Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem, sídlem Komenského 160, Ústí nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2024 č. j. 8 Tdo 432/2024-706, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2024 č. j. 5 To 74/2023-644 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. srpna 2023 č. j. 62 T 10/2023-552, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako opatrovník svého syna, který se nacházel od roku 2013 ve vegetativním stavu, v očekávání jeho brzkého úmrtí nakládal s jeho majetkem v rozporu s účelem svěření a se záměrem vyvést jej z budoucí pozůstalosti. Konkrétně bez svolení soudu v listopadu 2021 převedl jako dary na účet své dcery peníze ve výši 19 100 000 Kč, která je poté převedla na stěžovatelův vlastní účet, z nichž většinu následně převedl na účet svého zetě za účelem investice (se zbytkem naložil nezjištěným způsobem). Tyto prostředky stěžovatelův zeť použil z většiny na uzavření několika smluv o zápůjčce peněžních prostředků a z části jimi splatil (po dohodě se stěžovatelem) své vlastní úvěry. Tím podle soudu způsobil stěžovatel svému synovi škodu ve výši 19 100 000 Kč. Dále bez svolení soudu v téže době daroval sám sobě motorové vozidlo vlastněné jeho synem v hodnotě nejméně 800 000 Kč. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Manželku stěžovatele (a matku poškozeného syna) soud odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě jeho vlastní výpovědi (byť odmítal jednání v úmyslu poškodit syna), jakož i všech dalších důkazů. Stěžovatelovu obhajobu považoval soud za účelovou. Jako opatrovník si musel být vědom, že (tak jako v minulosti) potřebuje k obdobným majetkovým dispozicím souhlas soudu. Protože takto postupoval ještě za života syna, je nutné právě jeho považovat za poškozeného, byť reálně žádnou újmu pocítit nemohl. Cíleně měla být poškozená stěžovatelova manželka, jejíž dědický podíl se v důsledku stěžovatelových kroků významně snížil, o čemž ji stěžovatel ani neinformoval, ani neučinil žádné kroky k jejich spravedlivému vyrovnání, tvrdil-li, že účel jeho jednání je zabránit úhradě notářských poplatků. Následně peníze bez vědomí manželky převedl na účet zetě, který je měl investičně zhodnotit. Vědomě tak přinejmenším na delší dobu vyloučil svou manželku z dispozice s těmito prostředky, zatímco sám s nimi jednal jako s vlastními. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, že tyto peníze byly ve výsledku skutečně zhodnoceny a lze tak dosáhnout úplné náhrady škody. 3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil jak se skutkovými, tak právními závěry krajského soudu. 4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu naplnilo stěžovatelovo jednání všechny znaky uvedeného trestného činu. Účel stěžovatelova opatrovnictví totiž jasně definoval opatrovnický soud a nebyl tedy na vůli stěžovatele. Mimo běžnou správu majetku potřeboval stěžovatel k dispozici s ním povolení soudu. Toto pravidlo však vědomě porušil, když převedl v podstatě všechny peněžní prostředky poškozeného. Nejen, že tím od majetku odstavil poškozeného syna a od ochrany jeho zájmů odstavil i opatrovnický soud, nýbrž tím z dispozice s majetkem vyloučil i právní nástupce poškozeného, jehož brzké úmrtí bylo v době páchání trestného činu jisté. Přestože stěžovatel evidentně nechtěl poškodit svého syna, je nutné jej z právního hlediska považovat za poškozeného. Učinil-li by stěžovatel po svém svévolném jednání kroky k vyrovnání se s další dědičkou, dosahovalo by jeho jednání pravděpodobně natolik nízké míry společenské škodlivosti, že by bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. To však stěžovatel neučinil a naopak účelově svou manželkou (bez jejího vědomí) od dispozice s majetkem, na který měla právo, odstavil. Pokud bylo stěžovatelovým úmyslem vyhnout se placení notářského poplatku, mohl ho snadno dosáhnout zákonnou cestou po dohodě s ostatními dědici. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že převody majetku syna před jeho smrtí byly odůvodněny snahou vyhnout se placení notářských poplatků souvisejících s očekávaným dědickým řízením. S touto obhajobou, prokazující absenci naplnění tzv. subjektivní stránky trestného činu, se soudy řádně nevypořádaly. Závěr soudů, že stěžovatel se se svojí manželkou o dědictví úmyslně nerozdělil, je čistě spekulativní s ohledem na časové aspekty dané věci, neboť stěžovateli bylo fakticky znemožněno s jeho manželkou jednat. O úmyslu stěžovatele vypořádat se s manželkou svědčili zeť a dcera. Závěry soudů jsou podle stěžovatele zcela formalistické a zatížené libovůlí. Sám Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelovým úmyslem zjevně nebylo poškodit jeho syna, a přesto ponechal stěžovatelovo odsouzení za takové poškození bez povšimnutí. Soudy zaměňují subjektivní a objektivní stránku daného trestného činu, přičemž k prokázání subjektivní stránky nebyly provedeny žádné důkazy. 6. Dále stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe (ultima ratio). Přestože stěžovatelova manželka v trestním oznámení uvedla, že jí jde o vysvětlení dané záležitosti, nikdy o žádné vysvětlení nepožádala (stejně tak její advokát), ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Dále měla po celou dobu k dispozici prostředky civilního práva, které rovněž nevyužila. Reálně nikomu v rodině žádná škoda nevznikla, stěžovatel naopak rodinné peníze ušetřil. Činnost orgánů činných v trestním řízení je v dané záležitosti zcela zbytečná a neempatická. Soud sice vzal v potaz pozitivní skutečnosti, které o stěžovateli zjistil, avšak až při úvahách o trestu, nikoliv při zvažování škodlivosti jednání či naplnění subjektivní stránky trestného činu. Soud k těmto otázkám rovněž odmítl nechat vypracovat znalecké zkoumání stěžovatele z oblasti psychologie, které mohlo ovlivnit rozhodnutí soudu. Příčinou celé záležitosti byl disfunkční vztah mezi stěžovatelem a jeho manželkou. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel dodává, že v důsledku trestního řízení jeho manželka odstranila z hrobu syna vojenské řády, které tam umístil stěžovatel, na což měla podle svého názoru právo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ač stěžovatel deklaruje, že si je vědom specifického postavení Ústavního soudu, přesto se jej obsahem svých námitek pokouší stavět do role další instance trestního soudnictví, která má sama autonomně posoudit, zda stěžovatel je či není vinen spácháním trestného činu. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší, už s ohledem na procesní zásady, kterými se řízení před Ústavním soudem řídí. 10. Pro úplnost je tak třeba zopakovat, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Ačkoliv stěžovatel formálně takové vady obecným soudům vytýká, ve skutečnosti je obsah jeho námitek pouhou prezentací odlišného názoru na právní a skutkový stav, přičemž ani nereflektuje velkou část argumentace obecných soudů, která se vypořádání s jeho názory věnuje. To se týká zejména námitek týkajících se naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu zpronevěry. Podle obsahu námitek lze soudit, že stěžovatel zde zaměňuje kategorii subjektivní stránky s kategorií motivu (pohnutky) či cíle trestného činu, ačkoliv jde o kategorie rozdílné. Jak v popisu skutku, tak v popisu hodnocení důkazů soudy logicky a srozumitelně uvedly klíčové okolnosti, pro něž je nutné považovat subjektivní stránku daného trestného činu za jednoznačně naplněnou (viz zejména body 24 až 26 usnesení Nejvyššího soudu a body 76 a 77 rozsudku krajského soudu). 12. Skutečnost, že toto trestné jednání snad nebylo pácháno z typicky "zločinných" pohnutek, nevylučuje stěžovatelovu trestní odpovědnost a nezbavuje jeho jednání společenské škodlivosti. Je ovšem okolností, kterou soudy opakovaně zdůraznily a přihlédly k ní při výměře trestu odnětí svobody, výrazně pod dolní zákonnou hranici, jehož výkon byl navíc podmíněně odložen. Nelze však přehlédnout, že stěžovatel nejen nerespektoval své jasně dané povinnosti opatrovníka (navíc ke svému vlastnímu obohacení, přičemž nelze přeceňovat skutečnost, že k tomuto obohacení by časem "stejně došlo"), ale s majetkem poškozeného skutečně nakládal zcela svévolně bez ohledu na potenciálně ohrožené zájmy dalších osob. Stejně tak nelze přeceňovat skutečnost, že investice, do kterých se stěžovatel protiprávně s majetkem syna pustil, nakonec dopadly dobře. Základním smyslem opatrovnické justice je kontrolovat právě takové chování opatrovníků. Rozhodl-li se zákonodárce obdobné jednání kriminalizovat, nemůže tomu Ústavní soud nic vytknout, za předpokladu, že trestní praxe užívá mechanismy k odstranění přílišné tvrdosti zákona. A právě k tomu v dané věci došlo. 13. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelovy motivy, cíle či racionalizace jeho jednání (nutno dodat, že proměnlivé v průběhu trestního řízení) jsou z hlediska jeho trestní odpovědnosti zásadně nerozhodné (ostatně soudy přiléhavě vysvětlily, že kdyby stěžovatel chtěl těchto cílů dosáhnout v souladu s právem, měl k tomu zákonné cesty, na což ho mohl upozornit i opatrovnický soud). Tím více jsou pak nerozhodné motivy stěžovatelovy manželky, jakožto oznamovatelky trestného činu. Povinnost "vyrovnat se" (a to nikoliv v dlouhodobém horizontu) se svojí manželkou tížila právě stěžovatele pro jeho postavení opatrovníka. Jakkoliv mohou být osobní a rodinné problémy faktickou příčinou dané trestné činnosti, ani to nedávalo stěžovateli oprávnění k jeho jednání. Soudy přesvědčivě popsaly důvody, pro které nebylo možno přistoupit k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Ústavní soud nemůže jejich závěrům cokoliv vytknout. 14. Jde-li o rozsah provedeného dokazování, ani zde neshledal Ústavní soud žádné pochybení (obdobně viz bod 27 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelova představa, že by znalecký posudek z oblasti psychologie (zabývající se jeho vztahy v rodině a motivy jeho jednání) mohl ovlivnit výrok o vině v dané věci, není ničím podložená. Totéž platí pro svědecké výpovědi, které měly prokázat stěžovatelův pozitivní vztah k jeho synovi, neboť ten lze považovat za prokázaný i bez toho. 15. Vyjádřil-li se Nejvyšší soud, že stěžovatel evidentně nechtěl svého syna poškodit, chápe toto vyjádření Ústavní soud jako hlubší "lidské" vysvětlení konstrukce trestného činu zpronevěry v kontextu dané věci. Z hlediska práva je nutné právě na stěžovatelova syna nahlížet jako na poškozeného, neboť šlo o jeho majetek, byť se již nenacházel ve stavu jakéhokoliv uvědomění dané situace. Jak však bylo vysvětleno výše, stěžovatelova motivace nehraje z hlediska naplnění znaku trestného činu zpronevěry roli. 16. Konečně za irelevantní je nutné považovat rovněž jakékoliv nedávné chování stěžovatelovy manželky, ať již v dědickém řízení či při správě hrobu stěžovatelova syna. Ústavní soud nemůže předvídat výsledek dědického řízení, a tím méně může v tomto řízení o ústavní stížnosti instruovat obecné soudy, jak mají v dané věci rozhodnout. 17. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2025 Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu