Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Miroslava Machaly, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 256/2025-526 ze dne 22. 1. 2026 a výrokům II, III a IV rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 6 C 1/2018-493 ze dne 3. 6. 2025, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně jako účastníků řízení a Ivety Machalové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Okresní soud v Hodoníně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu vedlejší účastnice proti stěžovateli o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemovitostí. O nákladech řízení rozhodl v záhlaví označenými výroky tak, že vedlejší účastnice je povinna okresnímu soudu nahradit náklady ve výši 4 830 Kč, stěžovatel je povinen nahradit okresnímu soudu náklady ve výši 6 830 Kč a vedlejší účastnici ve výši 11 870,10 Kč. Okresní soud nerozhodl o náhradě nákladů řízení plně podle zásady úspěchu ve věci, nýbrž také podle zásady zavinění, neboť v řízení vznikly náklady zaviněné stěžovatelem. Ten totiž po dobu krátkého trvání jemu příznivého pravomocného rozsudku (který byl posléze Nejvyšším soudem zrušen) dům prodal. Původní spoluvlastnictví tak nemohlo být vypořádáno, ačkoli byly činěny procesní úkony. 2. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil nákladové výroky rozsudku okresního soudu. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem. Stěžovatele nebylo možno považovat za plně procesně úspěšného, protože sám znemožnil dokončení vypořádání spoluvlastnictví. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že obecné soudy nesprávně rozhodly o náhradě nákladů řízení. Zejména proto, že žaloba byla nakonec zamítnuta po převodu nemovitostí na třetí osobu, a tedy zániku spoluvlastnictví, jakož i proto, že soudy ponechaly vedlejší účastnici aktivní legitimaci, ačkoli podle stěžovatele již nebyla nositelkou sporného práva. Současně namítá, že soudy dostatečně nevypořádaly jeho argumentaci týkající se simulovanosti či neplatnosti darovací smlouvy a procesních důsledků převodu nemovitostí. 4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní soud připomíná, že rozhodování o náhradě nákladů řízení je zásadně otázkou aplikace podústavního práva, do níž Ústavní soud zasahuje pouze výjimečně; zejména tehdy, je-li rozhodnutí výrazem svévole, extrémního formalismu nebo zjevně nepřiměřeného postupu. Ústavní soud současně připomíná, že ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, nejsou-li dány mimořádné okolnosti zakládající dostatečný ústavněprávní význam věci (srov. bod 34 stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24). O to výjimečnější okolnosti musejí panovat v situaci, je-li výše nákladů bagatelní. Tyto mimořádné okolnosti musejí důvodně plynout ze stížnostní argumentace, což se v posuzované věci nestalo. 6. Obecné soudy se otázkou procesního úspěchu účastníků zabývaly podrobně a své závěry řádně odůvodnily. Z napadených rozhodnutí plyne, že soudy nepovažovaly stěžovatele za procesně plně úspěšného, ačkoli žaloba vedlejší účastnice byla zamítnuta. K zániku předmětu řízení došlo v důsledku vlastního jednání stěžovatele. Stěžovatel totiž během probíhajícího řízení převedl vlastnictví nemovitostí na třetí osobu. Soudy současně zohlednily, že vedlejší účastnice byla v předchozích fázích řízení opakovaně procesně úspěšná a že existence jejího spoluvlastnického práva byla v řízení potvrzena. 7. Stěžovatel opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy již vypořádaly, a domáhá se přehodnocení aplikace běžného zákona. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením procesního úspěchu účastníků či s aplikací podústavního práva však bez dalšího zásah Ústavního soudu neodůvodňuje. 8. Ústavní soud neshledal, že by aplikace § 150 občanského soudního řádu byla v projednávané věci svévolná. Naopak z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy přihlédly ke konkrétním okolnostem věci, procesnímu chování účastníků i zásadě spravedlivého uspořádání poměrů mezi nimi. 9. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu