Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Šroubkové, zastoupené advokátem JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. února 2026 č. j. 75 Co 138/2025-623 a unesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. října 2025 č. j. 16 C 174/2022-600, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a AZET KONZULT - znalecký ústav s.r.o., sídlem Pod Šternberkem 306, Zlín, a Věry Řeháčkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí, která jsou označena v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11. odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Okresní soud v Olomouci prvním usnesením určil výši znalečného za vypracovaný znalecký posudek v předcházejícím řízení, ve kterém byla stěžovatelka neúspěšná. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zrušil usnesení okresního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Okresní soud v Olomouci svým již druhým usnesením určil znalečné ve výši 99 925, 61 Kč. Určil také, že znalečné bude ve výši 14 000 Kč proplaceno ze zálohy, kterou složila stěžovatelka, a ve zbytku ze státních prostředků (napadené usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2025 č. j. 16 C 174/2022-600). Stěžovatelka se znovu odvolala, protože nesouhlasila s určenou výší znalečného. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesení okresního soudu potvrdil (napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 2. 2026 č. j. 75 Co 138/2025-623). Poslední dvě jmenovaná unesení stěžovatelka napadla ústavní stížností. 3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 4. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti Ústavy zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže. 5. K otázce nákladů řízení se Ústavní soud staví dlouhodobě značně rezervovaně a ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení bývají zpravidla zjevně neopodstatněné (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st 60/24 ze dne 5. 3. 2025, body 11 a 34). Přestože se spor o náhradu nákladů řízení může dotknout majetkové sféry účastníka řízení, nedosahuje zpravidla intenzity porušení základních práv nebo svobod. Napadená rozhodnutí o nákladech řízení podrobuje Ústavní soud omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, zejména zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, bylo-li zasaženo i jiné základní právo stěžovatele nebo je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, např. přesah vlastního zájmu stěžovatele (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3241/23 ze dne 9. 10. 2024). Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud proto zpravidla nepřezkoumává a nekoriguje rozhodnutí o nákladech řízení ani v případech, kdy by se neztotožňoval s výkladem a aplikací podústavního práva obecnými soudy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1906/20 ze dne 8. 9. 2020). Z ústavněprávního hlediska obstojí takový postup obecných soudů, který není svévolný a respektuje principy plynoucí z ústavního pořádku a ustálené judikatury Ústavního soudu. 6. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná, nepředvídatelná a vykazující znaky libovůle. Soudy především rezignovaly na posouzení přiměřenosti celkové výše znalečného, porušily zásadu hospodárnosti řízení a nevysvětlily, proč výše znalečného několikanásobně převyšuje náklady na předchozí posudek. Tímto postupem zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a do práva na ochranu majetku. 7. S námitkami stěžovatelky se Ústavní soud neztotožnil. Námitky směřují pouze k tomu, že stěžovatelka nesouhlasí s výší určeného znalečného. Není však úkolem Ústavního soudu přepočítávat jednotlivé položky nákladů, které vyúčtoval znalec. Samotná skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s určenou výší znalečného, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by obecné soudy extrémně vybočily ze stanovených pravidel, například by vůbec neuvedly, z čeho se znalečné sestává. Obecné soudy však výše nastíněná pravidla neporušily a do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezasáhly. Naopak, jasně vysvětlily, z čeho se stanovené znalečné skládá a na základě jakých předpisů postupovaly. 8. Co se týče namítaných procesních pochybení, ani ta Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Stěžovatelka namítá, že výše znalečného byla nepředvídatelná. Přestože skutečně nelze předem přesně určit, jaké výše znalečné dosáhne, nelze v této okolnosti spatřovat nepředvídatelnost rozhodnutí soudu - soud totiž předvídatelným postupem výši znalečného určil. Stěžovatelce navíc nelze dát za pravdu v tom, že by výše znalečného v projednávané věci nebyla podrobena efektivní soudní kontrole. O tom ostatně svědčí i to, že okresní soud některé vyúčtované položky vůbec nepřiznal a některé snížil. Jinými slovy, soudy poskytly stěžovatelce ochranu, a to v dané věci zcela dostatečnou. Ústavní soud jejich postup v rámci výše vymezených mantinelů přezkoumal a neshledal žádné pochybení, které by mohlo vést k vyhovění ústavní stížnosti. 9. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu