Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., právně zastoupené JUDr. Lucií Strakovou, advokátkou, sídlem Babická 2379/1a, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2024 č. j. 101 Co 199/2024-377, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. května 2024 č. j. 30 P 397/2021-227, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení a nezletilých D. H. a V. H., zastoupených opatrovníkem městem Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatelky 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o svěření nezletilých vedlejších účastníků (dětí stěžovatelky) do péče, o určení výživného a úpravě styku. Vzhledem ke znění ústavní stížnosti (shrnuta níže) je pro posuzovanou věc relevantní především to, jak obecné soudy rozhodly o styku nezletilých s otcem. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem určil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým D. a nezletilou V. každý první víkend v měsíci od pátku od 13:00 hodin do pondělí do 8:00 hodin [výrok IV. a)]; o letních prázdninách 10 po sobě jdoucích dnů v měsíci červenci a 10 po sobě jsoucích dnů v měsíci srpnu [výrok IV. b)]; o vánočních prázdninách 5 dnů vyjma 24. 12. [výrok IV. c)]. Dále okresní soud určil, že otec je oprávněn se stýkat s nezletilým D. každý druhý víkend v měsíci od pátku od 13:00 hodin do pondělí do 8:00 hodin (výrok V.) a s nezletilou V. každý třetí víkend v měsíci od pátku od 13:00 hodin do pondělí do 8:00 hodin (výrok VI.). V odůvodnění okresní soud odkázal na skutečnost, že v situaci, kdy je dítě svěřeno do péče jednoho rodiče (děti jsou svěřeny do péče stěžovatelky), má druhý rodič právo na styk s nezletilým dítětem vyplývající jak ze samotné existence jeho rodičovství, tak z institutu rodičovské odpovědnosti. Nic by nebránilo úpravě rozšířeného styku nezletilých s otcem, neboť vyšší podíl otce na péči o nezletilé je jistě v jejich zájmu. Otec však o rozšíření styku zájem nemá. Zákonná úprava styku dítěte s nerezidentním rodičem je založena na dobrovolnosti, tedy nerezidentního rodiče nelze ke styku s dítětem donutit. Proto okresní soud ponechal na otci, aby projevil opravdový zájem o nezletilé a v dostatečném rozsahu se jim věnoval a jeho styk s dětmi upravil pouze tak, jak je výše uvedeno. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil některé výroky rozsudku okresního soudu, nicméně pokud jde o úpravu styku nezletilých s otcem, rozsudek okresního soudu ve výrocích IV. a), V. a VI., potvrdil. Krajský soud nesdílel názor stěžovatelky, že je možné otce přimět k širšímu rozsahu péče o nezletilé (myšlen byl širší rozsah styku s nezletilými - pozn. Ústavního soudu) soudním rozhodnutím. Pokud nepečující rodič nemá zájem o četnější kontakt se svým dítětem, nejsou splněny podmínky stanovené v § 887 občanského zákoníku, dle kterého udržovat osobní styk s dítětem je výkonem práva rodiče, nikoliv výkonem jeho povinnosti, kterou lze vymáhat soudním rozhodnutím. Nelze donutit druhého rodiče k péči o dítě, pokud o ni nemá zájem. V takovém okamžiku by se nezletilé dítě mohlo ocitnout bez řádné péče a jeho život by mohl být ohrožen. 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že péče obou rodičů je nejenom základním právem dítěte, ale také jeho životní potřebou. Je přesvědčena o tom, že obecné soudy měly přihlédnout k tomu, že je v zájmu nezletilých, aby byla zajištěna péče o ně v situaci, kdy je matka zcela vyčerpaná náročnou péčí a otec odmítá pomoci. Je spravedlivé, aby se otec jako druhý rodič se stejnou rodičovskou zodpovědností jako matka do péče zapojoval. Nerespektování těchto skutečností a nenařízení vyššího podílu otce na péči (styku) z pohledu stěžovatelky představuje porušení jejích základních práv. Kromě toho stěžovatelka namítá, že není v zájmu nezletilých, aby byli v době styku s otcem oddělováni od sebe; tj. aby jedno z dětí zůstávalo u stěžovatelky. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání splněny podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 6. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností stížnosti. Podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Ústavní stížnost je založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. To znamená, že ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tedy pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany. 7. Z napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem u okresního soudu domáhala mimo jiné i změny péče o nezletilé. Tento návrh ovšem vzala v celém rozsahu zpět a okresní soud proto řízení o něm zastavil (výrok I. napadeného rozsudku okresního soudu). Stěžovatelka následně odvoláním napadla rozsudek okresního soudu v celém rozsahu kromě části výroku IV. b) a c). V této části proto výrok IV. rozsudku okresního soudu nabyl samostatně právní moci. Odvolání proti výroku I. rozsudku okresního soudu pak vzala stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení zpět. 8. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud jde o výrok I. napadeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o odvolání proti výroku I. rozsudku okresního soudu pro zpětvzetí odvolání stěžovatelkou, nevyčerpala stěžovatelka všechny zákonné procesní prostředky obrany, které měla k dispozici. Totéž platí o částech výroku IV. b) a c) rozsudku okresního soudu, které stěžovatelka nenapadla odvoláním. Ústavní stížnost je proto v části, kterou je napadán výrok I. rozsudku krajského soudu a výrok IV. b) a c) rozsudku okresního soudu nepřípustná. Ve zbytku (tedy ve vztahu k výrokům II. - V. rozsudku krajského soudu) je ústavní stížnost přípustná. 9. Dále Ústavní soud konstatuje, že usnesením ze dne 4. 2. 2026 č. j. I. ÚS 1/25-53 ustanovil opatrovníkem nezletilých město Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, neboť ústavní stížností byla napadena rozhodnutí, která se dotýkají zájmů nezletilých, kteří mají v řízení postavení vedlejších účastníků. III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatelky 10. Okresní soud se ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, zejména na bod 67. Dále uvedl, že při rozhodování vycházel z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze, a že zákonná úprava styku s nerezidentním rodičem je založena na dobrovolnosti. Nerezidentního rodiče nelze ke styku s dítětem donutit. 11. Krajský soud ve vyjádření sdělil, že posuzoval otázku styku otce s nezletilými v kontextu celkové situace obou rodičů a především nejlepšího zájmu nezletilých dětí, jak to vyžaduje čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 4 Listiny. Rozhodnutí o úpravě styku nebylo rezignací na soudní ochranu práv dětí, ale bylo výrazem snahy o minimalizaci zásahů do emocionální rovnováhy nezletilých a o stabilitu jejich výchovného prostředí. Krajský soud vycházel z premisy, že udržovat styk s dítětem je výkonem práva rodiče. Pokud o ni nemá zájem, nelze ho k širšímu rozsahu styku donutit, protože by se dítě mohlo ocitnout bez řádné péče a jeho život by mohl být ohrožen. Pokud otec z důvodů spočívajících v jeho pracovním vytížení a zejména v jeho zdravotním stavu není širšího rozsahu péče o nezletilé schopen, a nemá proto o něj zájem, bylo by jen projevem formalismu povinnost k širšímu styku mu ukládat. Právě s ohledem na nejlepší zájem nezletilých zvolil krajský soud shodně s okresním soudem stěžovatelkou napadené řešení úpravy styku. 12. Otec byl jako vedlejší účastník vyzván k tomu, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Neučinil tak, a proto má Ústavní soud za to, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. 13. Ustanovený opatrovník nezletilých se ztotožnil se závěry okresního soudu. Zákon v době rozhodování okresního soudu upravoval dobrovolnost péče nerezidentního rodiče. Opatrovník také doporučoval rozdělení sourozenců. 14. Ve své replice ze dne 15. 10. 2025 stěžovatelka reagovala na vyjádření krajského soudu. Stěžovatelka je toho názoru, že otec o péči o děti zájem měl, avšak nebyl ochoten spolupracovat a vyjít stěžovatelce vstříc. Dále stěžovatelka poukázala na své zdravotní potíže, ke kterým podle ní krajský soud přihlédl nedostatečně. Uvedla také, že péče o děti je v nejlepším zájmu nezletilých a otec je povinen ji vykonávat (nález ze dne 21. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 2423/24). Podle stěžovatelky krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že zastavil řízení o svěření dětí do střídavé péče. Kromě toho krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces v důsledku selektivního hodnocení důkazů, neúplného posouzení skutkového stavu a nerovného přístupu k účastníkům řízení. Zdravotní stav stěžovatelky byl zlehčen a částečně zkreslen, protože soud vycházel pouze z některých skutečností uvedených ve spisu. Krajský soud také opomenul zásadní odborné závěry klinické psycholožky, která výslovně uvedla, že oddělení sourozenců o víkendech je pro děti nevhodné a psychicky zatěžující. Nerespektováním těchto odborných doporučení krajský soud fakticky přenesl důsledky otcovy neochoty k širší péči na stěžovatelku a jednostranně ji navýšil rozsah péče, aniž by přihlédl k jejímu zdravotnímu stavu a proporcionalitě dopadů. Krajský soud se rovněž nevypořádal s návrhy stěžovatelky na mírnější a vyváženější úpravu styku, které by zohlednily potřeby obou rodičů i dětí a předešly jejímu přetížení. Rozhodnutí tak postrádá prvky rovnosti, přezkoumatelnosti a respektu k zásadě nejlepšího zájmu dítěte. Výsledkem je, že závěry odvolacího řízení nepůsobí vyváženě a představují zásah do práv stěžovatelky na rovné postavení v řízení, ochranu zdraví a rodinného života. 15. V replice ze dne 6. 12. 2025 reagovala stěžovatelka na vyjádření okresního soudu. Uvedla, že soud nijak nereflektoval náročnost studia při současné péči o děti se specifickými potřebami. Stěžovatelka není schopna zajistit otcem požadovaný a nastavený styk s dětmi bez újmy na svém zdraví. IV. Posouzení věci Ústavním soudem 16. Ústavní soud předesílá, že si je vědom novely občanského zákoníku, která nabyla účinnosti na začátku roku 2026, a která mimo jiné změnila ustanovení občanského zákoníku týkající se rozhodování o péči o dítě. V nynějším rozhodnutí se Ústavní soud zabývá předchozí právní úpravou, kterou se řídily také obecné soudy v napadených rozhodnutích. 17. Pro posouzení věci je naprosto zásadní vymezení pojmů péče (o děti) a styk (s dětmi). Mezi těmito pojmy důsledně rozlišuje také právní úprava. Dle § 907 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, mohl soud v případě rozchodu nebo rozvodu rodičů rozhodnout tak, že svěří dítě do péče jednoho z rodičů, do střídavé péče, nebo do společné péče (případně do péče jiné osoby než rodiče, bylo-li to v zájmu dítěte; viz také nález ze dne 30. 3. 2026 sp. zn. I. ÚS 3718/25). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby mu každý z nich poskytl láskyplnou péči a svým dílem přispěl k jeho osobnostnímu vývoji. Proto je-li dítě svěřeno do péče pouze jednoho z rodičů, pak by dítěti měl být umožněn styk s druhým rodičem v takové míře, aby zásada podílení se na jeho výchově v zásadě stejnou měrou, vycházející z ústavně zaručeného práva rodiče i dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny, byla co nejvíce naplněna (nález ze dne 4. 12. 2025 sp. zn. III. ÚS 2160/25). Z tohoto důvodu typicky v případech svěření dítěte do péče jen jednoho rodičů či asymetrické střídavé péče (případně pokud je dítě svěřeno do péče jiné osoby než rodiče) soudy kromě rozhodování o formě péče, rozhodnou výrokem také o styku dítěte s tím rodičem, do jehož péče dítě nebylo svěřeno, či v jehož neprospěch byla "nastavena" asymetrická střídavá péče. Právě prostřednictvím styku s dítětem totiž rodič, který s dítětem nežije ve společné domácnosti, realizuje výchovu dítěte a další rodičovská práva a povinnosti. 18. Ústavní soud na tomto místě apeluje především na obecné soudy, aby pojmy péče a styk rozlišovaly, neboť pokud se tak neděje důsledně (jako v posuzovaném případě), vystavují se riziku, že jejich rozhodnutí bude vyhodnoceno jako nepřezkoumatelné. Pokud jde o posuzovanou věc, je z napadeného rozsudku krajského soudu kupříkladu zřejmé, že když ten v bodě 86. uvedl, že nesdílí názor stěžovatelky, "že je možné otce přimět k širšímu rozsahu péče o oba nezletilé soudním rozhodnutím," mínil tím širší rozsah styku otce s nezletilými, neboť návrh na úpravu péče o nezletilé (tedy na svěření nezletilých dětí do střídavé péče obou rodičů; nyní jsou svěřeni do péče matky) vzala stěžovatelka zpět, a pokud jde o péči o nezletilé, řízení bylo zastaveno. O změně rozsahu péče o nezletilé se tedy vůbec nerozhodovalo. Ústavní soud si je (i vzhledem k tomu, jak je koncipována ústavní stížnost) vědom, že to mohla být stěžovatelka, kdo v počátečním návrhu použil pojmy péče a styk zmatečně. Jsou to nicméně obecné soudy, které, jak je známo, "znají právo", a proto jsou také povinny se v návrhu stěžovatelky zorientovat a zjistit, o čem je jednáno, aby předmětu řízení následně odpovídalo odůvodnění konkrétního rozhodnutí (a pochopitelně také výroky). 19. Ústavní soud konstatuje, že rozhodování v citlivých rodinněprávních věcech je doménou obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a díky bezprostřednímu kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce. Jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení (nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/24). Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je pak především posoudit, zda (a) řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), zda (b) byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a (c) zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (nález ze dne 21. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 2423/24). 20. Posuzovaná věc je určitým způsobem specifická. Nezletilí byli rozhodnutím soudu na dobu do i po rozvodu manželství rodičů svěřeni do péče stěžovatelky. Stěžovatelka se původně návrhem u okresního soudu domáhala změny péče tak, že budou nezletilí svěřeni do střídavé péče obou rodičů, nicméně po zpětvzetí tohoto návrhu usilovala dále jen o to, aby soud rozhodl o rozšíření styku otce s nezletilými. Podstatnou okolností přitom je, že nezletilí trpí určitými zdravotními omezeními - D. těžkou mentální retardací, autismem a poruchou chování a V. nerovnoměrným psychomotorickým vývojem a kombinovanou vadou zraku. Setrvalá péče o nezletilé za situace, kdy styk otce s nimi není časově roven době, kterou tráví v péči stěžovatelky, je pro stěžovatelku vyčerpávající. 21. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, přičemž posuzoval zvážení nejlepšího zájmu nezletilých obecnými soudy, dostatečnost provedeného dokazování a náležitost odůvodnění napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že z hlediska ústavnosti obstojí. 22. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 2423/24 Ústavní soud s odkazem na komentářovou literaturu k občanskému zákoníku (ve znění do 31. 12. 2025) dovozuje, že styk rodiče s dítětem není pouze jeho právem, je i jeho povinností. Řízení o úpravě poměrů k dítěti je třeba chápat komplexně tak, že zahrnuje jak rozhodnutí o péči, tak i o styku, neboť tato dvě rozhodnutí spolu velmi úzce souvisejí. Je primárně na rodičích, aby se na způsobu výkonu rodičovské odpovědnosti (vč. styku) mezi sebou dohodli. Pokud rodič odmítá styk s dítětem - ať již z důvodu pracovních, osobních či emočních, aniž by se jednalo o skutečně relevantní důvod (jde o "postoj rodiče"), právo stanovuje, aby takový rodič nesl za své rozhodnutí odpovídající právní následky. Pravidelně je postoj rodiče zohledňován ve výši výživného, což ovšem nemusí být vždy dostačující. Dle citovaného nálezu Ústavní soud nesdílí názor, že soudním rozhodnutím není možné stanovit povinnost rodiče stýkat se s dítětem, neboť nelze nařídit výkon rozhodnutí. Obecně dle Ústavního soudu není vyloučen soudní výkon i takového rozhodnutí, jehož obsahem je určení toho, kdy a jak se má rodič s nezletilým dítětem stýkat. Na druhou stranu ovšem Ústavní soud uznává, že vymáhání styku může být z mnoha důvodů problematické, neúčelné či dokonce nesouladné s nejlepším zájmem dítěte (nález ze dne 21. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 2423/24). Ten přitom musí být primárním hlediskem, které je třeba při rozhodování soudů (v kontextu péče o děti a rozsah styku) zohledněno (nález ze dne 30. 3. 2026 sp. zn. I. ÚS 3718/25). 23. Jakkoli nelze v rámci přezkumu napadených rozhodnutí zanedbat shora citovaný nález, nelze současně jeho závěry interpretovat způsobem, který by byl s nejlepším zájmem nezletilých v rozporu. Takovou interpretací by v posuzované věci bylo právě autoritativní nařízení rozšíření styku otce s nezletilými ze strany obecných soudů. Viděno optikou nejlepšího zájmu dítěte, krajský soud správně akcentoval, že v okamžiku nucení rodiče ke styku s dítětem, o který nemá zájem, by mohl být až ohrožen život dítěte. Obecné soudy tedy, pokud jde o rozhodnutí neurčovat styk otce s nezletilými nad rámec vůle otce se s nimi stýkat, postupovaly zcela ústavně konformním způsobem, když při svém rozhodování zvažovaly primárně nejlepší zájem nezletilých. Ústavní soud si je zcela vědom nesnadné situace, ve které se ocitla stěžovatelka, a ve které byly také obecné soudy, když posuzovanou věc rozhodovaly. V rámci složitých okolností věci bylo nicméně dle názoru Ústavního soudu rozhodnuto racionálně tak, že pro první víkend v měsíci byl určen styk otce s oběma nezletilými, druhý víkend v měsíci styk otce s nezletilým D. a třetí víkend v měsíci styk otce s nezletilou V. (a dále byl upraven styk o prázdninách). Neobstojí přitom argumentace stěžovatelky stran toho, že děti nelze od sebe oddělovat. Také tímto tvrzením se obecné soudy pečlivě zabývaly a i s odkazy na rozsáhlé dokazování velmi dobře odůvodnily, proč mají za to, že relativně krátké oddělení nezletilých není v rozporu s jejich zájmy. 24. Nad výše uvedené Ústavní soud doplňuje, že požadavkům stěžovatelky, která s odkazem na (nepopiratelnou) náročnost péče o nezletilé požadovala rozšíření styku otce s nezletilými, by spíše odpovídal návrh na úpravu péče o nezletilé. V takovém řízení by bylo zřejmě možné o něco lépe posoudit nejlepší zájem nezletilých ve vztahu k vyčerpání pečující osoby při současném zohlednění práva nezletilých dětí na péči obou rodičů rovnocenně (nález ze dne 30. 3. 2026 sp. zn. I. ÚS 3718/25). 25. Z napadených rozhodnutí je dále zřejmé, že obecné soudy provedly takřka všechny dostupné důkazy - objasňovaly komunikaci mezi rodiči, věnovaly se lékařským zprávám i zprávám z psychologických vyšetření a dalších terapií, zohlednily zprávu ředitelky mateřské školy, do které dochází nezletilá, dokumenty relevantní pro rozhodování o výživném atd. Stěžovatelka ostatně nedostatky v provedeném dokazování ani nenamítá. 26. Ve vztahu k odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že jim z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Obecné soudy v nich vypořádaly všechny námitky, které stěžovatelka v průběhu řízení nadnesla, a přesvědčivě odůvodnily, proč rozhodly tak, jak je uvedeno ve výrokové části napadených rozsudků. 27. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že souhlasí s apelem krajského soudu na otce nezletilých, aby se v rámci výkonu rodičovské odpovědnosti snažil rozvíjet vzájemné vztahy s nezletilými a v co nejvyšší možné míře se na jejich výchově podílel, a to nejen o víkendech, jak určují napadená rozhodnutí obecných soudů, ale taktéž v průběhu pracovního týdne (případně za součinnosti orgánů sociální péče, bude-li na tom shoda). 28. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu