Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Králíčka, zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2026 č. j. 26 Cdo 3119/2025-318 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2025 č. j. 11 Co 185/2025-285, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Ing. Martina Zemánka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu dané stěžovateli vedlejším účastníkem. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 2. 2025 č. j. 7 C 285/2021-253 žalobu stěžovatele zamítl. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud vysvětlil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu stěžovateli byla dána bytová potřeba potomků vedlejšího účastníka, a že tedy obvodní soud dospěl ke správnému závěru o naplněnosti výpovědního důvodu. Kromě toho městský soud také potvrdil jako souladný s provedenými důkazy závěr obvodního soudu, že stěžovatel v rozhodném období v předmětném bytě nebydlel. Dovolání stěžovatele následně Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl jako nepřípustné, přičemž uvedl, že městský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a že skutková zjištění obvodního a městského soudu nevykazují žádný významný nesoulad s provedenými důkazy. 3. V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy. Závěry obecných soudů jsou dle názoru stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy a učiněnými zjištěními. Dále se obecné soudy měly odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, podle které nelze při posuzování oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu zohledňovat osobu, která není výslovně označena ve výpovědi z nájmu bytu, a to tím, že městský soud přihlížel k potřebám dcery vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník se dle stěžovatele dlouhodobě snaží neoprávněně vystěhovat stěžovatele z bytu, obecné soudy dle stěžovatele tento kontext věci dostatečně nezohlednily a také nedostatečně posoudily věc z pohledu korektivu dobrých mravů. Stěžovatel také obsáhle rozporuje závěr obecných soudů, že byla dána bytová potřeba potomků vedlejšího účastníka, a rovněž namítá, že obecné soudy nevypořádaly zásadní námitku stěžovatele, že vedlejší účastník, resp. jeho právní předchůdci, již dopředu inkasovali nájemné za užívání předmětného bytu. Stěžovatel taktéž žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 5. Ústavní soud je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Taková situace v posuzované věci nenastala. 6. Městský soud při rozhodování o odvolání stěžovatele navázal na rozsudek obvodního soudu a přehledně vysvětlil, že v řízení bylo prokázáno, že ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu stěžovateli byla dána bytová potřeba potomků vedlejšího účastníka, a že tedy byl naplněn výpovědní důvod. Na tom nemůže nic změnit nesouhlas stěžovatele s hodnocením provedených důkazů, což je nadto námitka již vypořádaná jak městským, tak Nejvyšším soudem. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým soudům v rámci občanskoprávního řízení. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními o. s. ř., Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit provedené důkazy, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti. Ústavní soud extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry z nich vyvozenými nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že skutkové a právní závěry týkající se oprávněnosti výpovědi stěžovatele z nájmu bytu jednoznačně vyplývají z provedeného dokazování, nelze je považovat za nepodložené či dokonce svévolné. Není ani pravdou, že by městský soud rozporně s judikaturou Nejvyššího soudu přihlížel k potřebám jedné z dcer vedlejšího účastníka. Městský soud pouze navázal na rozsudek obvodního soudu a k námitkám stěžovatele uvedeným v odvolání vysvětlil, proč nemohou být bytové potřeby potomků vedlejšího účastníka uspokojeny jinak, tedy aniž by bylo třeba vypovídat nájem stěžovateli. Takovému postupu městského soudu nelze nic vytknout. 7. Pokud jde o zvážení korektivu dobrých mravů, i touto námitkou se obecné soudy dostatečně zabývaly. Zvážily přitom argumentaci stěžovatele vážící se k jeho zdravotnímu stavu, citovou vazbu stěžovatele k bytu a lokalitě i tvrzení, že právní předchůdci vedlejšího účastníka inkasovali předem nájemné. Konkrétně pokud jde o předem uhrazené nájemné, městský soud uvedl, že je v tomto ohledu vázán rozsudkem č. j. 58 Co 289/2015-396, ze kterého vycházel. 8. Ústavní soud tedy žádné ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů v posuzované věci neshledal. Napadená rozhodnutí jsou dostatečným způsobem odůvodněna a vyplývá z nich, proč byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Vzhledem k tomu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. 9. Jde-li o stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud o něm samostatně nerozhodoval. Tento akcesorický návrh tak sdílí osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu