Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. U., zastoupené JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 26 Nc 1040/2025-126 ze dne 20. března 2026, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, návrhem na přednostní projednání a návrhem na zrušení § 465a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, za účasti Okresního soudu v Teplicích, jako účastníka řízení, a nezletilého O. U. a P. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka (matka nezletilého vedlejšího účastníka) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhla zrušení § 465a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s.") a požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a přednostní projednání. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka svým návrhem ze dne 29. 10. 2025 zahájila u Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") řízení o péči a výživě nezletilého vedlejšího účastníka. Požadovala svěřit nezletilého do své péče a upravit jeho styk s vedlejším účastníkem (jeho otcem) každou sobotu a neděli po dobu dvou hodin v časovém rozmezí od 11 do 16 hodin, a to za její přítomnosti. Otec souhlasil se svěřením nezletilého do péče stěžovatelky, požadoval však kontakt s nezletilým alespoň třikrát týdně v pracovních dnech po dobu 2 hodin a dále každou sudou neděli po dobu 4 hodin. Na prvním jednání dne 4. 12. 2025 uzavřela stěžovatelka s otcem dohodu o zatímním zkušebním režimu péče otce o nezletilého v sudém týdnu v pondělí, středu a pátek od 15.30 do 18 hodin, v lichém týdnu v úterý a čtvrtek ve stejném čase a v lichou sobotu a neděli v čase od 9 do 18 hodin. Na druhém jednání dne 29. 1. 2026 však bylo zjištěno, že stěžovatelka od dohody po jednom týdnu jednostranně odstoupila s odkazem na špatný psychický stav nezletilého a umožňuje otci kontakt pouze v úterý a čtvrtek po dobu dvou hodin a 30 minut a jednou za 14 dní v sobotu od 9 do 12 hodin. Jelikož v rámci jednání ve dnech 29. 1. 2026 a 19. 3. 2026 nebyla stěžovatelka ochotna přistoupit na rozšíření péče otce o nezletilého, resp. dokázala si představit pouze prodloužení sobotního dopoledne do 15-16 hodin, okresní soud k návrhu otce vydal podle § 465a z. ř. s. napadené usnesení. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka otci fakticky brání ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti a že není nakloněna ani krátkodobému vyzkoušení jakéhokoliv jiného rozsahu péče otce, než který sama vyhodnotí jako dostatečný. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí představuje "skokový přechod" k intenzivním styku blížícímu se dřívějšímu pojmu střídavé péče, aniž by byly respektovány individuální potřeby nezletilého, jeho věk, psychický stav a vazba na primárně pečující osobu. 4. Napadené usnesení je podle stěžovatelky zatíženo závažnými procesními vadami, neboť písemný návrh na vydání prozatímního rozhodnutí nebyl doručen opatrovníkovi ani jí, a oni tak neměli možnost se s ním seznámit, reagovat na něj a navrhnout vlastní důkazy. Stěžovatelka se vyjadřovala pouze při jednání dne 29. 1. 2026, písemný návrh otce ze dne 2. 2. 2026 se však od návrhu předneseného na jednání lišil. Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že písemný návrh nebyl ani zmíněn na jednání dne 19. 3. 2026. 5. Stěžovatelka tvrdí, že okresní soud rozhodoval na základě jednostranných podkladů, a že tak došlo k narušení rovnosti účastníků řízení a popření kontradiktornosti řízení. Okresní soud navíc nerespektoval § 465c z. ř. s., neboť návrh otce nesplňoval zákonem požadované náležitosti, neobsahoval dostatečné skutkové ani důkazní podklady a neprokazoval existenci naléhavé potřeby bezodkladné úpravy poměrů. Okresní soud tak podle stěžovatelky zvýhodnil jednu procesní stranu, navíc v situaci, kdy jí navrhované důkazy v podobě videozáznamů vůbec neprovedl, nezabýval se jejich obsahem a nevyvodil z nich žádné skutkové závěry. 6. Stěžovatelka dále namítá, že okresní soud nezkoumal nejlepší zájem nezletilého. 7. Stěžovatelka tvrdí, že § 465a z. ř. s. je protiústavní ustanovení, neboť umožňuje zásadní zásahy do práv účastníků řízení bez existence minimálních procesních záruk spravedlivého procesu. Připouští rozhodování bez slyšení účastníka a možnosti vyjádřit se k němu, navíc bez možnosti podat proti takovému rozhodnutí opravný prostředek. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 10. Velmi zdrženlivě přistupuje Ústavní soud k přezkumu rodinněprávních věcí. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti a učinit tomu odpovídající rozhodnutí. Ústavní soud s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení. Restriktivní přístup k přezkumu rozhodnutí vydaných v rodinných věcech zaujímá Ústavní soud o to více u předběžných opatřeních (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 704/26 ze dne 25. 3. 2026), která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. 11. Obdobný restriktivní přístup lze aplikovat při posuzování institutu prozatímního rozhodnutí podle § 465a a násl. z. ř. s., který byl do právního řádu zaveden zákonem č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (srov. k tomu již vydaná usnesení sp. zn. IV. ÚS 766/26 ze dne 29. 4. 2026 a sp. zn. II. ÚS 1152/26 ze dne 6. 5. 2026). Prozatímní rozhodnutí s účinností od 1. 1. 2026 zcela nahradilo v oblasti péče soudu o nezletilé tzv. obecné předběžné opatření vydávané podle občanského soudního řádu. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 268/2025 Sb. (dále jen "důvodová zpráva") je vyžití prozatímního rozhodnutí cíleno na případy, kdy dítě sice není v ohrožení (a není proto třeba využít postup podle § 452 a násl. z. ř. s.), je zde ale naléhavá potřeba zatímní úpravy jeho poměrů. 12. Prozatímní rozhodnutí lze vydat, jen byla-li všem účastníkům poskytnuta možnost se vyjádřit (§ 465b odst. 2 z. ř. s.). Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jí návrh na vydání prozatímního rozhodnutí nebyl doručen, a ona ani opatrovník neměli možnost na něj reagovat. Z protokolu o jednání okresního soudu dne 29. 1. 2026 i ze zvukového záznamu však vyplývá, že otec prostřednictvím své právní zástupkyně nesouhlasil s představou stěžovatelky o zúžení styku na úterý a čtvrtek na "dvě - tři hodiny" odpoledne, trval na rozsahu styku dohodnutém na jednání dne 4. 12. 2025 a navíc žádal mírně rozšířit péči o celý víkend v lichém týdnu od pátku od 15.30 do neděle do 18.30 hodin. Zároveň právní zástupkyně otce upozornila, že v případě nemožnosti dohody bude navrhovat vydání prozatímního rozhodnutí, což učinila na závěr jednání, kdy odkázala na termíny a časy sdělené na začátku jednání. V písemném podání datovaném dne 2. 2. 2026 odkázala právní zástupkyně otce na ústní návrh učiněný při předchozím jednání a zopakovala navrhované dny a časy péče. Stěžovatelka sice tvrdí, že písemný návrh se odlišoval od návrhu vzneseného v rámci jednání, neuvádí však, v čem má tato odlišnost spočívat, a Ústavní soud mezi nimi žádný rozdíl neshledal. Z přílohy k ústavní stížnosti navíc vyplývá, že stěžovatelka se k návrhu na vydání zatímního rozhodnutí písemně vyjádřila podáním ze dne 5. 2. 2026. I kdyby tedy nebyl písemný návrh stěžovatelce řádně doručen, jak tvrdí v ústavní stížnosti, měla stěžovatelka možnost se k němu vyjádřit při jednání a následně tak učinila i písemně. 13. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku, že návrh na vydání prozatímního rozhodnutí nesplňoval zákonem požadované náležitosti, a měl proto být jako vadný odmítnut. Předně je třeba upozornit na § 465b odst. 1 z. ř. s., podle něhož může soud prozatímní rozhodnutí vydat i bez návrhu v těch věcech, kde lze řízení ve věci samé zahájit i bez návrhu, což je i řízení o úpravě péče a výživy nezletilého. Takové řízení je charakterizováno zásadou oficiality, zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy, což mimo jiné znamená, že soud není vázán návrhy účastníků a vychází ze všech informací získaných v průběhu řízení. Proto není možné souhlasit se stěžovatelkou, že každý nedostatek návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí by měl být důvodem pro jeho odmítnutí, neboť je nutné zohlednit právě tu skutečnost, že soud může řízení zahájit i bez návrhu. Zásadním rozdílem od řízení o předběžném opatření je ovšem možnost vydat prozatímní rozhodnutí pouze tehdy, byla-li účastníkům dána možnost se k němu vyjádřit. Tu však stěžovatelka měla. 14. Okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že je v zájmu nezletilého prozatímně upravit jeho poměry, neboť stěžovatelka fakticky bezdůvodně brání otci ve výkonu jeho rodičovských práv. Ke stěžovatelčině argumentaci nízkým věkem nezletilého a skutečností, že primární pečující osobou je ona a otec nezná potřeby nezletilého, okresní soud zdůraznil, že tyto okolnosti jsou důsledkem jejího rozhodnutí odejít ze společné domácnosti s otcem a obnovit soužití se svým bývalým přítelem, čímž otci sama znemožnila kontinuální péči o nezletilého. Okresní soud dospěl k závěru, že prozatímní úprava je v zájmu nezletilého, neboť ten má právo na péči obou rodičů, a otec je v současné době odkázán pouze na libovůli stěžovatelky, zda mu umožní své právo a povinnost realizovat. Odůvodnění okresního soudu tak odráží požadavky nálezu sp. zn. II. ÚS 4189/18 ze dne 2. 12. 2019, na nějž odkazuje i důvodová zpráva, že soudy musí rozhodovat tak, aby byl v co nejvyšší možné míře zajištěn kontakt nezletilého s oběma rodiči. 15. Ústavní soud uzavírá, že v postupu okresního soudu neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Okresní soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a ústavně souladným způsobem své závěry odůvodnil. Napadené rozhodnutí nevykazuje projevy libovůle či svévole a jeho závěry nejsou zjevně excesivní či jinak ústavně nepřijatelné. 16. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ani o návrhu na přednostní projednání věci. Návrh na zrušení § 465a z. ř. s. podaný podle § 74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností má akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu