Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2025 sp. zn. 9 To 7/2025, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 10 odst. 1, čl. 11 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru daní, Praha (dále jen "policejní orgán"), ze dne 26. 6. 2024 č. j. NCOZ-6112-434/TČ-2022-412303-F-C bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele společně s dalšími patnácti spoluobviněnými pro zvlášť závažné zločiny účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a dále pro zločiny uvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku spáchané formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku. 3. Usnesením policejního orgánu ze dne 27. 6. 2024 č. j. NCOZ-6112-529/TČ-2022-412303-F-C byly podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 79g odst. 1 trestního řádu jako náhradní hodnota zajištěny peněžní prostředky na specifikovaných bankovních účtech vedených u České spořitelny, a. s., jejichž majitelem je stěžovatel. 4. Stěžovatel podal dne 5. 11. 2024 k policejnímu orgánu žádost o zrušení zajištění. Policejní orgán usnesením ze dne 18. 12. 2024 č. j. NCOZ-6112-889/TČ-2022-412303-F-C žádost stěžovatele zamítl s odůvodněním, že důvody, pro které byly peněžní prostředky zajištěny, stále trvají. 5. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení policejního orgánu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že pro zajištění peněžních prostředků neexistuje jakýkoliv legitimní důvod, neboť jej omezuje ve výběru zdravotnického zařízení při řešení dlouhodobých zdravotních obtíží. Poukazuje, že jako osoba ve věku 76 let trpí artrózou obou kyčelních kloubů. Již v roce 2020 byl indikován k operativní výměně levého kyčelního kloubu, v současnosti je nutná výměna obou kyčelních kloubů a v blízké budoucnosti pravděpodobně bude muset podstoupit i operativní výměnu obou kolenních kloubů. 7. Stěžovatel vytýká, že v období pandemie Covid-19 nemohl podstoupit plánovanou výměnu kyčelního kloubu kvůli celkovému omezení dlouhodobě plánovaných zákroků a rovněž proto, že sám prošel velmi těžkým průběhem tohoto virového onemocnění. Zdůrazňuje, že kapacity zdravotních zařízení, kde může podstoupit plánovanou výměnu levého kyčelního kloubu, jsou dlouhodobě naplněné, a proto již od roku 2020 podniká kroky k tomu, aby výměna proběhla v soukromém zdravotnickém zařízení SurGal Clinic, s. r. o. Jelikož jde o soukromé zdravotnické zařízení, nejsou celý operativní výkon a následný pobyt v nemocnici hrazeny zdravotním pojištěním. 8. Stěžovatel akcentuje, že postupné podstoupení všech operativních výkonů je pro něj zcela zásadní, neboť v současné době je pohybově velmi omezen, což snižuje kvalitu jeho života ve všech oblastech a dlouhodobě i jeho celkového zdraví. Dává najevo, že jako osoba v pokročilém věku se může jen velmi omezeně hýbat, a nemůže tak využívat nejlepší prevenci k předcházení dalších zdravotních komplikací, kterou je pravidelný pohyb. 9. Stěžovatel zpochybňuje argumentaci krajského soudu, který reagoval na jeho námitky tak, že navrhl, aby podstoupil operace v některém ze "státních nemocničních zařízení". Vytýká krajskému soudu, že nereflektuje aktuální čekací lhůty na provedení těchto operací ve "státních nemocničních zařízeních". Má za to, že i čekání po dobu dalších několika let na nutné operace by zasáhlo jeho právo na ochranu zdraví, což krajský soud zcela pomíjí. 10. Stěžovatel nesouhlasí s policejním orgánem ani krajským soudem, že musí být schopen zajistit si dostatečné peněžní prostředky na plánované operace, protože v období před zahájením trestního stíhání byl schopen si k důchodu přivydělávat. Označuje to za pouhou spekulaci, která nijak nereflektuje jeho věk a zdravotní stav. Zdůrazňuje, že jeho jediný stabilní příjem je pouze starobní důchod ve výši 17 559 Kč, ze kterého pokryje v podstatě pouze své nutné životní náklady a nemá reálnou možnost ušetřit si dostatečné peněžní prostředky na hrazení všech plánovaných operací. 11. Stěžovatel namítá porušení principu presumpce neviny, který má-li být skutečně dodržen, nemůže spočívat jen ve formálním označení obviněného jako zatím nevinného. Tento princip musí být podle jeho názoru vzat do úvahy i v každém jednotlivém časovém okamžiku. Argumentuje tím, že osvědčí-li obviněný, že určité zajištěné peněžní prostředky naléhavě potřebuje k tomu, aby jeho život ubíhal důstojně, pak je třeba vzít do úvahy oba zájmy a jejich střet důkladně zvážit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, vymyká-li se postup orgánů činných v trestním řízení zcela ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. 14. Dále Ústavní soud připomíná, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a zajištění je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside v. Spojené království, stížnost č. 5493/72, odst. 62). Skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, však nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob. 15. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází z jejich smyslu a účelu. Zajištění podle § 79a a násl. trestního řádu je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou není odnětí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v hranicích výluky z jeho ochrany, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. 16. Na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle § 79a a násl. trestního řádu jsou z ústavního pohledu kladeny následující požadavky: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení [srov. obdobně usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. 17. Zajištění podle § 79a a násl. trestního řádu (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, či jsou opodstatněné obavy z jednání obviněného na úkor poškozeného, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat. 18. Legitimita zajištění v průběhu řízení se může oslabit v souvislosti s plynutím času. V tomto směru je vhodné upozornit zejména na nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že každé "zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti", totiž "musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli", kdy "tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho", přičemž "k tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti (...) nelze přisvědčit tvrzení policejního orgánu, resp. státního zastupitelství o tom, že k průtahům došlo např. v důsledku organizačních těžkostí při vytváření podmínek pro vyšetřování, nedostatečným kapacitním zabezpečením apod. [srov. nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)]. Neúměrné prodlužování vyšetřování by takto dotčenou osobu postihovalo mimo oprávnění daných ústavním pořádkem. Neúměrné a nedůvodné protahování přípravného řízení by tedy mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu". 19. Nutno uvážit, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že je institutem zatímní povahy, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3674/13 a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 776/14, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí naplňuje výše uvedené požadavky, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění se však situace podstatně mění. 20. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda napadené usnesení o zajištění naplňuje vymezené předpoklady, a to s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal, neboť napadené usnesení zákonný podklad nepostrádá (čl. 2 odst. 2 Listiny), protože zajištění probíhá v procesním režimu § 79a odst. 1 trestního řádu, ve spojení s § 79g odst. 1 trestního řádu, rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a Ústavní soud ve věci nezjistil existenci svévole (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). 21. Stěžovatelova argumentace týkající se presumpce neviny neobstojí. Presumpce neviny neznamená, že by obviněný nemohl být v průběhu trestního řízení podroben zákonným omezením, která jsou nezbytná pro zajištění řádného průběhu trestního řízení a výkonu jeho výsledků. Zajištění majetku nepředjímá výsledek trestního řízení, ale představuje pouze preventivní opatření, které může být v případě osvobození obviněného zrušeno. Krajský soud přiměřeně zvážil všechny relevantní okolnosti a dospěl k závěru, že provedené zajištění není zjevně nepřiměřené celkové škodě, na jejímž vzniku se stěžovatel měl podílet. Krajský soud odkázal na výše označené usnesení policejního orgánu ze dne 26. 6. 2024, podle kterého byl stěžovatel nejméně od 1. 1. 2019 do zahájení trestního stíhání součástí společenství vícero osob s vnitřní organizovanou strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které blíže specifikovanou trestnou činností mělo z dotací Evropské unie vylákat 5 807 653 Kč a z "národních dotací" 39 013 471 Kč a dále neoprávněným uplatněním nároku na odpočet daně z fiktivních či daňově neuznatelných nákladů na vstupu snížit daň na výstupu, a tím zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmu právnických osob v celkové výši 71 620 836 Kč. 22. Stěžovatelovu námitku, že pro zajištění peněžních prostředků neexistuje legitimní důvod, neboť nejsou dána konkrétní skutková zjištění ani podezření ze spáchání trestné činnosti, považuje Ústavní soud za neopodstatněnou. Podle krajského soudu trestní stíhání stěžovatele vychází z podezření, že měl být jako člen organizované zločinecké skupiny na pozici právního, účetního a daňového poradce V. H. obeznámený se strukturou ovládaných obchodních společností, s tím, že jejich "rejstříkoví" jednatelé jsou tzv. bílí koně a že transakce uskutečňované mezi společnostmi jsou fiktivní, neboť přímo vedl ovládaným obchodním společnostem nepravdivé účetnictví. Podle dosavadních výsledků vyšetřování se stěžovatel měl na chodu zločinecké skupiny podílet rovněž konzultacemi a přípravou ekonomických výkazů požadovaných bankami či subjekty poskytujícími dotace, v již nepoužívaných ovládaných společnostech měl figurovat či do současnosti figuruje jako likvidátor a pro V. H. měl připravovat smlouvy k jím prováděným transakcím, resp. poskytovat mu účetní a právní rady, zejména v souvislosti s probíhajícími daňovými kontrolami. 23. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že došlo k neústavnímu zásahu do práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny. Ústavní soud zdůrazňuje, že toto právo nezakládá nárok na konkrétní způsob léčby ve zdravotnickém zařízení podle vlastního výběru pacienta. Krajský soud věcně správně konstatoval, že operace kyčelního kloubu, jakož i případná operace kolenních kloubů jsou plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, včetně následné rehabilitace. Skutečnost, že stěžovatel preferuje léčbu v soukromém zdravotnickém zařízení s nadstandardním ubytováním, nezakládá ústavněprávně relevantní důvod pro zrušení zajištění peněžních prostředků jako náhradní hodnoty. 24. Krajský soud též oprávněně poukázal na to, že stěžovatel má kromě důchodu další zdroje příjmů, jak vyplývá z výpisů z účtů přiložených k jeho žádosti o zrušení zajištění. Zejména má obchodní podíl ve společnosti K., ve výši 50 000 Kč, přičemž společnost podle účetní závěrky za rok 2023 vykazuje nerozdělený zisk ve výši 242 000 Kč. Není tedy prokázáno, že by stěžovatel byl zajištěním ponechán zcela bez prostředků na pokrytí nezbytných výdajů za zdravotní služby. 25. Jde-li o námitku porušení práva na lidskou důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledává, že by zajištění peněžních prostředků v rozsahu odpovídajícím škodě způsobené uvažovanou trestnou činností představovalo neústavní zásah. Zajištění majetku je časově omezené opatření, které neznamená definitivní odnětí vlastnického práva a je podmíněno výsledkem trestního řízení. Stěžovatel může - obdobně jako ostatní oprávněné osoby - nadále využívat zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, což neodpovídá situaci, která by byla neslučitelná s lidskou důstojností či dalšími ústavně chráněnými hodnotami. Krajský soud svými závěry nevybočil ze standardů rozhodování. 26. Orgány činné v trestním řízení se tedy nezpronevěřily nosným důvodům výše citované judikatury Ústavního soudu týkající se zajištění výnosů z trestné činnosti a náhradních hodnot. 27. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2025 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu