Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti společnosti X, zastoupené advokátem Mgr. Jiřím Schüllerem, LL.M., MBA, sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 42/2025-28599 ze dne 10. listopadu 2025 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 2 T 2/2022-28191 ze dne 22. května 2025, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. K tomu mělo dojít zabráním věci dlužnice stěžovatelky v trestním řízení, a to aniž by stěžovatelka mohla v daném řízení vystupovat. Stěžovatelka zároveň navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením rozhodl podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku o zabrání blíže specifikované nemovitosti ve vlastnictví společnosti Y (zúčastněné osoby), neboť šlo o zprostředkovaný výnos z trestné činnosti. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl stížnost zúčastněné osoby. 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že je věřitelkou zúčastněné osoby, a proto jí mělo být v řízení umožněno uplatňovat procesní práva, přičemž zabráním nemovitosti zúčastněné osoby mělo být zasaženo do stěžovatelčiných majetkových práv. 4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána někým zjevně neoprávněným. Je tomu tak proto, že stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, jež stěžovatelce ani neuložila žádnou povinnost a nejsou způsobilá zasáhnout do jejích práv (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3268/25 ze dne 11. 11. 2025). 5. Je pravda, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/95 ze dne 10. 1. 1996 (N 3/5 SbNU 17) připustil, že se stěžovatelé mohou ústavní stížností za určitých okolností bránit i proti rozhodnutím vydaným v řízení, jehož nebyli účastníkem; takové rozhodnutí vůči nim může představovat "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Předpokladem takového postupu (kterému ovšem ani neodpovídá stěžovatelkou zvolený petit) ale je, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o právech stěžovatelů. Tak tomu zde není. 6. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je chápán šířeji než tradiční pojem "vlastnictví", podle názoru Ústavního soudu jej nicméně ani ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nelze vykládat až tak široce, že by v jeho důsledku bylo nutno každé rozhodování o vlastnictví určité osoby vnímat jako rozhodování o právech každého, kdo tvrdí, že je jejím věřitelem. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že i pohledávka může být za určitých okolností majetkem, tak o její pohledávce jako takové (u které např. ani netvrdí, že by šlo o soudem pravomocně přiznanou pohledávku) rozhodováno napadenými rozhodnutími nebylo. 7. K tomu lze dodat, že stěžovatelka dle ústavní stížnosti není ani zástavním věřitelem [jak tomu bylo ve věci řešené nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/20 ze dne 7. 7. 2020 (N 145/101 SbNU 15)], ani obětí v daném trestním řízení řešené trestné činnosti, resp. správcem konkursní podstaty zúčastněné osoby [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1949/17 ze dne 8. 1. 2019 (N 3/92 SbNU 23)]. Naopak, v napadených rozhodnutích se konstatuje (a stěžovatelka to v ústavní stížnosti nezpochybňuje), že stěžovatelka byla se zúčastněnou osobou a potažmo s obžalovanými fyzickými osobami úzce propojena, kdy dle slov vrchního soudu "jak je z popisu skutku odsuzujícího rozhodnutí zřejmé, tak to byla právě [stěžovatelka], která se prostřednictvím jednání odsouzených zásadním způsobem podílela na popsané trestné činnosti, a zúčastněná osoba Y byla ve skutečnosti pouze ‚nastrčeným' subjektem". V daném trestním řízení byli odsouzeni J. J. a J. V., kteří se podle soudů dopustili zločinu dotačního podvodu, zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie a zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (zjednodušeně řečeno mělo jít o nezákonné vylákání dotace), přičemž jednali v úmyslu obohatit jimi ovládanou společnost Y (zúčastněnou osobu). J. J. tak měl jednat jako předseda představenstva stěžovatelky, J. V. pak byl ještě v době rozhodování soudu veden jako její jediný akcionář. Zabraná věc jako zprostředkovaný výnos z trestné činnosti pak byla podle soudů zhodnocena skrze bezprostřední výnos z trestné činnosti. Stěžovatelkou citovaná judikatura tedy řešila zřetelně odlišné situace. 8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou někým zjevně neoprávněným odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2026 Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj