Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele STAVBA PRAHA družstvo, IČ 00027707, sídlem Sudoměřská 1293/32, Praha 3, zastoupené Mgr. Janem Gebouským, advokátem, sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2026 č. j. 22 Cdo 3277/2025-241, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2025 č. j. 70 Co 225/2025-201 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. dubna 2025 č. j. 57 C 57/2023-168, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. V řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o určovací žalobě, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 804/42, parc. č. 804/46 a pozemku parc. č. 804/147, vše v katastrálním území Kunratice (dále jen "žalované pozemky"). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 4. 2025 č. j. 57 C 57/2023-168, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel byl detentorem žalovaných pozemků a vlastnické právo nevydržel. Byť stěžovatel užíval žalované pozemky tím, že je zčásti zastavěl a ve zbytku na nich vybudoval plochu sloužící např. jako dvůr, to neznamená, že tak činil jako držitel. Vzhledem k neexistenci domnělého (putativního) titulu, o který by se držba stěžovatele opírala, nemohlo dojít k vydržení. Dle obvodního soudu stěžovatel žalované pozemky užíval na základě svolení příslušných orgánů k určitému účelu za jasně daných podmínek, z jejichž vymezení mu bylo zřejmé, že pozemky neužívá jako jejich vlastník. Šlo o chování, které bylo realizováno za podmínek vymezených státem coby vlastníkem žalovaných pozemků, tedy na základě jiného právního důvodu, který nelze kvalifikovat jako držbu. Obvodní soud upozornil také na skutečnost, že stěžovatel dne 4. 9. 1996 žádal Magistrát hl. m. Prahy, aby mu žalované pozemky prodal. 3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 9. 2025 č. j. 70 Co 225/2025-201 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. K otázkám předloženým stěžovatelem vyložil, že stěžovatel v roce 1980 nabyl do svého vlastnictví pozemky sousedící s žalovanými pozemky a současně ohledně žalovaných pozemků uzavřel smlouvu s JZD Mír, na jejímž základě mu byly žalované pozemky předány do užívání. Správně byl tedy dle Nejvyššího soudu vyloučen možný vznik přesvědčení stěžovatele, že žalované pozemky užívá v důsledku omylu na základě smlouvy o převodu vlastnictví k sousedním pozemkům. Proto je správný také závěr, že si stěžovatel musel být od počátku vědom, že žalované pozemky užívá nikoliv jako jejich vlastník, ale jako detentor, a že vlastníkem žalovaných pozemků zůstala vedlejší účastnice. A jestliže stěžovatel užíval pozemek s vědomím, že na něj vlastnické právo nebylo převedeno, absentovala na jeho straně držební vůle. V takovém případě totiž pozemek neužíval v přesvědčení, že je jeho vlastníkem (tedy nebyl držitelem vlastnického práva). Jinými slovy nešlo vůbec o držbu, proto stěžovatel nemohl vydržet vlastnické právo k žalovaným pozemkům. 4. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud zasáhl do jeho ústavně zaručených práv tím, že odmítl jeho dovolání pro nepřípustnost, když judikatura Ústavního soudu vyžaduje vstřícnější přístup ve prospěch dovolatele. Dále tvrdí, že obecné soudy neprovedly důkaz klíčovými svědeckými výpověďmi, nevypořádaly se s jeho právní argumentací opřenou o konkrétní ustanovení hospodářského zákoníku a nekriticky převzaly skutkové a právní závěry z řízení, jehož stěžovatel nebyl účastníkem. Namítá také, že odvolací soud formálně potvrdil rozsudek obvodního soudu, ale odůvodnění svého rozhodnutí postavil na zcela novém právním základě, a to na nepoctivém úmyslu stěžovatele. Stěžovatel nemohl tento závěr předvídat, nemohl se k němu vyjádřit a nemohl jej napadnout řádným opravným prostředkem, neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné pouze dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Odvolací soud navíc svůj závěr o nepoctivém úmyslu založil na rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1310/2025, který byl vydán pouhých 38 dní před rozhodnutím odvolacího soudu, nebyl součástí spisu, stranám nebyl zpřístupněn k vyjádření. Kromě toho stěžovatel namítá, že soudy vyvodily ze smlouvy uzavřené s JZD Mír závěry, které z ní nevyplývají. Dle stěžovatele je ve věci patrný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními (stěžovatel investoval, stavěl, hospodařil) a právním závěrem, že byl detentorem. Dále stěžovatel zmiňuje také zásah do legitimního očekávání, tvrdí, že stát od roku 1950 do roku 2022 aktivně potvrzoval oprávnění stěžovatele k žalovaným pozemkům, nevykonával žádná vlastnická práva, nepožadoval plnění. Až po 70 letech stát poprvé uplatnil svá práva, což je v rozporu s principem ochrany důvěry v právo. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 6. Ústavní soud je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Taková situace v posuzované věci nenastala. 7. Z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že tyto na základě provedeného dokazování dospěly k odůvodněnému závěru, že stěžovatel nikdy nebyl držitelem žalovaných pozemků a nemohl tak vydržet vlastnické právo k nim. Tento závěr je podrobně vysvětlen, a to především v rozsudku obvodního soudu, na který navázal městský soud. Obě instance se přitom vypořádaly se všemi argumenty stěžovatele - s jeho tvrzením, že žalované pozemky vydržel (ať už řádně či mimořádně), či že byl údajně stavebními úřady považován za vlastníka pozemků a jeho domnělý titul tak byl dán. Nelze přitom souhlasit se stěžovatelem, že městský soud postavil své rozhodnutí na novém právním základě. Městský soud v odůvodnění zcela jednoznačně opakovaně uvedl, že se ztotožnil se závěry obvodního soudu a vysvětlil, z jakého důvodu tak rozhodl. Není pravdou, že by se městský soud ztotožnil jen s výrokem rozsudku obvodního soudu, který postavil na odlišném odůvodnění. Argument městského soudu nepoctivým úmyslem stěžovatele (bod 26. rozsudku), na který je odkazováno ve stížnosti, Ústavní soud považuje pouze za podpůrný, dokreslující obraz o celé věci. S tím souvisí také stěžovatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1310/2025. Ten byl městským soudem citován právě ve vztahu ke zmíněnému podpůrnému argumentu, rozhodnutí městského soudu na něm není postaveno. 8. Pokud jde o to, že obecné soudy měly vycházet ze závěrů učiněných v rámci jiného řízení, jehož stěžovatel nebyl účastníkem, s touto námitkou se již vypořádal Nejvyšší soud, který vysvětlil, že obvodní soud pouze vzal výsledky jiného řízení v potaz a s ohledem na vlastní rozhodná zjištění konstatoval, že se se závěry soudů v tomto řízení ztotožňuje, čemuž nelze nic vytknout. 9. Co se týče nesouhlasu stěžovatele s neprovedením důkazů, popř. s hodnocením provedených důkazů, Ústavní soud upozorňuje, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními o. s. ř., Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit provedené důkazy, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti. Ústavní soud extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry z nich vyvozenými nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že skutkové a právní závěry jednoznačně vyplývají z provedeného dokazování, nelze je považovat za nepodložené či dokonce svévolné. 10. Pokud jde o tvrzení stěžovatele týkající se porušení jeho legitimního očekávání vzniklého jednáním vedlejší účastnice, toto je vyvráceno jednoznačným a podloženým závěrem obecných soudů o tom, že si stěžovatel musel být od počátku vědom, že není vlastníkem žalovaných pozemků, pouze jejich detentorem. Žádné legitimní očekávání ve smyslu vlastnictví žalovaných pozemků tedy nemohlo stěžovateli nikdy vzniknout (k tomuto lze např. odkázat na dopis ze dne 4. 9. 1996, jímž stěžovatel žádal o prodej žalovaných pozemků). 11. Nakonec k postupu Nejvyššího soudu, s nimž stěžovatel nesouhlasí, Ústavní soud konstatuje, že není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší soud vysvětlil stěžovateli, že jeho dovolání je na hranici projednatelnosti. I přesto Nejvyšší soud argumentaci stěžovatele pod předpoklady přípustnosti dle § 237 o. s. ř. podřadil a také ji vcelku obsáhle vypořádal. Vzhledem k tomu nelze ani souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by odmítnutím dovolání byl připraven o opravný prostředek. 12. S ohledem na uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal, že by v posuzované věci došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu