Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Petry Carvanové, advokátky, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2025 č. j. 13 To 121/2024-1068, a ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2025 č. j. 12 To 168/2025-405 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. května 2025 č. j. 6 T 45/2024-395, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a G. B., R. B., M. M., A. M., Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí tvrdíc, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny. Ústavní soud usnesením ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2255/25, III. ÚS 2256/25, rozhodl o jejich spojení ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 2255/25. 2. Z obsahu první ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 8. 4. 2024 č. j. 2 T 6/2020-952 uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit druhé vedlejší účastnici náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody ve výši 72 600 Kč. Na základě stížnosti prvního vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením (pozn. druhým v pořadí, protože jeho předchozí usnesení zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. II. ÚS 1824/24) zrušil usnesení okresního soudu a stěžovatelce stanovil odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 25 820,19 Kč. V odůvodnění krajský soud uvedl, že okresní soud nepochybil, pokud o návrhu stěžovatelky rozhodl až po pravomocném odsouzení prvního vedlejšího účastníka, a to při dodržení zákonem stanovené lhůty. Protože druhé vedlejší účastnici náleželo postavení zvlášť zranitelné oběti, má právo na právní pomoc poskytnutou bezplatně. Okresní soud rovněž nepochybil, pokud o nároku stěžovatelky rozhodoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a jestliže všechny stěžovatelkou uplatňované úkony uskutečněné ve prospěch druhé vedlejší účastnice hodnotil jako účelné, neměl však rozhodnout o povinnosti prvního vedlejšího účastníka nahradit náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody, ale měl stanovit odměnu a náhradu hotových výdajů, včetně DPH, jež zmocněnkyni poškozené hradí stát. Teprve po jejich vyplacení bude možno rozhodnout o povinnosti prvního vedlejšího účastníka k náhradě nákladů spojených s účastí druhé vedlejší účastnice v trestním řízení. Okresní soud dále podle krajského soudu chyboval, pokud výši odměny za jeden úkon právní služby stanovil striktně podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu z výše přiznané náhrady nemajetkové újmy, aniž by respektoval judikaturu Ústavního soudu akcentující povinnost obecných soudů rozhodovat o náhradě nákladů poškozeného zastoupeného zmocněncem nejen z hlediska jejich účelnosti, ale také z hlediska přiměřenosti ve vztahu k přiznané odměně obhájce odsouzeného i přiznané náhradě škody či nemajetkové újmy. Přiměřenost odměny stěžovatelky je nutno podle krajského soudu poměřovat nejen s odměnou obhájce v trestním řízení, ale také s odměnou, která by byla stěžovatelce jako zástupkyni poškozené přiznána v řízení civilním, které by z hlediska důkazního břemene bylo pravděpodobně náročnějším. Uvedený závěr vychází z toho, že zastupování poškozeného v řízení adhezním je méně náročné, jelikož uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy nebo škody vychází především z činnosti orgánů činných v trestním řízení, byť krajský soud zohlednil tu skutečnost, že zmocněnec poškozeného oproti obhájci musí disponovat větší mírou empatie atp. S ohledem na všechna tato východiska krajský soud při stanovení výše odměny stěžovatelky za jeden úkon právní služby vycházel z § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, tedy z náhradní tarifní hodnoty 50 000 Kč stanovené pro věci, v nichž soud rozhoduje o náhradě nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv, a to v souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 198/23 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) a v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. 3. Z obsahu druhé ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud napadeným usnesením ve věci třetího vedlejšího účastníka přiznal stěžovatelce, jako zmocněnkyni čtvrté vedlejší účastnice, odměnu a náhradu hotových výdajů v částce 51 774 Kč. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou krajský soud shledal důvodnou a napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu a stěžovatelce přiznal částku 59 274 Kč, včetně DPH. Podle krajského soudu se okresní soud pečlivě vypořádal s volbou vhodných zákonných ustanovení pro určení výše odměny a náhrady hotových výdajů, jakož i s postavením čtvrté vedlejší účastnice, jako zvlášť zranitelné oběti. Dále se okresní soud správně zaměřil na rozlišení toho, které úkony právní služby považoval za účelné k uplatnění jejího nároku, včetně nákladů vzniklých s přibráním zmocněnce. Na základě toho postupoval při stanovení odměny částečné podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu - u úkonů přímo souvisejícími s uplatněním nároků čtvrté vedlejší účastnice, tedy pokud úkon právní služby souvisel s přiznáním náhrady nemajetkové újmy. Za ostatní úkony právní služby pak okresní soud stěžovatelce přiznal odměnu za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Okresní soud však podle krajského soudu pochybil, nepřiznal-li stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů za účast při výslechu třetího vedlejšího účastníka, odměnu a náhradu hotových výdajů za další poradu se čtvrtou vedlejší účastnicí, a to před konáním hlavního líčení, v němž bylo zahájeno dokazování. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v obou, obsahově podobných a argumentačně téměř shodných, ústavních stížnostech namítá, že obecné soudy měly postupovat v souladu s nálezem ze dne 19. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3315/20 (N 13/104 SbNU 114), v němž se Ústavní soud zabýval odměnou advokáta za společné úkony při zastupování více osob v trestním řízení, a neměly extenzivně diferencovat, které úkony právní služby přímo směřují k účelnému uplatnění nároku poškozeného a které mají pouze obecnou povahou. Připomíná, že to byl normotvůrce, který v advokátním tarifu s účinností od 1. 1. 2025 začal rozlišovat mezi adhezními a neadhezními úkony právní služby, takové dělení si však nemůže přisvojovat obecný soud. Odměnu zmocněnce je přitom nutno srovnávat nejen s odměnou obhájce, ale také s odměnou advokáta, který by zastupoval poškozeného v civilním řízení. Pokud takto obecné soudy nepostupují, zakládají novou nerovnost mezi právním zástupcem zastupujícím poškozeného v civilním řízení a v adhezním řízení. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s východiskem obecných soudů, podle něhož je postavení zmocněnce v trestním řízení jednodušší, neboť jeho činnost je ulehčena obžalobou a činností orgánů činných v trestním řízení. 5. Ústavní stížnosti stěžovatelka pojímá též jako apel na to, aby Ústavní soud vzal v potaz, že soudy zvolený výklad advokátního tarifu postihne také zvlášť zranitelné oběti, neboť se advokáti odhlašují z registru pro pomoc obětem trestné činnosti. 6. V obou ústavních stížnostech stěžovatelka podrobně popisuje náklady na činnost advokátní kanceláře a v první ústavní stížnosti vyjmenovává nehonorovatelné úkony, které provedla. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka, jako advokátka, nemusí být zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelka před jejich podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. Navrhuje-li stěžovatelka ve druhé ústavní stížnosti zrušení i usnesení okresního soudu, které bylo krajským soudem zrušeno, není k rozhodování o ústavnosti tohoto usnesení Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, v nyní posuzovaných věcech podle zjištění Ústavního soudu nedošlo. 10. Dále Ústavní soud připomíná, že otázky spojené s náhradou nákladů řízení posuzuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty řádného procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená rozhodnutí nemají. 11. Podle Ústavního soudu rozhodly obecné soudy ve stěžovatelčiných věcech v souladu s právní úpravou a relevantní judikaturou Ústavního soudu, která je zjevně stěžovatelce známa. Stěžovatelka v ústavních stížnostech nepřináší žádnou takovou ústavněprávní argumentaci, pro kterou by se Ústavní soud v daném případě mohl a měl od relevantní nálezové judikatury, která je rovněž závazná pro nyní rozhodující senát Ústavního soudu, odchýlit. 12. Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v nedávné minulosti podala obsahově i argumentačně obdobné ústavní stížnosti, které Ústavní soud usneseními ze dne 3. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2021/23 a ze dne 22. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 832/24 odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné. Tato usnesení se vypořádala se stěžovatelčinou argumentací, tudíž Ústavní soud na ně odkazuje s tím, že není důvod odchýlit se od závěrů v nich uvedených. Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I ÚS 490/12, ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15 aj.). 13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl druhou ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, odmítl první ústavní stížnost a zčásti druhou ústavní stížnost jako návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2025 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu