Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky městské části Praha - Újezd, sídlem Kateřinské náměstí 465/1, Praha 4, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, proti výroku III usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2026 č. j. 28 Cdo 2678/2025-364 a výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2025 č. j. 55 Co 160/2025-306, ve znění opravného usnesení ze dne 21. července 2025 č. j. 55 Co 160/2025-315, v části, kterou byl změněn výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. prosince 2024 č. j. 27 C 90/2023-254, a výroku II téhož rozsudku Městského soudu v Praze, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastnice Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále jen "žalobkyně") se u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejším účastníkovi hlavnímu městu Praha (dále jen "žalovaný") převedení blíže označených pozemků. Do řízení na straně žalovaného vstoupila stěžovatelka jako vedlejší účastnice, neboť na pozemcích se nachází jí provozovaná mateřská a základní škola. Obvodní soud žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit stěžovatelce na nákladech řízení částku 473 932,60 Kč. Žalobkyni uložil i povinnost nahradit náklady řízení žalovanému (výrok II). 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek ve výroku II změnil jen tak, že výše nákladů činí 4 200 Kč (žalovaný) a 4 200 Kč (stěžovatelka), a jinak jej potvrdil. Zároveň žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému i stěžovatelce každé 900 Kč na nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že na určení výše nákladů bylo třeba použít měřítko účelnosti. Zdůraznil, že si je vědom toho, že v judikatuře Ústavního soudu ohledně otázky zastupování advokátem orgánů státní správy, statutárních měst a obcí je třeba zohlednit konkrétní okolnosti případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem řízení. V podstatné části řízení se jednalo o porušení podmínek bezúplatného převodu nemovitostí z vlastnictví státu do vlastnictví obce, v níž je žalovaný osobou této problematiky znalou, neboť ve své praxi je často účasten těchto kontraktů, potažmo právních problémů na ně navazujících. Závěr vztáhl i na stěžovatelku, která jako vedlejší účastnice podporovala hlavního účastníka řízení. 4. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl a uložil jí povinnost nahradit na nákladech řízení 450 Kč žalovanému a 450 Kč stěžovatelce. Dospěl k závěru, že jak u stěžovatelky, tak u žalovaného lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byli schopni kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by museli využívat právní pomoci advokátů. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za rozporná s principem proporcionality. Nebyl jí přitom poskytnut jakýkoliv procesní prostor k vyvrácení presumpce, že byla schopna hájit svá práva vlastními kapacitami. Jako malá městská část stěžovatelka těmito nedisponuje. Právě posuzovaná věc byla složitá a přesahovala rámec běžné agendy. Zahrnovala mj. posouzení účinků změn v územně plánovací dokumentaci, otázku promlčení a prekluze nároků, jakož i problematiku veřejné podpory dle práva Evropské unie. Stěžovatelka nadto neměla možnost se bránit, neboť dovolání proti nákladovým výrokům je nepřípustné. Nejvyšší soud nezkoumal individuální poměry stěžovatelky ani složitost projednávané věci. Zbavení náhrady nákladů přitom podstatně zasahuje do jejího majetkového práva. Posuzovaná věc přitom byla po skutkové i právní stránce mimořádně složitá. Předmětem sporu byly pozemky zásadního významu pro rozvoj obce. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. 7. Stěžovatelka brojí výhradně proti nákladovým výrokům. K jejich přezkumu se přitom Ústavní soud konstantně staví zdrženlivě. I přes možný dopad do majetkové sféry stěžovatele totiž zpravidla sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody (srov. nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20, bod 20, nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18, bod 15). Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34, Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. 8. Stěžovatelka svou argumentaci staví pouze na tom, že je městskou částí, na níž by se neměla vztahovat judikatura ohledně presumování neúčelnosti nákladů řízení v podobě zastoupení advokátem. Z judikatury Ústavního soudu nicméně vyplývá, že obdobné závěry je možné vztáhnout i na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty), hospodaří s veřejnými prostředky apod., jako jsou statutární města a jejich městské části (srov. nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14, bod 10, nebo nález ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09). Jak Nejvyšší soud, tak městský soud dospěly k závěru, že v posuzované věci nebylo možné považovat zastoupení stěžovatelky advokátem za účelně vynaložený náklad. O protiústavnosti uvedeného závěru nesvědčí ani stěžovatelkou tvrzená složitost věci. Stěžovatelka nadto nijak nerozporuje závěr městského soudu, podle kterého mohla využít dobrodiní v podobě argumentace a právního rozboru žalovaného. Vztažení uvedené judikatury i na stěžovatelku tak nelze považovat za mimořádnou okolnost, která by v kontextu posuzované věci mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. 9. Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelčino tvrzení, že neměla procesní prostor k vyvrácení presumpce existence dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k zastupování se bez pomoci advokáta. S ohledem na ustálený judikatorní závěr totiž stěžovatelka mohla očekávat nutnost zdůvodnění účelného vynaložení nákladů (srov. usnesení ze dne 6. 11. 2025 sp. zn. III. ÚS 2934/25, bod 12). 10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu