Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů J. B. a M. B., zastoupených JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2026 č. j. 33 Cdo 2647/2025-767, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. května 2025 č. j. 15 Co 119/2025-675 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 18. prosince 2024 č. j. 10 C 106/2020-633, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a K. S. a M. E., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé zároveň navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 2. Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") napadeným rozhodnutím vyhověl žalobě vedlejších účastníků na určení, že ke dni úmrtí byla Š. L. (dále jen "zůstavitelka") vlastníkem specifikovaných nemovitostí. Dospěl k závěru, že u zůstavitelky byla přítomna duševní nemoc, která ji činila neschopnou uzavřít kupní smlouvu, jíž měla převést nemovitosti na stěžovatele. V důsledku duševní nemoci nebyla schopna chápat obsah kupní smlouvy. 3. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ve shodě s okresním soudem shledal úplným, jasným a správným znalecký posudek znalce MUDr. Jana Tučka, Ph.D., LL.M. Výhrady k posudku MUDr. Tučka ze strany znalce doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., jehož znalecký posudek předložili stěžovatelé, neshledal důvodnými. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl. Zdůraznil, že k posouzení neplatnosti právního jednání v duševní poruše postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti jednajícího byly podstatně sníženy. I při hodnocení znaleckých posudků krajský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Při prokazování, zda zůstavitelka jednala v duševní poruše, postačí stanovení vysoké míry pravděpodobnosti. Tohoto standardu se nižším instancím podařilo dosáhnout. Vycházely ze znaleckého posudku MUDr. Tučka, ale i ze zdravotnické dokumentace, účastnických a svědeckých výpovědí a nepřiměřeně nízké sjednané kupní ceny vzhledem k ceně stanovené znaleckým posudkem. II. Argumentace stěžovatelů 5. Podle stěžovatelů vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení zásady rei iudicatae. Bylo totiž rozhodnuto zcela opačně než rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 2. 2019 č. j. 2 C 120/2017-218. Šlo přitom o stejné nároky, přestože to okresní soud popřel. Okresní soud nepřistoupil k zadání dalšího znaleckého posudku, přestože znalci dospěli ke zcela odlišným závěrům. V tomto případě měl soud žádat vysvětlení či doplnění. Soud pouze upozadil posudek MUDr. Žukova kvůli odstranitelným vadám, aniž by umožnil jejich odstranění. Tento postup tak byl překvapivý. Klíčovým důkazem pro posouzení platnosti smlouvy mohl být výslech advokáta JUDr. Josef Tuška, který ověřoval podpisy účastníků kupní smlouvy, který však proveden nemohl být, neboť v mezidobí JUDr. Tušek zemřel. Vedlejší účastníci tak nemohli unést důkazní břemeno. Ostatní důkazy soud v rozporu s právem na soudní ochranu jako nadbytečné odmítl provést. Posuzování duševní způsobilosti účastníků smlouvy podle toho, co je ekonomicky dostatečně výhodné, je zavádějící. Nejvyšší soud se pak zcela formalisticky vypořádal s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. 27 Cdo 2674/2018. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. 7. Stěžovatelé své námitky směřují zejména k provádění důkazů, jejich hodnocení a ke skutkovým závěrům. Zásah Ústavního soudu do procesu dokazování přichází v úvahu až v případě zásadních pochybení. K tomu dochází zejména tehdy, pokud vyvozené právní závěry nelze o zjištěný skutkový stav jednoznačně opřít, eventuálně lze-li konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými skutkovými a právními závěry (srov. např. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13, body 20 až 21, nebo nález ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 761/06). 8. Argumentace stěžovatelů, podle níž nedostali procesní prostor k nápravě odstranitelných vad znaleckého posudku MUDr. Žukova, o existenci výše uvedených zásadních pochybení nesvědčí. V tomto ohledu stěžovatelé pouze opakují námitky, s nimiž se obecné soudy dostatečně vypořádaly. Krajský soud k tomu v napadeném rozsudku uvedl, že k takovému postupu neměl okresní soud důvod za situace, kdy posudek znalce MUDr. Tučka považoval za přesvědčivý a správný a kdy jeho správnost nebyla posudkem znalce MUDr. Žukova z popsaných důvodů zpochybněna (bod 18 rozsudku krajského soudu). V tomto ohledu nelze obecným soudům nic vyčítat. Je třeba připomenout, že také důkaz znaleckým posudkem je důkazem, který podléhá hodnocení dle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (srov. nález ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19, bod 18, nebo nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13, bod 30). Vadou, která by mohla opodstatnit zásah Ústavního soudu, pak není přihlédnutí k ekonomické nevýhodnosti kupní ceny, ke které obecné soudy přihlédly v kontextu ostatních provedených důkazů. Není ani vůbec zřejmé, z čeho stěžovatelé dovozují, že by bez výslechu advokáta sepisujícího kupní smlouvu nebylo možné závěr o duševní poruše zůstavitelky vylučující její způsobilost uzavřít kupní smlouvu přijmout. Ústavní soud tak žádná zásadní pochybení v procesu, která by mohla vést k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu, nezjistil. Pouhé předkládání odlišného hodnocení provedených důkazů bez ústavněprávně relevantní argumentace nemohlo opodstatněnost ústavní stížnosti založit. 9. Na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemohla nic změnit ani námitka stěžovatele, že s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 2674/2018 se Nejvyšší soud vypořádal pouze formalisticky. Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil, proč závěry z rozhodnutí, jichž se stěžovatelé dovolávali, na právě posuzovanou věc nedopadají (srov. bod 24 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). 10. K námitce stěžovatelů stran zamítnutí žaloby vedlejších účastníků ve věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 C 120/2017, která představuje "res iudicata" ve vztahu k nyní projednávané věci lze konstatovat, že okresní soud rozhodoval o určení práva k okamžiku vydání rozhodnutí, nikoliv k okamžiku smrti zůstavitelky, jako je tomu v právě posuzované věci. Závěr okresního soudu (bod 4 odůvodnění rozsudku okresního soudu), že překážka věci rozsouzené není dána, tak nelze považovat za protiústavní. 11. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vzhledem k jeho akcesorické povaze, pro kterou sdílí osud ústavní stížnosti, Ústavní soud samostatně nerozhodoval. 12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu