Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavních stížnostech stěžovatelky České televize, sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4 - Podolí, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M, advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2025 č. j. 8 Afs 280/2023-72, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2023 č. j. 17 Af 6/2023-96, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 822/25, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2025 č. j. 1 Afs 101/2024-64 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2024 č. j. 3 Af 12/2022-180, původně vedené pod sp. zn. IV. ÚS 981/25, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/3l, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud usnesením ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 822/25 rozhodl o spojení obou věcí stěžovatelky ke společnému řízení pod sp. zn. III. ÚS 822/25. 2. Z ústavních stížností a jejích příloh vyplývá, že v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 Afs 280/2023 Finanční úřad pro Hlavní město Prahu vydal dvanáct dodatečných platebních výměrů, kterými stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a penále za zdaňovací období leden až prosinec 2015. Proti těmto výměrům podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník zamítl rozhodnutím ze dne 7. 2. 2018. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 7. 2021 vyhověl žalobě stěžovatelky a toto rozhodnutí zrušil. Městský soud konstatoval, že stěžovatelce náleží nárok na odpočet daně pouze v poměrné výši, avšak správci daně vytkl, že při výpočtu nároku stěžovatelky nepostupoval podle relevantní úpravy § 75 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"). Vedlejší účastník v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2023 zohlednil závazný právní názor městského soudu. Stěžovatelka v řízení, které následovalo po vydání prvního rozsudku městského soudu, nově navrhla metodu výpočtu poměrného koeficientu podle zákona o DPH ve znění od 1. 7. 2017, který pro účely zákona o DPH zavedl fikci, že veřejnoprávní vysílání je ekonomickou činností. Vedlejší účastník stěžovatelkou navrhovanou metodu neakceptoval, neboť užitím této metody na období předcházející novele by se jednalo o nepřípustnou retroaktivitu. Městský soud napadeným prvním rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž aproboval rozhodnutí správce daně, že metodu navrhovanou stěžovatelkou nelze použít z důvodu zákazu retroaktivity a povinnosti eurokonformního výkladu. 3. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky napadeným prvním rozsudkem zamítl, přičemž aproboval závěry městského soudu. Metodu výpočtu poměrného koeficientu podle § 75 zákona o DPH, plynoucí z poměru výnosů z ekonomické činnosti na celkových výnosech stěžovatelky, označil za přezkoumatelnou, zákonnou, logicky a srozumitelně vysvětlenou a vycházející z veřejně dostupných údajů obsažených ve výroční zprávě stěžovatelky. Nejvyšší správní soud zohlednil, že orgány finanční správy tuto metodu výpočtu poměrného koeficientu zvolily až poté, co bezúspěšně poskytly stěžovatelce prostor k uplatnění vlastních výpočtových metod, přičemž přihlédl k oprávnění správce daně výpočet předkládaný stěžovatelkou korigovat tak, aby skutečně co nejvíce odpovídal poměru mezi ekonomickými a neekonomickými činnostmi stěžovatelky. 4. V řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 101/2024 Finanční úřad pro hlavní město Prahu vydal pět dodatečných platebních výměrů, kterými stěžovatelce doměřil snížení daně z přidané hodnoty a penále za zdaňovací období leden až květen 2012. Proti těmto výměrům podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník zamítl rozhodnutím ze dne 22. 12. 2016. Městský soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2019 žalobě stěžovatelky vyhověl z důvodu špatného zaokrouhlení poměrného koeficientu podle § 75 zákona o DPH. Vedlejší účastník rozhodnutími ze dne 9. 2. 2022 a 16. 2. 2022 změnil dodatečné platební výměry. Městský soud napadeným druhým rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud aproboval postup vedlejšího účastníka, který poměrový koeficient pro určení rozsahu nároku stěžovatelky na odpočet DPH stanovil metodou založenou na poměru výnosů z podnikatelské činnosti stěžovatelky za rok 2012 a celkových výnosů za rok 2012, přičemž vycházel z poměru, který stěžovatelka uvedla ve své Výroční zprávě o hospodaření za rok 2012. 5. Nejvyšší správní soud v napadeném druhém rozsudku aproboval rozhodnutí městského soudu, přičemž podrobně vyhodnotil použitelnost výnosové metody pro výpočet poměrného koeficientu a její slučitelnost se základními podmínkami vzniku nároku na odpočet DPH stěžovatelky a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"), podle které stanovení metod a rozdělení částek DPH zaplacené na vstupu mezi ekonomické a neekonomické činnosti spadá do pravomoci členských států. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka nadále setrvává na stanovisku, že v jejím případě došlo k jejímu zatížení nezákonnou daní stanovenou v rozporu se zásadou legality daně (čl. 11 odst. 5 Listiny). Stěžovatelka namítá, že zákon o DPH v rozhodné době nestanovoval způsob, jakým měla stěžovatelka učinit poměrný výpočet, proto si mohla vhodné kritérium stanovit sama, přičemž daňové orgány směly tento zvolený způsob korigovat pouze v dílčích aspektech. Rozporuje uplatněnou metodu užitou správcem daně, neboť nebyla stanovena předem přezkoumatelným způsobem. Správní orgány i soudy odmítly stěžovatelkou zvolenou metodu pro výpočet nároku na odpočet daně, která spočívala v poměru nákladů vynaložených na zajištění vysílání na programech ČT1, ČT2, ČT 4 Sport a na internetu (v jejichž rámci uskutečňuje zdanitelná plnění), k celkovým nákladům na zajištění vysílání na všech programech a na internetu, s odkazem na rozpor s unijním právem a konstatováním, že jejímu použití brání zákaz retroaktivity. Stěžovatelka tvrdí, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz nález ze dne 19. 4. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 13/10) není užití jí preferované metody v rozporu se zákazem retroaktivity a namítá, že správce daně řádně neodůvodnil rozpor s unijním právem odkazy na konkrétní ustanovení či rozhodnutí SDEU. Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud nepředložil stěžovatelčinu věc SDEU ani rozšířenému senátu, ačkoli k tomu byl povinen. Podle stěžovatelky správní soudy aprobovaly její potrestání daňovým penále v rozporu se smyslem a účelem dané sankce, neboť jí přičetly k tíži nedostatečnost rozhodné právní úpravy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán. 9. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly správními soudy řádně vypořádány. Svým postupem stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. 10. Daň z přidané hodnoty je v České republice významně upravena unijním právem [viz směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen "směrnice Rady")], proto je nezbytné při výkladu nároku na odpočet DPH vycházet také z judikatury SDEU. Podle směrnice Rady stanovení metod a kritérií rozdělení částek DPH zaplacené na vstupu mezi ekonomické a neekonomické činnosti do pravomoci členských států. SDEU konstatoval (viz např. rozsudek ze dne 8. 5. 2019 ve věci C-566/l7, Związek Gmin Zagłębia Miedziowego w Polkowicach, bod 29, 46, rozsudek ze dne 16. 9. 2021 ve věci C-21/20, Balgarska natsionalna televizia, bod 55, 56), že vnitrostátní zákonodárce může přistoupit k uzákonění metody, která zakotví takovou metodu poměrného výpočtu, jež bude v souladu s unijním právem. Pokud vnitrostátní zákonodárce takovou metodu neuzákonil, může si daňový subjekt zvolit vhodnou metodu výpočtu, nicméně daňový orgán může tuto metodu korigovat či sám stanovit. Základním principem přitom je, že odpočitatelné jsou pouze daně zatěžující na vstupu zboží nebo služby použité osobou povinnou k dani pro účely jejích zdanitelných plnění. Odpočet daně na vstupu je spojen s vybráním daně na výstupu. Pokud jsou zboží nebo služby pořízené osobou povinnou k dani použity pro účely plnění osvobozených od daně nebo nepodléhajících DPH, nemůže dojít ani k vybrání daně na výstupu, ani k odpočtu této daně na vstupu. 11. Stěžejní skutečností v dané věci je, že stěžovatelka opětovně nesouhlasí s metodou užitou správcem daně pro stanovení nároku na odpočet daně v poměrné výši, tj. výnosovou metodou plynoucí z poměru výnosů z ekonomické činnosti na celkových výnosech stěžovatelky, neboť trvá na aplikaci pro ni příznivější metody zavedené novelou zákona o DPH provedené zákonem č. 170/2017 Sb. 12. Nejvyšší správní soud se zákonností výnosové metody podrobně zabýval především v napadeném rozsudku sp. zn. 1 Afs 101/2024 (viz body 91-116). Stejné závěry však vyplývají též z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2022 č. j. 2 Afs 170/2019-47 a ze dne 11. 11. 2024 č. j. 5 Afs 184/2023-44. Jejich ústavněprávní přezkum již proběhl v usneseních Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 1612/22 a ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3431/24 (metoda snížení nároku na odpočet DPH - viz bod 7, shoda s unijním právem a judikaturou SDEU, nepostoupení rozšířenému senátu - viz bod 8, penále - viz bod 9 tohoto usnesení), s nimiž nyní posuzované případy spojuje totožnost skutková i právní. Předmětem přezkumu těchto řízení stěžovatelky byla správcem daně aplikovaná totožná metoda poměrného snížení nároku na odpočet DPH za zdaňovací období leden až červenec 2013 a prosinec 2013, resp. leden až prosinec 2016 a leden až červen 2017. Usnesení Ústavního soudu aprobovaly metodu výpočtu poměrného koeficientu podle § 75 zákona o DPH plynoucí z poměru výnosů z ekonomické činnosti na celkových výnosech stěžovatelky, kterou shledaly za přezkoumatelnou, zákonnou, logicky a srozumitelně vysvětlenou a vycházející z veřejně dostupných údajů obsažených ve výročních zprávách o hospodaření. 13. Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší správní soud v napadených rozhodnutích odchýlil od jeho rozhodovací praxe (viz rozsudky ze dne 21. 8. 2014 č. j. 9 Afs 361/2013-29, ze dne 10. 10. 2013 č. j. 9 Afs 8/2013-42, ze dne 30. 8. 2016 č. j. 5 Afs 124/2014-178), pročež bylo jeho povinností předložit věc rozšířenému senátu podle § 17 soudního řádu správního. Z daných rozhodnutí vyplývá zásadní význam účelu pořízení zdanitelného plnění pro určení rozsahu nároku na odpočet, nikoliv zdroj financování. Stále však muselo jít o plnění na výstupu, které je také zdanitelné. V napadených rozsudcích Nejvyšší správní soud proto stěžovatelce dostatečně osvětlil (viz body 36, 37 rozsudku sp. zn. 8 Afs 280/2023) rozdílnost nyní posuzované věci, kde se stěžovatelka domáhá odpočtu u nákladů vynaložených nikoliv na zdanitelné plnění (rozsudek SDEU ze dne 22. 6. 2016, ve věci C-11/15, Český rozhlas, bod 36). Stěžovatelka tak ve své argumentaci opomíjí, že odkazované rozsudky devátého senátu nelze aplikovat na specifický způsob financování veřejnoprávních médií. Současná judikatura Nejvyššího správního soudu jasně stojí na tom, že z výnosové metody v posuzované věci vyjít lze, pročež námitka nepostoupení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu není opodstatněná. 14. V ústavních stížnostech stěžovatelka podává totožnou argumentaci týkající se posuzovaných zdaňovacích období leden až prosinec 2015, resp. leden až květen 2012, jakou uplatnila již v předcházejících ústavních stížnostech. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuplatnila žádnou novou argumentaci a v posuzované věci nenastaly žádné nové skutečnosti (totožnost právní úpravy; výklad Nejvyššího správního soudu i SDEU je ustálený), Ústavní soud nemá důvod se od závěrů v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 1612/22 a I. ÚS 3431/24 jakkoli odchylovat. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky. 15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 23. července 2025 Milan Hulmák v. r. předseda senátu