Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele: D. K., zastoupeného advokátem Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, sídlem Michalská 440/11, Praha 1, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 2 NZT 30/2023-493 ze dne 18. února 2026, vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 2 NZT 30/2023-414 ze dne 12. srpna 2025, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. VZV 30/2023-2187 ze dne 16. května 2025 a jinému zásahu Policie České republiky - Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky - Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel je stíhán pro zločin porušení mezinárodních sankcí podle § 410 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Dne 1. 10. 2024 nahlédl do trestního spisu a zjistil určité skutečnosti týkající se provedených odposlechů, když se mimo jiné měl dozvědět, že byla odposlouchávána komunikace mezi ním a jeho advokátem (nikoliv obhájcem) D. G. Stěžovatel se dne 13. 3. 2025 obrátil na Vrchní státní zastupitelství v Praze s žádostí o přezkum postupu policejního orgánu, v níž mimo jiné namítal, že komunikace s advokátem je chráněná, a požádal, "aby plná audionahrávka této komunikace a přepis uvedené komunikace byl učiněn součástí trestního spisu, a to tak, aby se s obsahem této komunikace mohla obhajoba seznámit a podrobit obsah své vlastní analýze". Vrchní státní zastupitelství napadeným vyrozuměním stěžovateli sdělilo, že tvrzená pochybení policejního orgánu neshledal, přičemž záznamy budou založeny do spisu společně s přepisy a také soudními překlady a obhajoba se s nimi bude moci sama seznámit. Stěžovatel byl poučen, že může požádat o přezkum vyřízení podání nejblíže vyšší státní zastupitelství, jehož rozhodnutí v téže věci je konečné. 2. Stěžovatel se následně obrátil na Nejvyšší státní zastupitelství podáním vyhodnoceným jako žádost o výkon (vnějšího) dohledu podle § 12d zákona o státním zastupitelství, přičemž Nejvyšší státní zastupitelství napadeným vyrozuměním ze dne 12. 8. 2025 sdělilo, že v postupu vrchního státního zastupitelství neshledalo důvod k využití dohledových opatření. Dne 22. 12. 2025 se stěžovatel znovu obrátil na Nejvyšší státní zastupitelství, a to s žádostí o výkon (vnitřního) dohledu podle § 12e zákona o státním zastupitelství nad postupem nejvyššího státního zástupce při výkonu (vnějšího) dohledu. Napadeným vyrozuměním ze dne 18. 2. 2026 Nejvyšší státní zastupitelství stěžovateli sdělilo, že k výkonu vnitřního dohledu důvod neshledává. 3. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti postupu policejního orgánu i státních zastupitelství. Namítá, že komunikace s advokátem je chráněná a že ve světle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Černý a další proti České republice ze dne 18. 12. 2025, stížnost č. 37514/20, neměl k dispozici efektivní prostředky ochrany. Navrhuje proto zrušit napadená vyrozumění, zakázat Policii České republiky - Národní centrále proti organizovanému zločinu SKPV a soustavě státního zastupitelství pokračovat v porušování práv stěžovatele spočívajícím v uchovávání, zpřístupňování či jiném využívání záznamů, přepisů, překladů a výňatků komunikace s advokátem D. G. a přikázat daným orgánům bezodkladně identifikovat, vyřadit z trestního spisu a zničit veškeré záznamy, přepisy, překlady, extrakce a výňatky uvedené komunikace a zdržet se jejich dalšího využití. 4. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. 5. Stěžovatel dle jím předložených dokumentů nahlédl již dne 1. 10. 2024 do trestního spisu, načež se (byť až téměř po půl roce dne 13. 3. 2025) obrátil na vrchní státní zastupitelství s žádostí o přezkum postupu policejního orgánu. Ústavní soud nezpochybňuje, že stěžovatelovo podání vůči dozorujícímu státnímu zastupitelství bylo v tomto směru efektivním prostředkem ochrany ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve své judikatuře ostatně takové podání jako prostředek zachovávající lhůtu k podání ústavní stížnosti akceptuje (lze nad rámec poznamenat, že na uvedeném - pro stěžovatele v tomto směru pozitivním - závěru nemůže nic změnit jeho argument, že s daným prostředkem v tomto konkrétním případě neuspěl, neboť "nevedl k odstranění privilegované komunikace ze spisu ani k přehodnocení zásahu", a to tím spíše, pokud stěžovatel výslovně ve svém podání vrchnímu státnímu zastupitelství založení dané komunikace do spisu požadoval). Vyrozumění vrchního státního zastupitelství bylo stěžovateli dle jím předložených dokumentů doručeno nejpozději dne 2. 6. 2025. 6. Ovšem stěžovatel nepodal ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení vyrozumění vrchního státního zastupitelství, nýbrž nejdříve podal podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona o státním zastupitelství. Ústavní soud na vyčerpání tohoto prostředku bezpodmínečně trvá typicky v případech týkajících se práva poškozených na účinné vyšetřování (viz zejména bod 31 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, podle něhož žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství je obecně účinným opravným prostředkem pro osobu, která namítá závadný postup v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí spáchaného trestného činu a jako takovou je ji nutno propříště vyčerpat před podáním ústavní stížnosti v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jinak ho ovšem univerzálně ho za prostředek ochrany základních práv nepovažuje (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 907/20 ze dne 5. 11. 2025). Je nicméně pravda, že podnět k výkonu dohledu někdy bývá jako efektivní prostředek (a tedy jako prostředek, od nějž se odvíjí lhůta k podání ústavní stížnosti) výslovně akceptován i v jiných případech (viz např. bod 5 usnesení sp. zn. I. ÚS 487/26 ze dne 24. 3. 2026 či bod 9 usnesení sp. zn. IV. ÚS 124/26 ze dne 11. 3. 2026), stěžovatel byl navíc vrchním státním zastupitelstvím poučen o možnosti se na Nejvyšší státní zastupitelství obrátit. Proto Ústavní soud považuje stěžovatelovo první podání k Nejvyššímu státnímu zastupitelství za uplatnění efektivního prostředku ochrany ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. 7. To už ale neplatí o dalším podnětu k výkonu dohledu (tentokrát dle § 12e zákona o státním zastupitelství), který stěžovatel podal 22. 12. 2025 (tedy více než čtyři měsíce po vyrozumění o vyřízení prvního podnětu a v době, kdy lhůta k podání ústavní stížnosti s největší pravděpodobností dávno uplynula). Jakkoliv má totiž podání prvního podnětu oporu v poučení, které se stěžovateli v této věci dostalo, a do určité míry i v judikatuře Ústavního soudu, o druhém podnětu to říci nelze. Již vrchní státní zastupitelství stěžovatele poučilo, že posouzení věci Nejvyšším státním zastupitelstvím bude konečné. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyrozumění ze dne 12. 8. 2025 pak stěžovatele upozornilo, že další obsahově shodné podněty již nebudou přezkoumávány. Stěžovatel to v podstatě obešel tím, že formálně nepodal opakovaný podnět k výkonu dohledu nad vrchním státním zastupitelstvím, nýbrž podnět k výkonu dohledu nad postupem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství při vyřízení podnětu k výkonu dohledu nad vrchním státním zastupitelstvím. Takový postup, navzdory tomu, co stěžovatel tvrdí, ovšem neodpovídá judikatuře Ústavního soudu a nelze jej považovat za uplatnění efektivního prostředku k ochraně práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. 8. Jak už bylo řečeno, v nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 Ústavní soud označil (v tam probíraném kontextu) za efektivní prostředek ochrany "žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství". V návaznosti na to Ústavní soud v podobných věcech odvíjel lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení vyrozumění o způsobu vyřízení této žádosti, aniž by požadoval (či vůbec předpokládal) podávání dalších podnětů k dohledu nad způsobem vyřízení předchozích dohledových podnětů, ať už podle § 12d, nebo podle § 12e zákona o státním zastupitelství (namátkou z mnoha např. nález sp. zn. II. ÚS 470/25 ze dne 4. 8. 2025). V usnesení sp. zn. III. ÚS 3151/22 ze dne 19. 12. 2022 (bod 10) Ústavní soud výslovně uvedl, že "každé vyrozumění dohledového státního zastupitelství o vyřízení podnětu podle § 12c a násl. zákona o státním zastupitelství tak v nynější věci představovalo samostatné zakončení jedné procesní linie, vůči němuž by za splnění dalších podmínek byla přípustná ústavní stížnost". 9. Je-li na podnět k výkonu dohledu ze strany státního zastupitelství reagováno, domáhání se dohledu nad způsobem vyřízení žádosti o dohled zásadně nelze považovat za efektivní prostředek ochrany, od jehož vyřízení by bylo možné ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu odvíjet lhůtu k podání ústavní stížnosti. Zejména tak tomu nebude u tzv. vnitřního dohledu podle § 12e zákona o státním zastupitelství, kdy nejde o instanční přezkum, nýbrž ve své podstatě o interní mechanismus daného státního zastupitelství, který neslouží k ochraně základních práv a svobod (byť k ní může zprostředkovaně přispívat). Výjimkou by teoreticky mohly být situace, kdy existují pochybnosti o nepodjatosti původní věc vyřizujícího státního zástupce (pokud by právě to bylo jádrem podnětu k výkonu vnitřního dohledu; viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1235/24 ze dne 4. 9. 2024, ve věci jiné ústavní stížnosti nynějšího stěžovatele, kdy ovšem navíc dohled neměl spočívat v přezkumu dřívější dohledové činnosti, nýbrž šlo o dohled nad rozhodnutím o stížnosti), nikoliv však případy - jako je ten nynější - kdy se stěžovatelé chtějí fakticky domoci opakovaného dohledu. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svého výkladu, že se běh lhůty počítá od doručení vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 18. 2. 2026, uvedl, že vycházel z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1934/24 ze dne 23. 7. 2024. V tomto usnesení Ústavní soud uvedl, že "považuje za účinný prostředek nápravy, který je před podáním ústavní stížnosti nutné vyčerpat, také podnět k výkonu dohledu podle § 12d nebo § 12e zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství", přičemž "tato ustanovení zakotvují dohled (tzv. vnitřní a vnější) nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti". K tomu lze poznamenat, že stejnou obecnou formulaci Ústavní soud použil i v usneseních sp. zn. I. ÚS 719/24 ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 634/24 ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1003/24 ze dne 7. 5. 2024 a sp. zn. I. ÚS 1485/24 ze dne 5. 6. 2024. Ve všech případech Ústavní soud řešil situaci, kdy stěžovatel nepodal žádný podnět k výkonu dohledu, k čemuž Ústavní soud použil zmíněnou obecnou formulaci o právní úpravě dohledu, ovšem i v ní hovořil výslovně o dohledu "nejblíže vyššího státního zastupitelství" (tedy dohledu, který i zde Ústavní soud akceptuje jako efektivní). Ve světle desítek rozhodnutí, včetně rozhodnutí nálezových, v nichž Ústavní soud jednoznačně vyžadoval podání jednoho podnětu k dohledu bez nutnosti vyřízení dohledu podrobovat dalšímu dohledu (kdy by v opačném případě stěžovatelé mohli a museli před podáním ústavní stížnosti podat někdy až šest podnětů k výkonu dohledu), se Ústavní soud nedomnívá, že by advokátem zastoupený stěžovatel mohl z jím citovaného usnesení oprávněně nabýt dojmu, že jím zvolená procesní cesta je správná. 11. Ostatně nelze přehlížet, že kdyby skutečně nějaké pochybnosti existovaly (tak tomu ale nebylo), stěžovateli nic nebránilo ústavní stížnost podat po vyřízení první žádosti o dohled, neboť na rozdíl od ústavní stížnosti podnět k výkonu dohledu není omezen lhůtou. V době podání druhého podnětu k dohledu navíc už pravděpodobně lhůta k podání ústavní stížnosti dávno uplynula, v tomto směru se tak ani nejeví, že by důvodem opožděnosti ústavní stížnosti bylo právě podání druhého podnětu k dohledu, resp. chybné vyložení relevantní judikatury Ústavního soudu. 12. Z uvedených důvodů byla tedy ústavní stížnost s výjimkou části mířící proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 18. 2. 2026 podána pozdě; stěžovatel totiž podal ústavní stížnost dne 20. 4. 2026, přitom již dne 22. 12. 2025 brojil proti vyrozumění o prvním dohledu (jako posledním procesním prostředku k ochraně práva) podnětem k dalšímu dohledu; nejpozději tehdy, patrně však mnohem dříve, mu tak již bylo rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva doručeno. Jde-li pak o vyrozumění ze dne 18. 2. 2026, sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, že neshledává důvody k aktivování vnitřních mechanismů kontroly jen z toho důvodu, že stěžovatel nesouhlasí s vyřízením podnětu k výkonu (vnějšího) dohledu, do stěžovatelových ústavně zaručených práv nijak nezasahuje. 13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě stanovené k jejímu podání odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu