Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky MVDr. Šárky Krisové, Ph.D., zastoupené Mgr. Hanou Wernerovou, advokátkou, Baarovo nábřeží 534/18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2026 č. j. 22 Cdo 3108/2025-116, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2025 č. j. 15 Co 204/2024-84 a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 6. června 2024 č. j. 41 C 302/2023-51, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Okresní soud Brno - venkov (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení vlastnického práva stěžovatelky ke specifikované části pozemku. Dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplnila podmínky řádné držby, a nedošlo tak k vydržení. I kdyby právní předchůdci stěžovatelky předmětnou část pozemku vydrželi, stěžovatelka by si za této situace nemohla započítat dobu, po kterou měli předmětnou část pozemku v držbě její právní předchůdci, a nemohla by se tak stát vlastnicí předmětného pozemku. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Převážně souhlasil se skutkovými i právními závěry okresního soudu a pro stručnost na ně odkázal. Zdůraznil, že nelze vyloučit, že rodiče právního předchůdce stěžovatelky, od kterých nabyl vlastnické právo k pozemkům, ke kterým byl připlocen předmětný pozemek, vydrželi vlastnické právo k připlocenému pozemku. I pokud by tomu tak bylo, nemůže si stěžovatelka započíst dobu jejich držby, neboť vlastnické právo vydrželi. U právního předchůdce stěžovatelky nebo následně u stěžovatelky by tak bylo možné uvažovat jen o mimořádném vydržení, pro něž však v posuzované věci nebyla splněna zákonná vydržecí doba 20 let. Právní předchůdce nemohl být řádným držitelem, protože mu chyběl postačující právní důvod držby. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Zdůraznil závěry své judikatury k otázce započtení doby držby právního předchůdce. Podle výslovného znění zákona se jak při řádném, tak při mimořádném vydržení započítává vydržecí doba předchůdce. Jde tedy o zápočet držby směřující k vydržení. Takovou držbou však není držba vlastnická; drží-li věc její vlastník, nelze o vydržecí době uvažovat. Již proto nelze držiteli započíst dobu, po kterou držel věc jeho předchůdce jako vlastník. Stěžovatelka zcela přehlíží zájem současného vlastníka vydržené části pozemku (jejího právního předchůdce) na ochraně jeho vlastnického práva, které vydržením nabyl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Podle stěžovatelky soudy obou stupňů nerespektovaly faktický stav držby, kdy stěžovatelka jako držitelka řádně plnila všechny své povinnosti - dlouhodobě pečovala o předmětnou část pozemku a vlastník byl naopak dlouhodobě nečinný. Požadavek, aby byla předmětná část pozemku uvedena v nabývacím titulu, popírá podstatu institutu vydržení. Podstatné v dané věci je, že právní předchůdce stěžovatelky převzal nemovitost i s oplocením na právním základě a se všemi tituly, které podmiňují institut řádného vydržení dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, avšak pozemek řádně nevydržel. Nesplnil dobu řádného vydržení či mimořádného vydržení podle občanského zákoníku, a dobu jeho držby lze započíst ve prospěch stěžovatelky. Podstatou poctivé držby je přece nevědomost držitele o tom, že pozemek, který drží, není jeho vlastnictvím. Součástí nemovitosti je oplocení, přičemž stěžovatelka nemovitost koupila v mezích tohoto oplocení. Není účelné zapojovat do sporu další osoby, které na věci již žádný zájem nemají. Stěžovatelka má za to, že je na místě umožnit zápočet vydržecí doby právních předchůdců bez ohledu na to, zda sami vlastnické právo vydrželi či nikoliv. Na závěr stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost ve lhůtě 10 dnů doplní, což ale neučinila. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. 7. Stěžovatelka brojí zejména proti právnímu posouzení podmínek pro vydržení specifikované části nemovitosti. Je třeba připomenout, že Ústavní soud do procesu výkladu podústavního práva zasahuje, až pokud jej doprovází kvalifikované vady. K tomu může dojít zejména, dopustí-li se soudy při tomto procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 nebo nález ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17). 8. Stěžovatelka zejména zpochybnila posouzení, že si nemůže započíst dobu, po kterou část nemovitosti držel její právní předchůdce, který sám splnil podmínky pro vydržení. Ústavní soud se již otázkou, zda je takový výklad ústavně souladný, opakovaně zabýval. Dospěl přitom k závěru, že takový výklad není svévolný a neopodstatňuje jeho kasační zásah (srov. v podrobnostech usnesení ze dne 24. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1908/23 nebo usnesení ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 185/20). Ani v nyní posuzované věci není důvod se od uvedeného závěru jakkoliv odchylovat. Lze odkázat na napadené rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší soud k tomuto uvedl, že by bylo protismyslné, aby držba vlastníka byla započtena ve prospěch toho, jehož držba má vlastníka o vlastnické právo připravit (srov. bod 14 napadeného usnesení). Toto pojetí tak zjednodušeně řečeno stojí na tom, že vydrží-li právní předchůdce vlastnické právo a zároveň nebyly splněny podmínky pro účinný převod vlastnického práva k části nemovitosti na stěžovatelku, která je v důsledku toho "jen" držitelkou, "vydržuje" vlastnické právo proti právnímu předchůdci. Na souladnosti tohoto výkladu s ústavním pořádkem nemůže nic změnit ani tvrzená účelnost opačného pojetí, jak ostatně dostatečně vysvětlil i Nejvyšší soud (srov. bod 16 napadeného usnesení). 9. Na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic nemění ani (blíže neodůvodněná) polemika s poctivostí držby. Krajský soud nemožnost řádného vydržení ze strany právního předchůdce (potažmo následně stěžovatelky) zdůvodnil absencí dostačujícího právního důvodu k nabytí vlastnického práva. Stěžovatelka tak rozporuje okolnost, na níž krajský soud své rozhodnutí nepostavil, a její argumentace tak není způsobilá na závěrech krajského soudu nic změnit. Jde-li pak o požadavek existence právního důvodu postačujícího ke vzniku vlastnického práva (s nímž stěžovatelka zjevně nesouhlasí), jedná se o požadavek zákonný (srov. § 1090 občanského zákoníku). Z argumentace stěžovatelky nevyplývá, proč by mělo jít o požadavek nepřiměřený, a Ústavní soud důvody svědčící o nepřiměřenosti neshledal. I z odborné literatury vyplývá, že řádné vydržení zhojuje pouze nedostatek práva na straně převodce (jde-li o vydržení vlastnického práva) nebo zřizovatele (jde-li o vydržení jiného práva, např. práva stavby), jinak musí být naplněny všechny ostatní předpoklady nabytí práva (srov. PETROV, Jan. § 1090 [Pravost držby a řádný titul]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 3). Je třeba zdůraznit, že v těchto požadavcích se odráží ochrana vlastnického práva osob, v jejichž neprospěch může k vydržení dojít. 10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu