Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem Sokolská 490/31, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1123/2025-478 ze dne 14. 1. 2026, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 35/2025-401 ze dne 4. 8. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 40 T 1/2025 ze dne 5. 5. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Městský soud v Praze uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinů sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025, znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, alinea druhá, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 1. 1. 2025, a sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025. 2. Stěžovatel se uvedených skutků dopustil vůči dvěma poškozeným mladším patnácti let, jichž byl nevlastním otcem (přítelem matky první poškozené) a nevlastním strýcem (druhá poškozená byla sestřenicí první poškozené). Vůči nevlastní dceři se stěžovatel dopouštěl jak sexuálních útoků, tak znásilnění, a to v přesně nezjištěných dnech v období let 2008 až 2009 a následně 2011 až 2015. Vůči druhé poškozené se dopustil ve dvou případech sexuálního útoku v blíže nezjištěné době mezi lety 2011 až 2012. 3. Městský soud stěžovateli uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Dále mu uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy 350 000 Kč první poškozené a 50 000 Kč druhé poškozené. 4. Vrchní soud v Praze k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zpřísnil stěžovateli trest odnětí svobody na 7 let. Městský soud podle vrchního soudu nedostatečně vzal v potaz nejen faktické postavení stěžovatele jako člena rodiny poškozených, ale také rozsah, intenzitu a délku páchání trestné činnosti, a především fakt, že první poškozené, vůči níž se stěžovatel dopouštěl zločinů po delší dobu, a to dokonce za použití násilí, bylo v době prvních útoků pouhých 8 let (podrobněji body 27 až 34 odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Vrchní soud rovněž zvýšil náhradu nemajetkové újmy první poškozené ze 350 na 500 tisíc Kč. Odvolání stěžovatele a druhé poškozené vrchní soud zamítl. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Zdůraznil, že stěžovatel uplatnil shodnou argumentaci již v odvolání - městský soud se přitom se všemi námitkami stěžovatele již vypořádal. Výtky stěžovatele o rozporu mezi skutkovými zjištěními považoval Nejvyšší soud za zcela obecné. Výpovědi poškozených jsou i podle Nejvyššího soudu věrohodné a jsou podporovány dalšími důkazy, např. výpověďmi psychiatričky a psychoterapeutky poškozené. Věrohodnost poškozených potvrzují také odborná zjištění vyplývající ze znaleckých posudků o jejich duševním zdraví. K poukazu stěžovatele na posudek z oboru sexuologie, ze kterého plyne, že se u stěžovatele neprojevila žádná sexuální patologie či deviace, uvedl Nejvyšší soud, že tato skutečnost vůbec nevylučuje, že se stěžovatel mohl jednání kladeného mu za vinu dopustit. Námitku neprovedení navrhovaných důkazů Nejvyšší soud rovněž odmítl - soudy na důkazní návrhy stěžovatele řádně reagovaly a dostatečně odůvodnily, proč je považovaly za nadbytečné. Nejvyšší soud neshledal opodstatněné ani námitky týkající se posouzení, která právní úprava je pro stěžovatele příznivější. Trest, který byl stěžovateli uložen, nepovažoval Nejvyšší soud za nepřiměřeně přísný. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že trestní soudy porušily jeho základní práva, konkrétně čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele "vykazují selektivní hodnocení důkazů, formální odmítnutí obhajobních návrhů, nedostatečně přesvědčivé vypořádání otázky časové působnosti trestního zákona a v neposlední řadě í problematické zdůvodnění zpřísnění trestu". Soudy podle stěžovatele nedostatečně zhodnotily jeho pracovní cesty, ze kterých plyne, že "se v kritických obdobích nacházel mimo místo údajného páchání skutků". Rovněž bagatelizovaly znalecký posudek z oboru sexuologie. Co se týče relevantní právní úpravy z hlediska časového, podle stěžovatele jsou soudy povinny "provést skutečné a přezkoumatelné srovnání všech relevantních právních následků, tedy nikoli jen formálně porovnat sazby nebo vyslovit závěr o specialitě, ale promyslet i strukturu skutkové podstaty, její znaky, dopady do právní kvalifikace jako celku a trestní následky konkrétně". Odvolací soud dále nerespektoval kritéria § 39 a § 40 trestního zákoníku, jelikož nevysvětlil, proč nebylo možné stěžovateli uložit trest při samé spodní hranici sazby, případně jej mimořádně snížit, a rovněž nepřípustně zahrnul mezi relevantní úvahy i "odmítavý postoj stěžovatele k vlastní odpovědnosti". Způsob, kterým se Nejvyšší soud vypořádal s dovoláním, je podle stěžovatele formalistický. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V souladu s § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze usnesení o zjevné neopodstatněnosti odůvodnit pouhým odkazem na zákonný důvod, pro který se návrh odmítá. Ve zde posuzované věci by takový postup byl zcela postačující; nad rámec toho však Ústavní soud alespoň ve stručnosti uvádí následující. 8. Jak již konstatoval Nejvyšší soud, argumentace stěžovatele je obsahově totožná s tou, kterou předložil již v odvolacím řízení. To samo o sobě sice neznamená, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná; podstatné však je, že odvolací soud i Nejvyšší soud se se všemi námitkami stěžovatele ústavně konformně vypořádaly. Ústavní stížnost je přitom postavena na prostém opakování dovolacích námitek, shrnutí závěrů Nejvyššího soudu a následném konstatování, že tyto závěry stěžovatel považuje nadále za nedostatečné. Ústavní soud však závěry trestních soudů za dostatečné (a nikoli protiústavní) považuje. 9. Způsob, kterým soudy dospěly k aplikovatelné právní úpravě, nevyvolává žádné ústavně relevantní pochybnosti. Soudy použily právní úpravu, která je v souladu s § 2 odst. 1 trestního zákoníku vůči stěžovateli mírnější a své závěry v tomto směru řádně odůvodnily. Z argumentace stěžovatele není vůbec jasné, v jaké stěžovatelem "požadované kvalitě" by trestní soudy měly provést "test příznivější právní úpravy" - soudy jasně a srozumitelně popsaly, proč je jimi použitá právní úprava pro stěžovatele příznivější (srov. např. již body 13 a 14 rozsudku městského soudu). 10. Trestní soudy rovněž neporušily stěžovatelova základní práva tím, že neodůvodnily, proč mu za dlouhodobé znásilňování a sexuální útoky vůči dvěma dětem mimořádně nesnížily trest, popř. neuložily trest na samé dolní hranici trestní sazby. Neexistuje žádné základní právo na uložení trestu na dolní hranici sazby, natož na mimořádné snížení trestu, nota bene za situace, kdy vrchní soud podrobně odůvodnil, jaké okolnosti svědčí o vysoké závažnosti trestné činnosti stěžovatele. 11. Stěžovateli rovněž nelze přisvědčit v tom, že by vrchní soud porušil jeho základní právo hájit se před soudem. Stěžovatel toto tvrzení opírá o formulaci na konci bodu 28 rozsudku vrchního soudu, kde je mj. uvedeno, že městský soud "nadto zcela opomenul přihlédnout k odmítavému postoji obžalovaného k vlastní odpovědnosti za spáchání trestné činnosti". Jde však o úvahu, která je v kontextu napadených rozhodnutí zcela okrajová. Vrchní soud v následujících bodech 30 až 34 rozsudku podrobně rozebral kritéria pro posouzení závažnosti trestné činnosti, v nichž zmiňuje vícero okolností, a naopak se nijak nevyjadřuje k postoji stěžovatele vůči spáchanému činu. Postoj obviněného, resp. obžalovaného k trestné činnosti, navíc není zapovězeným kritériem pro určení výše trestu - doznání se k trestnému činu a upřímná lítost jsou výslovně uvedeny jako polehčující okolnosti v § 41 písm. l), resp. písm. o) trestního zákoníku. Stěžovateli tyto polehčující okolnosti nesvědčí a vrchní soud na tuto skutečnost ústavně souladně okrajově poukázal. 12. Zbývající námitky stěžovatele jsou buď převážně obecné povahy (např. tvrzený extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými závěry), nebo - jak již bylo uvedeno - představují pouhé opakování výhrad, s nimiž se trestní soudy již náležitě vypořádaly (např. námitka nedostatečného zohlednění znaleckého posudku z oboru sexuologie, k níž se vyjádřil nalézací soud v bodech 8 a 9 svého rozsudku). Není žádného důvodu k tomu, aby Ústavní soud veškeré ústavně konformní závěry trestních soudů znovu podrobně rekapituloval. 13. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu