Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) P. K., zastoupeného Mgr. Kristýnou Hnyda, advokátkou, sídlem Duškova 164/45, Praha 5 - Smíchov, 2) J. V., zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem, sídlem Jeseniova 1169/51, Praha 3 - Žižkov, a 3) J. K., zastoupeného Mgr. Igorem Penkou, advokátem, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 5 Tdo 284/2022-18965, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2021 sp. zn. 2 To 81/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2018 č. j. 2 T 4/2015-16724, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Popis věci a její procesní vývoj 1. Stěžovatelé v ústavních stížnostech požadují zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily mnoho základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Listině základních práv Evropské unie. 2. Tato věc se týká rozsáhlé trestní kauzy spjaté s Nemocnicí X, jejíž ústřední postavou a hlavním hybatelem byl dnes již bývalý ředitel nemocnice. Konkrétně jde o tu větev (z celkových tří), v níž byly zmanipulovány dvě veřejné zakázky. Jednak na digitalizaci archivu chorobopisů, jednak na nákup Leksellova gama nože. V první veřejné zakázce vystupovali první dva stěžovatelé, v druhé jen třetí stěžovatel. 3. V prvním případě se trestná činnost odehrála takto. První stěžovatel, ředitel odboru X na Ministerstvu X, vymyslel společně s dalšími spoluobviněnými plán, podle kterého měla zakázku na digitalizaci archivu chorobopisů vyhrát jimi předem určená obchodní společnost. Tu však vyhrála jiná obchodní společnost, neboť podala ekonomicky nejvýhodnější nabídku (93,7 mil. Kč). První stěžovatel a další spoluobvinění proto tuto společnost vyřadili, aby spornou zakázku získala jimi určená společnost za 150,6 mil. Kč. Veřejná zakázka tak byla o 56,9 mil. Kč dražší. Část peněz se dále převedla na další obchodní společnost. Jejím jednatelem a společníkem byl druhý stěžovatel. Jeho úloha byla následující: výběr peněz v hotovosti a předání jinému spoluobviněnému za účelem jejich přerozdělení. To vše mělo vytvořit zdání běžných obchodních transakcí, ovšem jejich skutečným účelem bylo "zatemnit" původ peněz a usnadnit obohacení jiných spoluobviněných. Městský soud v Praze proto odsoudil prvního stěžovatele za trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 256 trestního zákoníku) a za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 téhož zákona). Druhého stěžovatele odsoudil jen za posléze uvedený trestný čin. 4. V druhém případě byla trestná činnost přímočařejší. Třetí stěžovatel byl (obchodním) zástupcem obchodní společnosti, která měla nemocnici dodat Leksellův gama nůž. Domluvil se s jinými spoluobviněnými (ředitelem nemocnice a jeho náměstkem) na úplatku ve výši 4 % z ceny veřejné zakázky (215 tis. EUR, cca 5,6 mil. Kč). Výše úplatku byla zahrnuta do konečné ceny (cca 152,3 mil. Kč). Třetí stěžovatel tím rovněž usnadnil podpláceným spoluobviněným, aby porušili právní a vnitřní předpisy v oblasti zadávání veřejných zakázek, jmenovitě povinnost účelně a hospodárně pečovat o majetek. Městský soud proto třetího stěžovatele odsoudil za dva trestné činy: trestný čin podplácení podle § 161 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku ve formě pomoci podle § 255 a § 10 odst. 1 písm. c) téhož zákona. 5. Všichni stěžovatelé včetně státního zástupce se odvolali k Vrchnímu soudu v Praze. U druhého stěžovatele vrchní soud ponechal trestní rozsudek beze změny, proto odvolání zamítl (§ 256 trestního řádu). U prvního stěžovatele změnil jen výrok o trestu: zvýšil peněžitý trest z původně jednoho na čtyři mil. Kč [§ 258 odst. 1 písm. e) a § 259 odst. 3 téhož zákona]. U třetího stěžovatele se změnil nejen výrok o trestu, ale také výrok o vině. Důvodem byla mj. příznivější právní úprava, která nastala v důsledku zvýšení hranice výše škody (§ 138 trestního zákoníku). Vrchní soud proto tyto výroky rozsudku městského soudu zrušil a rozhodl znovu [§ 258 odst. 1 písm. a) a § 259 odst. 3 trestního řádu]. Uznal třetího stěžovatele vinným za trestný čin podplácení (§ 332 trestního zákoníku) a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku ve formě pomoci [§ 220, § 24 odst. 1 písm. c) téhož zákona]. Dále mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání tří roků a šest měsíců (původně pět let) a peněžitý trest ve výši 2 mil. Kč, aniž by uložil náhradní trest. 6. Následně se všichni stěžovatelé obrátili na Nejvyšší soud, ten jejich dovolání odmítl pro zjevnou neopodstatněnost [§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu]. Nejvyšší soud nejprve upozornil na nový dovolací důvod, který umožňuje namítat skutkové vady. Stěžovatelé nicméně podali dovolání ještě před účinností novely trestního řádu. Nového dovolacího důvodu se proto nemohou formálně dovolávat. Proto platí to, co Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje - v dovolacím řízení se skutkové otázky neřeší. Stěžovatelé svoji argumentaci staví převážně na skutkové polemice a kritice dovolání. Nic nenasvědčuje tomu, že by trestní soudy zjevným pochybením v otázce skutkové či dokazování porušily základní práva stěžovatelů. Skutková argumentace stěžovatelů tak nenaplňuje žádný dovolací důvod. V nynější trestní věci byl klíčovým, nikoli však jediným usvědčujícím důkazem elektronický deník obviněného ředitele nemocnice. Orgány činné v trestním řízení provedly celou řadu důkazních prostředků, aby ověřily, zda a jak se tam uvedené záznamy skutečně odehrály. Pokud trestní soudy vycházely z deníku obviněného ředitele nemocnice, neporušily princip zákazu nucení k sebeobviňování. Nikdo ředitele nenutil, aby si vedl pečlivé záznamy o své protiprávní činnosti. U druhé veřejné zakázky způsobená škoda představuje rozdíl mezi skutečně proplacenou částkou vítěznému uchazeči a nabízenou cenou vyřazeného uchazeče. Trestní soudy žádné důkazy neopomněly. První stěžovatel dobře věděl, co spáchal a čeho se dopouštěl. 7. V druhé části Nejvyšší soud zaměřil pozornost na námitky proti výroku o trestu. Nejprve zdůraznil, že nemůže řešit, zda je uložený trest příliš mírný či příliš přísný. Námitka druhého stěžovatele, kterou upozorňoval - v souvislosti s nevyslovením náhradního trestu za trest peněžitý - na porušení § 3 trestního zákoníku, neobstojí. Pokud by trestní soudy použily pozdější právní úpravu přeměny peněžitého trestu na trest odnětí svobody, zhoršily by tím jeho postavení. Místo tří měsíců by hrozily čtyři měsíce trestu odnětí svobody. II. Argumentace stěžovatelů 8. Stěžovatelé podali každý sám za sebe ústavní stížnost. První stěžovatel uvádí následující argumenty neústavnosti: * neprokázání subjektivní stránky trestných činů (např. ve vztahu k plánu zadat první veřejnou zakázku předem vybrané obchodní společnosti, vyřadit jinou obchodní společnost atd.); * nezohlednění okrajové role stěžovatele, který ve sporné veřejné zakázce učinil všehovšudy dva úkony, navíc formálního rázu, zejména zda zadávací dokumentace neobsahuje chyby (stěží mohl poskytovat krytí na úrovni ministerstva); * učinění závěru o vině jen s odkazem na elektronický deník bývalého ředitele nemocnice ("korunní" důkaz, který je plný nesrovnalostí, nepřesností a nepravd); * neprovedení navržených důkazů (výslech různých svědků, znalecký posudek za účelem zjištění přiměřenosti ceny první veřejné zakázky a potvrzení závěru o vzniku škody). * nepřezkoumatelnost z důvodu nevyhovění žádnému návrhu na provedení důkazu; * hodnocení úlohy stěžovatele nikoli odděleně, ale v širším kontextu; * nepřiměřenost trestu odnětí svobody vzhledem k délce trestního řízení; * nedostatečné odůvodnění trestních rozhodnutí. 9. Druhý stěžovatel uvádí následující argumenty neústavnosti: * extrémní nesoulad skutkových zjištění trestních soudů s vykonanými důkazy (není pravda, že stěžovatel nepředal účetnictví své společnosti a že věděl o zmanipulované první veřejné zakázce); * porušení povinnosti pečlivě, přesvědčivě a úplně odůvodnit hodnocení důkazů (argument podporuje koláží nálezové judikatury); * neprokázání subjektivní stránky trestných činů nade vši pochybnost (např. že stěžovatel věděl o nezákonném původu peněz, že první veřejná zakázka byla zmanipulovaná a že peníze dále předával za účelem jejich přerozdělení); * přísnost uloženého trestu, který vůbec nezohledňuje nepřiměřenou délku trestního řízení. 10. Konečně třetí stěžovatel tvrdí: * nepřezkoumatelnost trestních rozhodnutí z důvodu chybějícího řádného odůvodnění; * nepřiměřeně přísné a zjevně nespravedlivé tresty, které nezohledňují osobní poměry stěžovatele, délku trestního řízení ani tresty uložené v jiné větvi této trestní věci (stěžovatel se zde dožaduje uložení podmíněného trestu odnětí svobody jako u jiné obviněné); * extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním (cenová nevýhodnost druhé veřejné zakázky, nesprávné vyčíslení způsobené škody, založení závěru o vině jen na elektronickém deníku bývalého ředitele nemocnice, časová nesrovnalost ohledně sjednání výše úplatku); * selektivní hodnocení důkazů a chybějící přímé důkazy, které by stěžovatele usvědčily z trestné činnosti (trestní soudy prý vycházely jen z elektronického deníku, nikoliv však z jiných důkazů); * opomenutí důkazů (nevyhovění návrhu na provedení dokazování a nepřihlédnutí k různým okolnostem), zejm. za účelem zjištění výhodnosti či nevýhodnosti sjednané ceny, prokázání úmyslu poskytnout úplatek či předání peněz v hotovosti; * nezohlednění jiných okolností, které důvodně zvýšily cenu druhé veřejné zakázky; * nedostatečné odůvodnění ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu; * odepření práva na soudní ochranu Nejvyšším soudem i přes naplnění dovolacích důvodů (Nejvyšší soud nepřihlédl ke dvěma doplněním učiněným po uplynutí dovolací lhůty). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný, ovšem s dvěma výjimkami. U ústavní stížnosti třetího stěžovatele nemůže přezkoumat část rozsudku městského soudu ohledně třetího stěžovatele, neboť ji vrchní soud zrušil. U ústavní stížnosti prvního stěžovatele soud nemůže přezkoumat část výrokové části rozsudku městského soudu, která se týká peněžitého trestu, neboť ta také byla zrušena (viz bod 5 shora). Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnosti jsou přípustné. IV. Shrnutí řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud řízení o ústavních stížnostech spojil do společného řízení, protože spolu skutkově souvisí a protože se napadená rozhodnutí dotýkají všech stěžovatelů (usnesením ze dne 9. 4. 2025). V. Posouzení ústavních stížností 13. Stěžovatelé vznášejí různé argumenty, kterými namítají řadu pochybení trestních soudů. V zájmu přehlednosti se Ústavní soud vypořádá s jejich argumenty podle této struktury. V části V. A. se věnuje skutkovým argumentům včetně dokazování (nevyhovění návrhům na provedení důkazu a nepřihlédnutí k různým skutkovým zjištěním). Zde zaměří pozornost též na elektronický deník bývalého ředitele nemocnice, jehož důkazní hodnotu stěžovatelé různými argumenty zpochybňují. V další části V. B. se stručně vyjádří k právu stěžovatelů na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Část V. C. se tematicky týká vlivu délky trestního řízení na výrok o trestu. Závěrečná část V. D. se vyjadřuje ke zbývajícím námitkám. V. A. K polemice se skutkovými zjištěními a dokazováním 14. Protože převážná část argumentace stěžovatelů je ryzí skutkovou polemikou, Ústavní soud se omezí jen na obecnou argumentaci. Sám totiž důkazy neprovádí a vykročil by ze své role, pokud by začal skutkové závěry sám přehodnocovat. 15. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovateli, že trestní soudy vycházely výlučně z elektronického deníku bývalého ředitele nemocnice. Nejvyšší soud přesvědčivě vysvětlil, že sice šlo o klíčový, nikoli však jediný usvědčující důkaz. Orgány činné v trestním řízení jeho obsah bez dalšího nepřevzaly, ale podnikly další kroky k ověření jeho obsahu (body 82 až 85 napadeného usnesení). Orgány činné v trestním řízení prokázaly, že stěžovatelé věděli a chtěli, případně byli srozuměni s tím, že se dopouští protiprávního jednání a že porušují zákonem chráněné zájmy. 16. S tím souvisí jejich další společná námitka - nevyhovění různým návrhům na provedení důkazů. Stěžovatelé se v prvé řadě mýlí, že trestní soudy musí vždy provést jimi navržený důkaz. Je jistě pravda, že trestní soudy nemohou bez dalšího odmítnout provedení důkazního návrhu; své rozhodnutí musí odůvodnit [takto např. nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23, body 31 a 32 včetně tam citované judikatury]. Míra odůvodnění se odvíjí od toho, jaké argumenty stěžovatelé přednesou ve prospěch požadavku na provedení navrženého důkazu. V nynější věci stěžovatelé se omezili na nicneříkající a povšechnou argumentaci. Neuvedli žádné argumenty, proč a v čem je jejich důkazní návrh důležitý, např. zda je způsobilý zvrátit výsledek trestního řízení (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 12. 2018 Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05, § 161 a § 166). Pokud trestní soudy odmítly návrhy na provedení důkazů pro nadbytečnost a odůvodnily to obecněji, neporušily žádná základní práva (blíže srov. body 93 až 95 napadeného usnesení). 17. Třetí stěžovatel různě kritizuje hodnocení důkazů, přesněji nabízí alternativní náhled, jak trestní soudy měly důkazy hodnotit (svědecké výpovědi, daktyloskopické stopy, znalecký posudek k databance, kniha jízd, datum schůzky s ředitelem nemocnice a dalšími osobami, výhodnost či nevýhodnost sjednané ceny gama nože apod.). Ústavní soud však zásadně důkazy přehodnocovat nemůže. V. B. K rozsahu povinnosti řádně odůvodnit trestní rozhodnutí 18. Se shora řečeným úzce souvisí další společná námitka. Stěžovatelé na různých místech a provázaně s jinými argumenty namítají, že trestní soudy řádně neodůvodnily svá rozhodnutí. Jmenovitě namítají nedostatečné odůvodnění ve vztahu k subjektivní stránce trestných činů. Ústavní soud předesílá, že právo na řádné odůvodnění rozhodnutí se nerovná právu na všeobsažné soudní rozhodnutí. To ostatně není dost dobře možné. Naopak, povinností trestních soudů je vypořádat se s hlavními otázkami daného případu (takto rozsudek ESLP ze dne 27. 2. 2020 Lobzhanidze a Peradze proti Gruzii, č. 21447/11 a 35839/11, § 66). A této povinnosti trestní soudy dostály (nutno dodat, že jen rozsudek městského soudu jako soudu nalézacího čítá bezmála 525 stran). 19. Zda první stěžovatel spáchal trestné činy úmyslně, zodpověděl Nejvyšší soud v bodě 97 napadeného usnesení. První stěžovatel věděl o všem, dokonce poskytoval jiným spoluobviněným rady, aby se vše úspěšně "dotáhlo do konce". Také druhý stěžovatel dobře věděl, co dělá. V tomto směru lze odkázat na s. 464 až 467 rozsudku městského soudu. Právě osobní vazby, pravidelnost výběru hotovosti z bankomatu, výlučné dispoziční právo a další zastírací manévry (údajný prodej obchodní společnosti společně s předávací dokumentací) usvědčují druhého stěžovatele. Také třetí stěžovatel úmyslně spáchal všechny trestné činy (srov. s. 489 až 491 rozsudku městského soudu). V. C. K délce trestního řízení a jejího vlivu při ukládání trestu 20. Poslední společná námitka kritizuje, že trestní soudy uložily všem stěžovatelům nepodmíněné tresty odnětí svobody, aniž by zohlednily velmi dlouhé trestní řízení. Problematikou délky trestního řízení a jejího vlivu při ukládání trestu se Ústavní soud věnoval v nedávném nálezu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24. Ústavní soud zdůrazňuje, že samotné číselné vyjádření délky trestního řízení nevypovídá nic o tom, zda trestní řízení trvalo či netrvalo přiměřeně dlouho. Vše závisí na konkrétních okolnostech. 21. Ač orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání proti všem stěžovatelům již v roce 2014, třeba upozornit na promyšlenost, rozvětvenost a rozsáhlost nynější trestní kauzy. Je sice pravda, že do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu uběhlo již 10 let. Samotný stručný popis trestné činnosti (body 3 a 4 shora) však ukazuje, že nešlo o běžnou, ale mimořádně složitou, spletitou a sofistikovanou trestní činnost, kde každý krok měl svůj význam a kde každá osoba sehrála svoji roli. Ústavní soud nenabyl dojmu, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly liknavě. Trestní soudy rozhodovaly, jak rychle jen mohly. Tím se vyvarovaly zbytečných průtahů, jež by udržovaly stěžovatele v nejistotě. Ač trestní řízení bylo skutečně dlouhé, jeho délka nepřiměřená nebyla. Již proto neobstojí argumentace stěžovatelů ohledně nepřiměřenosti trestů odnětí svobody (blíže nález IV. ÚS 30/24, body 48 až 56). 22. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že prvnímu a druhému stěžovateli hrozil trest odnětí svobody až na osm let (prvnímu uložen v délce pěti let, druhému v délce čtyř let). U třetího stěžovatele vrchní soud dokonce snížil původní pětiletý trest odnětí svobody na trest v délce trvání tří roků a šest měsíců. V. D. Ke zbývajícím námitkám 23. Třetí stěžovatel samostatně namítá, že Nejvyšší soud nezohlednil dvě doplnění, která učinil až po uplynutí dovolací lhůty. Jinými slovy, kritizuje koncentraci řízení o dovolání (§ 265f odst. 2 trestního řádu). Na tomto procesním pravidlu však není nic neústavního. Jde o standardní pravidlo každého procesního předpisu, jehož smyslem a účelem je mj. naplnit ústavní požadavek na rozhodování bez zbytečných průtahů (v souvislosti s kasační stížností srov. nález ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. II. ÚS 899/23, bod 20; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. 4 Tdo 555/2024, č. 10/2024 Sb. rozh. tr., body 13 až 17). VI. Závěr 24. Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrhy, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný. Protože ve zbývající části nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnosti jako návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2025 Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu