaném případu zajištění nemovitých věcí trvá relativně kratší dobu, neboť usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno, ze dne 23. 5. 2023 sp. zn. NPC-1336/TČ-2023-2200E5 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele (a dalších deseti spoluobviněných) pro zločin výroba a jiné nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1, odst. 4 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 7. 2023 č. j. 1 KZV 33/2023-442, kterým byla zamítnuta jeho instanční stížnost proti tomuto usnesení policejního orgánu jako nedůvodná, Ústavní soud usnesením ze dne 26. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2088/23 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. 15. Oproti tomu u věcí, v nichž byly vydány nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 a sp. zn. III. ÚS 1396/07, šlo o případy, kdy po více než šestileté době nebylo skončeno ani přípravné řízení a nebylo zřejmé, kdy skončeno bude, když věc byla vrácena policejnímu orgánu; ve věci, ze které vycházel stěžovateli citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3662/14, byla při téměř devítileté době trvání zajištění věc vrácena před soud prvého stupně. Současnou délku trvání zajištění tak nelze připodobnit k situacím, u kterých Ústavní soud v minulosti shledal důvod ke svému zásahu. 16. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí o zajištění mají zákonný podklad, zda byla vydána příslušným orgánem, a jestli nejsou projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavním stížnostem přitom neshledal. 17. Předmětná rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, když zajištění probíhá v režimu § 79a odst. 1 trestního řádu. Rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými. Stejně tak Ústavní soud ve věci neshledal existenci svévole. 18. Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3865/19 či usnesení ze dne 19. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2575/23 dovodil, že zajištění nemovité věci jako nástroje trestné činnosti není vyloučeno (byť je v praxi častější zajištění nemovité věci coby tzv. náhradní hodnoty). V této souvislosti je podstatné, že určená nemovitá věc musí být významná pro naplnění zákonných znaků trestného činu nebo musí mít reálný vliv na jeho úspěšné spáchání. 19. Ústavní soud nepovažuje za neakceptovatelný názor orgánů činných v trestním řízení, že nástrojem trestné činnosti může být stavba (součást nemovité věci) využívaná podle jejich odůvodněného podezření pro nelegální činnost spojenou s dlouhodobým a koordinovaným dovozem preparátů určených na výrobu látek s anabolickým nebo jiným hormonálním účinkem, dovozem a výrobou látek s anabolickým nebo jiným hormonálním účinkem a jejich distribucí dalším velkoodběratelům a koncovým uživatelům. Policejní orgán a krajský soud stěžovateli přičítaly, že místnost v označené stavbě využíval jako "pracovnu", z níž měla probíhat značná část prověřované trestné činnosti, a další prostory představovaly sklad, v němž podle dosavadních zjištění byly uchovávány předměty související s předmětnou trestnou činností. Excesivní nejsou ani závěry orgánů činných v trestním řízení, podle kterých musela mít stěžovatelka "povědomost" o "nestandardní" povaze aktivit stěžovatele, jichž se - "jak na MESOX fóru uváděl" - dopouští 15 let. V této souvislosti krajský soud poznamenal, že "nelze vyloučit i přezajištění jako náhradní hodnoty". Úvaha o případném uplatnění odlišného důvodu pro zajištění nemovitých věcí odůvodnění jeho usnesení nečiní nekonzistentním ani nepřezkoumatelným. Ústavněprávní roviny nedosahují ani námitky stěžovatelů ohledně funkčního spojení pozemku, jehož součástí je stavba, s dalšími pozemky. 20. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje rovněž na usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 965/22, kde rovněž dal najevo, že instituty související se zajištěním výnosů z trestné činnosti (resp. náhradních hodnot) nelze aplikovat zcela dogmaticky. Takový výklad by předmětný institut v podstatě "vyprázdnil", neboť by bylo možné jej použít pouze na věci ve vlastnictví (držbě) obviněného (obžalovaného), což zjevně nebylo úmyslem zákonodárce. 21. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit míra intenzity zásahu daného zajištění do práv stěžovatelů, když přes obtíže jim způsobované ji nelze považovat za mimořádnou. Bezprostředně aplikovatelné na předmětnou věc nejsou nosné důvody nálezu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1624/19 (N 209/97 SbNU 249), který se týká uloženého trestu propadnutí věci. 22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2024 Josef Fiala v. r. předseda senátu