Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Bohumila Vejtasy, zastoupeného Mgr. Radkem Suchým, advokátem, sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2025 č. j. 33 Cdo 979/2025-349 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2024 č. j. 20 Co 300/2024-302, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Zdeňka Bakaly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Základem posuzovaného případu je spor o zaplacení 2 531 000 Kč s příslušenstvím z titulu úhrady smluvní pokuty v souvislosti s neprovedením izolace příčky bytového domu. 2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel na základě služebnosti užívá byt v domě v X, jehož vlastníkem je vedlejší účastník. V roce 2013 stěžovatel a vedlejší účastník uzavřeli dohodu o podmínkách provedení rekonstrukce střešního pláště. V rámci dohody se vedlejší účastník mimo jiné zavázal provést po severní délce bytu vnější izolaci asi 1 m vysoké příčky pod severní šikmou stěnou bytu. Včasné splnění této povinnosti bylo zajištěno sjednáním smluvní pokuty. V roce 2019 stěžovatel zjistil, že izolace podle smlouvy provedena nebyla. Stěžovatel se proto obrátil s civilní žalobou na Obvodní soud pro Prahu 1. Ten dal stěžovateli za pravdu ohledně částky 1 039 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání vedlejšího účastníka prvostupňový rozsudek změnil ve vyhovujícím výroku tak, že se žaloba zamítá vzhledem k promlčení. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stručně řečeno namítá, že obecné soudy vyšly ze skutkových zjištění, která nemají oporu ve spisu, a řádně nezdůvodnily odmítnutí námitky rozporu s dobrými mravy. Dále tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů byla formalistická a překvapivá. 4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek již řádně vypořádaných obecnými soudy. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelčina argumentace postrádá ústavněprávní rozměr. 6. Městský soud v napadeném rozhodnutí (bod 6) vysvětlil, že ačkoliv je smluvní pokuta samostatným majetkovým nárokem, jde o akcesorický zajišťovací právní vztah, jehož existence je závislá na existenci hlavního závazkového vztahu smluvní pokutou zajišťovaného. Z toho dovodil, že jelikož je nárok stěžovatele na plnění z hlavního závazku promlčen, nemůže při vznesené námitce promlčení úspěšně uplatnit ani nárok na smluvní pokutu za období od 1. prosince 2017 přiznaný soudem prvního stupně. Stěžovatel má však za to, že neprovedením závazku vedlejšího účastníka došlo k prodloužení promlčecí lhůty. Ústavní soud však souhlasí s Nejvyšším soudem, který shledal, že otázkou prodloužení promlčecí lhůty se oba nižší soudy vůbec nezabývaly. Shodně totiž naznaly, že promlčecí lhůta ve vztahu k plnění hlavního závazku (izolace příčky) marně uplynula v listopadu 2016. Nešlo však o opomenutou námitku, neboť nebyla zmíněna ani v odvolání. Proti tomuto závěru Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nic nenamítl. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo než vyhodnotit stěžovatelovu argumentaci týkající se údajného prodloužení promlčecí lhůty a z ní vyplývající námitku nesprávných skutkových zjištění jako zjevně neopodstatněnou. 7. Co se týče posouzení námitky promlčení z hlediska dobrých mravů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na její rozpor s dobrými mravy vzhledem k požadavku právní jistoty připadá v úvahu jen naprosto výjimečně z velmi závažných důvodů (např. usnesení ze dne 29. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 3499/16, bod 9). Posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům přitom přísluší obecným soudům a Ústavní soud do jejich závěrů zasahuje jen v případech nepřiměřených či extrémních [nález ze dne 2. ledna 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18 (N 1/92 SbNU 9), bod 22]. Krajský soud k této otázce uzavřel, že s ohledem na charakter uplatněného práva - sankční nárok bez domáhání se splnění hlavního závazku vedlejším účastníkem - nejsou dány mimořádné okolnosti pro posouzení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy. Ústavní soud tento závěr neshledává nijak extrémním. 8. Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou i námitku překvapivosti rozhodnutí městského soudu. Podle judikatury Ústavního soudu je překvapivé takové rozhodnutí, které posuzuje projednávanou věc originálním způsobem (z hlediska předchozího vývoje řízení), tedy rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat [nález ze dne 25. února 2020 sp. zn. III. ÚS 2748/18 (N 34/98 SbNU 363), bod 21]. O takový případ zde nešlo. Promlčení celého nároku na smluvní pokutu totiž představovalo jeden z hlavních bodů odvolání stěžovatele. Nejvyšší soud ostatně v napadeném usnesení uvedl, že odvolání vedlejšího účastníka bylo stěžovateli doručeno a stěžovatel se k němu dokonce vyjádřil. Stěžovatel tuto skutečnost v ústavní stížnosti nerozporuje. Za takových okolností zjevně nešlo o překvapivé rozhodnutí. Stěžovatel nebyl v soudním řízení zbaven možnosti uplatnit své námitky a stanoviska k uvedené argumentaci protistrany. 9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu