Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů a) M. U., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Skopečkem, advokátem se sídlem Bolevec 2525, Plzeň, a b) D. T., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem Londýnská 608/52, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 759/2024-34379 ze dne 30. 10. 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 60/2022-34061 ze dne 12. 12. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 3/2015-33699 ze dne 3. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Napadená rozhodnutí 1. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele M. U. vinným zvlášť závažným zločinem podvodu (body I a II výroku rozsudku), trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti (bod III), organizátorstvím zvlášť závažného zločinu podvodu (bod IV) a organizátorstvím trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (bod V) a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku a k peněžitému trestu celkem 6 mil. Kč. Týmž rozsudkem uznal krajský soud stěžovatele D. T. vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let, a k peněžitému trestu celkem 2 mil. Kč. 2. K odvolání mj. obou stěžovatelů Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek krajského soudu, a to, týkaje se stěžovatelů, v bodech I, II, IV a V výroku o vině stěžovatele M. U. a v celých výrocích o trestech obou stěžovatelů. Nově vrchní soud uznal stěžovatele M. U. vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby (body I a II), organizátorstvím zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby (bod IV) a organizátorstvím trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (bod V) a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let, a k peněžitému trestu celkem 5 mil. Kč. Stěžovatele D. T. vrchní soud odsoudil k peněžitému trestu celkem 2 mil. Kč. 3. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněná. II. Argumentace stěžovatelů 4. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím brojí stěžovatelé ústavní stížností a domáhají se jejich zrušení s tvrzením o porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a stěžovatel D. T. rovněž podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé především namítají porušení práva na zákonného soudce nesprávným určením nové předsedkyně senátu krajského soudu poté, co se původně rozhodující soudce vzdal funkce. Taktéž namítají porušení práva na spravedlivý proces, zejména vadami v důkazním řízení a nedostatečným odůvodněním napadených rozhodnutí. 5. Stěžovatelé mají v prvé řadě za to, že byli odňati svému zákonnému soudci. Původně určený soudce krajského soudu, předseda senátu Přemysl Špicar, strany informoval, že se ke dni 28. 2. 2021 vzdal funkce. Věc proto byla od 1. 3. 2021 přidělena nové předsedkyni senátu 4 T Lucii Bočkové. Stěžovatelé tvrdí, že se tak nestalo podle zákonného rozvrhu práce, neboť ten určoval, že v případě vyloučení předsedy senátu 4 T jej v rozhodování nahradí předseda senátu 5 T Tomáš Bouček. Tento postup je podle stěžovatelů v rozporu s rozvrhem práce z roku 2015 (kdy věc soudci napadla), jakož i s judikaturou Ústavního soudu. Podle stěžovatelů neproběhla změna osoby soudce podle předem daných, transparentních pravidel a je v rozporu s § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, neboť změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí. Pravidla pro určení zákonného soudce musejí splňovat i jisté kvalitativní požadavky (nejen jejich stanovení předem), jež jsou garancí proti účelovému zneužití, kterým je především ad hoc výběr soudců z jakýchkoliv důvodů. Uvedeného práva se tedy lze dovolávat nad rámec znění trestního řádu, zákona o soudech a soudcích či rozvrhu práce. Příslušná pravidla, od zákonné úrovně až po rozvrh práce, nesmí umožňovat ústavně nesouladnou diskreci (např. předsedy soudu nebo předsedy senátu) ve výběru rozhodujících soudců, a to ani v situacích, kdy je změna soudce nezbytná. 6. Podle stěžovatele D. T. byly rozvrhy práce krajského soudu z let 2015 a 2021 unikátní a odlišné od rozvrhů práce ostatních krajských soudů. U ostatních krajských soudů v České republice jsou údajně pravidla pro přidělení a projednávání věcí v situaci, v níž dochází k překážce pro projednání či dokončení věcí původním zákonným soudcem, taková, že o novém přidělení nerozhoduje vedení soudu ad hoc, a to ani změnou rozvrhu práce, pokud by spočívala v tom, že věc bude nově přidělena konkrétnímu, ve změně uvedenému soudci, a že tato pravidla jsou vždy stanovena předem. Argumentaci Nejvyššího soudu považuje stěžovatel D. T. za tautologickou. Sama okolnost, že rozvrhy práce krajského soudu konkrétní pravidlo pro přerozdělení již běžících věcí při zániku funkce soudce neobsahují, neznamená, že rozvrhy nelze vůbec použít a krajský soud mohl či dokonce musel přistoupit k tomu, že agenda končícího soudce bude kompletně přidělena konkrétní nové soudkyni, určené změnou rozvrhu práce. Je to právě naopak, protože tak zásadní nedostatek v podobě absence pravidla či mechanismu, jak bude postupováno v případě zániku funkce soudce, způsobený navíc právě samotným soudem, nezbavuje krajský soud povinnosti postupovat v souladu se zákonem a zejména zachovávat právo stěžovatele na spravedlivý proces, včetně práva nebýt odňat svému zákonnému soudci. Krajský soud mohl postupovat výkladem a minori ad maius (od menšího k většímu) tak, že obdobně jako při vyloučení soudce přidělí věc předsedovi senátu 5 T i v případě zániku funkce. Případně mohl krajský soud stanovit jiné pravidlo, ale nikoli určit konkrétní soudkyni ke konkrétním případům. Jde o libovolné a jednorázové rozhodnutí předsedy soudu, které je pouze vtěleno do rozvrhu práce, což nic nemění na jeho neústavnosti. 7. Stěžovatel M. U. pak namítá, že se změnilo složení senátu rovněž tak, že od počátku nového hlavního líčení v prosinci 2021 již nebyla členkou senátu přísedící Lenka Kaucká, aniž by to bylo stěžovatelům sděleno. 8. Stěžovatel M. U. dále tvrdí, že se soudkyně Lucie Bočková přípisem, který nezaložila do spisu, dotázala státního zástupce a stěžovatele D. T., zda budou namítat její podjatost s ohledem na její osobní vazby s bývalou manželkou stěžovatele D. T. Stěžovatel M. U. mohl tuto skutečnost údajně zjistit pouze z reakce státního zástupce, která na rozdíl od přípisu soudkyně byla založena do spisu, čímž mu znemožnila vznést námitku podjatosti. Dále stěžovatel M. U. namítá, že v trestním spise nebyly založeny důkazy daňovými přiznáními a dalšími listinami, které navrhoval k provedení. 9. Stěžovatel D. T. spatřuje zásadní pochybení v posouzení otázky zavinění. Odkazuje na původní znalecký posudek, z něhož má plynout, že existovaly jím tvrzené vztahy mezi obchodními společnostmi. Rovněž tvrdí, že se jako advokát v dobré víře řídil pokyny tehdejší klientky, rovněž odsouzené P. N., a vymáhal pohledávku, která podle informací v té době dostupných (včetně znaleckého posudku) byla po právu. Soudy ale údajně neobjasnily, z čeho konkrétně má plynout, že stěžovatel D. T. jednal v úmyslu vytvořit zdání o řádném obchodování mezi příslušnými společnostmi, ačkoli společnost FELLSMERE podle názoru soudů žádnou obchodní činnost nevyvíjela. Ve vztahu k vadám důkazního řízení tvrdí stěžovatel M. U., že vrchní soud nepřípustně hodnotil důkazy odlišně od krajského soudu, aniž by je sám provedl. III. Procesní předpoklady řízení a spojení věcí 10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz především § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 11. Stěžovatel D. T. podal proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím samostatnou ústavní stížnost, původně vedenou pod sp. zn. II. ÚS 759/25. Jelikož proti týmž rozhodnutím směřovala také ústavní stížnost v téže trestní věci obviněného stěžovatele M. U., plénum Ústavního soudu usnesením sp. zn. I. ÚS 718/25, II. ÚS 759/25 ze dne 16. 4. 2025 obě ústavní stížnosti spojilo ke společnému řízení (postupem podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Zjišťování skutkových okolností, včetně hodnocení důkazů, výklad běžných zákonů a jeho aplikace na konkrétní případ jsou zásadně věcí obecných soudů. 13. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nebyli neústavně odňati svému zákonnému soudci. Vrchní soud shledal, že stěžovateli prosazované pravidlo o přidělení věci předsedovi senátu 5 T se podle rozvrhu práce vztahovalo na případy vyloučení rozhodujícího soudce či na přikázání věci jinému soudci nadřízeným soudem, tedy nikoli na situaci, která nastala v posuzované věci - zánik funkce. Dále vrchní soud konstatoval, že se nejednalo o projev zvůle předsedy soudu, ale o standardní postup v souladu s § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích (viz body 77 a 78 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud pak vysvětlil, že se změna osoby soudce udála na základě rozvrhu práce platného v dané době, jehož dodatek reagoval na zánik mandátu předsedy senátu 4 T. Daný rozvrh práce podle Nejvyššího soudu neumožňoval svévoli, neboť obsahoval přesná a dostatečně konkrétní pravidla dopadající na vzniklý problém. Nadto bylo nutné odlišit krátkodobou nepřítomnost soudce od trvalé a neměnné překážky. Nejvyšší soud také shledal, že pravidlo o převzetí věci předsedou senátu 5 T se vztahuje na zastupování předsedy senátu 4 T, přičemž o zastupování z povahy věci jít nemohlo, neboť došlo k zániku funkce. Proto měl tedy Nejvyšší soud za to, že muselo být vytvořeno v rozvrhu práce nové pravidlo upravující postup převzetí neskončených věcí. V posledku Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé "byli včas a zcela transparentním způsobem o změně v osobě předsedy senátu vyrozuměni, včetně důvodů tohoto postupu. Nebránilo jim nic v tom, aby tento nedostatek již při uvedené změně namítali, což však v době změny neučinili, ale vytýkají ho až s časovým odstupem v návaznosti na výsledek tohoto řízení, s nímž se nespokojili" (viz body 41 až 45 usnesení Nejvyššího soudu). 14. Stěžovatelé odkazují na rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se práva na zákonného soudce, jejímž základním východiskem je, že přidělování věcí soudcům se má dít podle předem stanovených, veřejně dostupných a transparentních pravidel (např. sp. zn. IV. ÚS 4091/18 ze dne 5. 2. 2019). Podstatu tohoto principu obecné soudy neporušily, ačkoli nelze postup krajského soudu shledat ideálním. Ústavní soud na jednu stranu rozumí odůvodnění rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu, jejichž podstatou je, že rozvrh práce musel reagovat na vzniklý problém zániku mandátu soudce a že obecná pravidla rozdělení věcí a zastupování soudců neupravovala postup trvalého převzetí věci jiným soudcem při zániku funkce jiného soudce. Avšak současně Ústavní soud rozumí stěžovatelům, že toto odůvodnění nevyčerpává zcela jejich námitky, neboť obsahem předestřené argumentace je, že se změna soudce udála na základě dodatku rozvrhu práce, nikoli na základě předem stanoveného pravidla. 15. Ústavní soud stěžovatelům přisvědčuje potud, že si lze představit vhodnější způsob přidělení neskončených věcí než krajským soudem učiněný dodatek rozvrhu práce. Stejně tak má určité ratio argument stěžovatelů, kteří rozporují odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu o tom, že přidělení dané kauzy se odehrálo podle platného rozvrhu práce. Současně ale musí Ústavní soud - a to je pro věc zásadní - přisvědčit obecným soudům v tom, že jde o praktické řešení vzniklé situace, tj. konce mandátu rozhodujícího soudce, na který bylo nutné reagovat. 16. Nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí lze uvést, že ačkoli není ideální, že daný rozvrh práce krajského soudu nestanovil předem univerzální pravidlo způsobu trvalého převzetí neskončených věcí po zániku funkce soudce, nelze z toho bez dalšího dovodit, že soud nemohl za určitých okolností postupovat zvoleným způsobem. Zaprvé nejde o postup výjimečný, ale za určitých okolností nutný. Za druhé je způsoben absencí univerzálního pravidla přerozdělení neskončených věcí, která však sama o sobě není předmětem nynějšího přezkumu před Ústavním soudem. Za třetí krajský soud postupoval podle částečně obecného pravidla, protože nové soudkyni přidělil všechny neskončené věci jejího předchůdce, nikoli jen některé. Za čtvrté by podle stěžovateli navrženého řešení musel předseda senátu 5 T krajského soudu převzít všechny neskončené případy předsedy senátu 4 T, což je v rozporu se zásadou rovnoměrného zatížení soudců a vyžadovalo by další, a to vcelku komplexní novelizaci rozvrhu práce ex post. Za páté, i kdyby krajský soud v rozhodné době doplnil rozvrh práce o pravidlo přerozdělení neskončených věcí mezi ostatní soudce podle obecného klíče, mohli by stěžovatelé tvrdit, že se tak stalo až v reakci na avizovaný zánik funkce předsedy senátu a že jejich případ je (v jejich pojetí opět ad hoc) převzat k rozhodnutí jiným než zákonným soudcem. Jinými slovy z uvedeného plyne, že zásadní není pouze onen rozporovaný dodatek rozvrhu práce, ale jeho příčina, kterou je absence pravidla dopadajícího na situace zániku funkce původně určeného soudce. Tuto otázku však Ústavní soud nemůže zkoumat, neboť nemá původ v napadených rozhodnutích. Proto nelze než shledat, že krajským soudem zvolené řešení není obecně vzato perfektní, ale za dané situace přijatelné (a to i s ohledem na chod rozhodovací činnosti soudu). 17. Právo na zákonného soudce nelze absolutizovat a judikaturu Ústavního chápat v tom smyslu, že rozvrh práce nemůže pružně reagovat na novou situaci, s níž předem nepočítal. Tato situace, která - pokud už nevhodně nastala - nemohla být z povahy věci řešena (jak stěžovatelé požadují) předem stanoveným pravidlem, právě proto, že univerzální způsob přerozdělení absentoval. Rozporovaný postup zjevně nezasáhl do samé podstaty práva na zákonného soudce a stěžovatelé nebyli v pravém slova smyslu svému soudci svévolně odňati. Proto je zjevně neopodstatněnou také námitka stěžovatelů, že rozvrh práce krajského soudu byl v tomto ohledu odlišný od rozvrhů práce ostatních krajských soudů, neboť to na podstatě věci ničeho nemění a obecné soudy se s námitkou vypořádaly. 18. Co se týče námitky nesprávného obsazení senátu přísedícími, tak Ústavní soud považuje posouzení vrchního soudu za souladné s ústavním pořádkem, neboť se tak stalo na základě platného rozvrhu práce, v němž byli noví přísedící uvedeni (viz bod 77 rozsudku vrchního soudu in fine). 19. Stěžovatel D. T. rovněž uvedl, že v souvislosti s dokazováním vazeb mezi údajně fiktivními obchodními společnostmi akceptuje (ač podle něj nesprávný) skutkový závěr obecných soudů, neboť si je vědom skutečnosti, že není-li zjevně excesivní, není úkolem Ústavního soudu jej přehodnocovat. Problém však spatřuje v důsledku daných skutkových zjištění pro závěr soudů o zavinění, neboť namítá, že jednal v dobré víře na pokyn klientky. Podle Ústavního soudu je nicméně podstatné to, je-li řádně důkazně podložen a dostatečně odůvodněn závěr, že stěžovatel o dané skutečnosti musel v době jednání vědět, resp. s ní byl přinejmenším srozuměn. To, zda tak soudy shledají na základě původního znaleckého posudku, či jeho pozdějšího dodatku, není významné, pokud jej hodnotí racionálně a s transparentním odůvodněním. 20. Z napadených rozhodnutí je patrné, že mj. vazby mezi obchodními společnostmi a povaha a rozsah příslušných finančních toků byly předmětem rozsáhlého dokazování a jsou pro otázku zavinění zásadní (srov. zejména body 56 až 59 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ani extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů. Proto je v souladu s ústavním pořádkem také závěr o úmyslu stěžovatele. Předmětný úsudek je logickým důsledkem nikoli extrémních skutkových zjištění, která jsou dostatečně podložena provedenými důkazy, jejichž hodnocení soudy řádně odůvodnily. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje mj. na ústavně souladné shrnutí v bodu 65 usnesení Nejvyššího soudu. 21. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že řešení dalších námitek nemůže mít vliv na celkové posouzení věci. Namítá-li stěžovatel M. U., že mu nově rozhodující soudkyně neadresovala dotaz, zda bude namítat její podjatost, pak je z napadených rozhodnutí dostatečně patrné, že nejpozději v důsledku reakce státního zástupce na dotaz soudkyně mohl tuto okolnost zvážit a návazně onu námitku podjatosti vznést. Rovněž je zjevně neopodstatněnou námitka, že krajský soud do spisu nezaložil důkazy, jejichž provedení stěžovatel M. U. navrhoval. Stěžovatel nerozporuje, že by se s danými důkazními návrhy soud nevypořádal. Není-li z napadených rozhodnutí zjevné, že by soud důkazy opomněl, je pro ústavněprávní přezkum irelevantní, zda je do spisu založil, či nikoli. 22. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatelů. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jejich ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 2025 Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu