Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky JARNETTE RÉCLAME spol. s r. o., sídlem Polská 1673/13, Praha 2, zastoupené Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem Pod Tržním náměstím 612/6, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. listopadu 2025 č. j. 2 As 80/2025-56 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2025 č. j. 17 A 83/2024-90, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 a Ředitelství silnic a dálnic, sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Správní soudy shledaly, že odstranění reklamního zařízení bez předchozího informování stěžovatelky jako vlastníka zařízení není nezákonným zásahem. Ústavní soud zkoumal, zda je tento závěr ústavně konformní. I. Vymezení věci 2. Ředitelství silnic a dálnic na základě výzvy Ministerstva dopravy odstranilo reklamní zařízení ve vlastnictví stěžovatelky. Reklamní zařízení se nacházelo v silničním ochranném pásu dálnice D11 a nemělo k tomu povolení (v rozporu s § 31 zákona č. 13/1999 Sb., o pozemních komunikacích). Ředitelství silnic a dálnic ("ŘSD") vyzvalo k odstranění reklamního zařízení a poskytnutí součinnosti vlastníka pozemku, na kterém reklamní zařízení stálo (v souladu s § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích). Stěžovatelka jako vlastník reklamního zařízení dopředu informována nebyla. 3. Stěžovatelka se u Městského soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem ŘSD a Ministerstva dopravy. Městský soud měl určit, že odstranění reklamního zařízení ve vlastnictví žalobkyně bylo nezákonné. Stěžovatelka také požadovala zdržení se zásahu spočívajícího v likvidaci reklamního zařízení a domáhala se jeho navrácení na původní místo. Městský soud odmítl žalobu v části směřující vůči ŘSD. Dospěl k závěru, že mu nesvědčí pasivní žalobní legitimace, neboť nevystupuje jako správní orgán ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále "s. ř. s."). Ve zbytku městský soud žalobu zamítl, neboť zásah neshledal nezákonným. 4. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. Shledal, že pro posouzení věci není rozhodné, zda byl ministerstvu vlastník reklamního zařízení znám. Podle Nejvyššího správního soudu postup správního orgánu odpovídal znění zákona a nelze ho označit za svévolný. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že správní soudy postupovaly přepjatě formalisticky. Nepřihlédly k tomu, že předmětem zásahu byla nemovitá věc v jejím soukromém vlastnictví. Podle stěžovatelky měla mít právo na to, aby s ní bylo plánované odstranění jejího reklamního zařízení předem projednáno. Mohla by tak vhodně zareagovat, pokud by se ukázalo, že se její stavba povolená na dobu neurčitou mimo ochranné pásmo dálnice v důsledků změny právních předpisů dostala do chráněného pásma komunikace. Veřejný zájem na očistění ochranných písem vyhrazených silničním komunikacím nemůže převážit nad tak extenzivním zásahem do jejího vlastnického práva. Podle stěžovatelky správní soudy napadenými rozhodnutími porušily její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Porušily také ústavní principy rovnosti účastníků řízení (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 Ústavy) a právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy). II. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. 9. Jádrem argumentace stěžovatelky je námitka, že reklamní zařízení v jejím vlastnictví bylo odstraněno bez jejího předchozího informování výzvou. Podle Ústavního soudu správní soudy stěžovatelce dostatečně podrobně vysvětlily, že podle nyní účinné právní úpravy již neplatí, že výzva se zasílá vlastníku reklamního zařízení, jak tomu bylo dříve. Městský soud i Nevyšší správní soud posoudily smysl a účel této nové úpravy. Poukázaly na fakt, že nevykazuje opomenutí zákonodárce. Naopak je zřejmé, že zákonodárce pokračuje ve snaze zefektivnit odstraňování reklamních zařízení ze silničních ochranných pásem. Právě podmínka zaslání výzvy k odstranění reklamního zařízení jeho vlastníku, který byl často nedohledatelný, způsobovala průtahy v odstraňování nepovolených zařízení (bod 62 napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a bod 69 napadeného rozhodnutí městského soudu). 10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu rozporuje, že její reklamní zařízení nedisponovalo zákonným povolením. Tuto námitku již podrobně vypořádal městský soud. Nejvyšší správní soud se s jeho posouzením ztotožnil. Městský soud upozornil, že od roku 2000 došlo ke skutkovým i právním změnám (body 53 a 55 napadeného rozsudku městského soudu) a zabýval se zařazením pozemku do ochranného pásma dálnice rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 4. 2004 (bod 54 napadeného rozsudku městského soudu). Rozebral novely zákona a přechodná ustanovení. Vysvětlil, že novela provedená zákonem č. 196/2012 Sb. se vztahuje na všechna reklamní zařízení, tzn. i na zařízení povolená přede dnem nabytí jeho účinnosti, a stěžovatelka si ve stanovené lhůtě neobstarala potřebné povolení (body 59, 60 a 70 napadeného rozsudku městského soudu). Zdůraznil, že nedošlo k porušení zásady zákazu pravé retroaktivity (bod 73 napadeného rozsudku městského soudu), a poukázal také na dostatečný časový úsek, kdy si stěžovatelka mohla být změny právní úpravy vědoma a jako profesionál v oboru na ni reagovat (bod 74 napadeného rozsudku městského soudu). Konstatoval, že stěžovatelčina reklamní zařízení jsou reklamními zařízeními podle čl. II odst. 2 přechodných ustanovení zákona č. 196/2012 Sb., a zabýval se i smyslem novely (body 59 a 69 napadeného rozsudku městského soudu). Na tomto posouzení neshledává Ústavní soud nic protiústavního. 11. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě dostatečně a logicky odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatelky důvodná. Zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatelka znovu uplatnila i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelky je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry správních soudů, na jejichž nezákonnost stěžovatelka poukazuje. 12. Za těchto okolností nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavně relevantní pochybení v napadených rozhodnutích správních soudů neshledal. Rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná a Ústavní soud rovněž ověřil souladnost postupu s předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu