Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JACOBO EUROPE CZ a.s., sídlem Bubenská 113/47, Praha 7, zastoupené Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem, sídlem Španělská 770/2, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 117/2024-41 ze dne 29. 1. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Af 14/2021-57 ze dne 18. 4. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Správce daně (Finanční úřad pro hlavní město Prahu) dvěma dodatečnými platebními výměry doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob, a to za rok 2013 ve výši 1 862 000 Kč s penále ve výši 372 400 Kč, za rok 2014 ve výši 760 000 Kč s penále ve výši 152 000 Kč. Důvodem doměření bylo neuznání daňově účinného výdaje (nákladu) v podobě úroků z dluhopisů emitovaných 28. 12. 2012 v počtu 2 mil. kusů o jmenovité hodnotě po 50 Kč (celkem 100 mil. Kč). Vedlejší účastník odvolání stěžovatelky zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. 2. Městský soud v Praze zamítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka. Ztotožnil se s hodnocením, že stěžovatelka neprokázala oprávněnost zahrnutí úrokových výdajů (nákladů) z dluhopisů jako daňově uznatelných, a to hned v několika ohledech (neprokázala úhradu části emisního kurzu, neprokázala souvislost úrokových nákladů se zdanitelnými příjmy a neprokázala, že emise dluhopisů byla platně vydána). 3. Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") následně zamítl i stěžovatelčinu kasační stížnost. Konstatoval, že pokud byla správcem daně zpochybněna podstata celé transakce mezi stěžovatelkou a upisovatelem (jednatelem stěžovatelky), tj. emise dvou milionů kusů dluhopisů a uhrazení emisního kurzu upisovatelem, nemohla stěžovatelka zahrnout úroky za tyto dluhopisy do svých daňově uznatelných nákladů podle § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka tvrdí, že doměření daně představuje neoprávněný zásah do její majetkové sféry. Postup správce daně označuje za nepřiměřený a odporující principům právního státu. Napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna a jsou postavena na extrémním výkladu podústavního práva. Správní soudy nesprávně zohlednily ekonomický smysl emise dluhopisů pro stěžovatelku. Nejvyšší správní soud se měl dopustit "zvýhodnění" vedlejšího účastníka, když se měl odklonit od "dosavadního řešení právní úpravy výše odvodu" a "dlouhodobé judikatorní praxe". Dalším porušením práva na spravedlivý proces podle stěžovatelky bylo, že NSS nevyčkal rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 1 Afs 208/2023. Pochybil dále tím, že nezohlednil, že hromadná listina splňovala všechny zákonné náležitosti a odpovídala emisním podmínkám. Nevzal nijak v potaz sdělení upisovatele, že vedl se společností TARCU 2190 s.r.o. jednání o postoupení pohledávky. "Neakceptování" tohoto sdělení v situaci, kdy nebylo možné provést výslech upisovatele jako svědka, podle stěžovatelky představovalo porušení práva na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady a opodstatněnost ústavní stížnosti 5. Ústavní soud dospěl k závěru, že byly splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, ale že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 6. Ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti je značně omezená. Ústavní stížnost sice zmiňuje různá pochybení, jichž se měly správní soudy dopustit, ale už dostatečně konkrétně nevysvětluje, v čem měly spočívat. Tam, kde stěžovatelka konkretizuje tvrzené pochybení, její argumentace sklouzává do roviny pouhé polemiky s napadenými rozhodnutími v rovině podústavního práva. Ústavní soud proto bude reagovat na námitky tak, jak to bude odpovídat jejich povaze a roli Ústavního soudu jako garanta ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli další instance v soustavě obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). 7. Ústavní soud úvodem konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně odůvodněná. Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem by měl spočívat "extrémní výklad", na němž mají být postavena. Co stěžovatelka konkrétně považuje za interpretační exces, nevysvětlila. Své právní úvahy správní soudy přehledně popsaly a Ústavní soud v nich prima facie žádný zřejmý exces nenachází. Stejně tak stěžovatelka nevyjasnila, od které judikatury se měly správní soudy odklonit, a tím zvýhodnit v řízení vedlejšího účastníka. Není úkolem Ústavního soudu, aby za stěžovatelku její argumentaci domýšlel. 8. Další skupinou námitek stěžovatelka zpochybňuje závěr o daňové neuznatelnosti nákladu v podobě úroku z dluhopisů. V této části však ústavní stížnost představuje spíše nesouhlas s napadenými rozhodnutími v podústavní rovině. K námitce nesprávného závěru o ekonomickém významu vydání dluhopisů stěžovatelka nepřipojila žádnou konkrétní argumentaci. Ústavní soud tak nevidí důvod zpochybňovat závěry NSS uvedené v bodě 22 jeho rozsudku, že ekonomický význam emise dluhopisů zpochybňuje trvání dluhu stěžovatelky vůči společnosti TARCU 2190 s.r.o., navzdory tvrzené ústní dohodě o tom, že jej upisovatel v budoucnu uhradí. Ke sdělení stěžovatelky o ujednání dohody mezi stěžovatelkou a upisovatelem o budoucím splnění závazku tak správní soudy zjevně přihlédly. V tom, že navzdory jemu stěžovatelce nepřisvědčily, ovšem nespatřuje Ústavní soud žádné pochybení. NSS poukázal na důkazní prostředky, kterými mohlo být dané tvrzení důkazně podepřeno. 9. Tvrzení stěžovatelky, že hromadná listina byla vydána v souladu se zákonem a s emisními podmínkami, opomíjí závěry správních soudů. Ty podrobně odůvodnily, na čem se zakládají pochybnosti o průběhu emise dluhopisů. Ústavní soud v jejich úvahách opět nenašel žádný ústavně relevantní deficit a stěžovatelka je relevantním způsobem ani nezpochybňuje. 10. Co se týče nepřerušení řízení z důvodu vyčkání na rozhodnutí rozšířeného senátu (šlo o usnesení č. j. 1 Afs 208/2023-57 ze dne 16. 4. 2025), připomíná Ústavní soud, že se k této otázce NSS přímo vyjádřil v bodě 23 napadeného rozhodnutí. Vyložil, že rozšířeným senátem posuzovaná právní otázka nebyla pro věc rozhodná, jelikož byla zpochybněna samotná emise dluhopisů. Ústavní soud nepřisvědčil důvodům, pro něž stěžovatelka závěr o zpochybnění emise napadla, a tato námitka už proto nemůže být úspěšná. I kdyby však stěžovatelce co do zpochybnění emise dluhopisů přisvědčil, nemohl by považovat uvedenou námitku za důvodnou. Podle § 48 odst. 3 písm. d) soudního řádu správního může předseda senátu přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé; jde o fakultativní, ne obligatorní postup. Už proto nemohlo dojít k porušení práva na soudní ochranu (práva na spravedlivý proces) tím, že NSS řízení nepřerušil. 11. Ústavní soud tedy neshledal porušení čl. 11 ani čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jichž se stěžovatelka dovolávala. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu