Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky: L. C. P., zastoupené advokátkou JUDr. Ivou Kunz, sídlem Na Slupi 134/15, Praha - Vyšehrad, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 96 Co 348/2025-269 ze dne 17. února 2026 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 0 P 210/2024-220 ze dne 18. září 2025, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků řízení: 1. nezl. A. C. P., 2. nezl. M. C. P., 3. P. V. a 4. M. V., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na rodičovskou výchovou a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva jejích nezletilých dětí. K tomu mělo dojít rozhodnutím o úpravě styku stěžovatelčiných dětí s jejich babičkou (z otcovy strany) bez zohlednění významných okolností věci a bez provedení stěžovatelkou navržených důkazů. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Litoměřicích napadeným rozsudkem rozhodl, že vedlejší účastnice M. V. je oprávněná stýkat se nezletilými vedlejšími účastnicemi (jejími vnučkami ve věku cca 5 a 7 let) každý poslední víkend v měsíci od pátku do neděle a jeden týden letních prázdnin. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem prvostupňové rozhodnutí změnil zejména tak, že rozsah styku omezil (při zachování jednoho prázdninového týdne) na setkání každý poslední víkend v měsíci od pátku 17:00 hodin do soboty 17:00 hodin. 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že navrhovala provedení stěžejních důkazů, a to audiozáznamu jejího konfliktu s babičkou, který byl relevantní pro posouzení, zda se babička dokáže ovládat, či SMS komunikace mezi stěžovatelkou a otcem dětí, případně i zpráv, které otec a babička adresovali dětem přes telefon; ty měly osvětlit, jakým způsobem babička a otec před dětmi o stěžovatelce mluví - stěžovatelka tvrdí, že vulgárně a s etnickými urážkami. Okresní soud tyto návrhy nevypořádal a krajský soud tak učinil jen paušálně. V konečném důsledku se pak rozhodnutí okresního soudu, který tvrdil, že z vyjádření dětí nevyplývá, že by na ně babička byla někdy zlá nebo sprostá, ocitl v rozporu s obsahem spisu, neboť ze zprávy OSPOD plyne, že nezl. A. naopak uvedla, že na ni babička jednou byla zlá, a to při listopadové návštěvě. Okresní soud tedy buď tuto část opatrovnické zprávy vůbec nezaznamenal, nebo ji zamlčel, přičemž obě varianty údajně představují závažný problém. Krajský soud toto pochybení údajně napravil jen zčásti, když navíc ignoroval, že v listopadu 2025 se konflikt mezi stěžovatelkou a babičkou přenesl i mezi děti, pro které bylo "stresující" vidět "babičku zlou a nepříjemnou". Stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje, že soudům tvrdila, že chování otce a babičky "vykazuje znaky rasové nesnášenlivosti", soudy k tomu ale nezaujaly žádné stanovisko a neučinily žádné šetření, zda babička např. nenazývá stěžovatelku hanlivými výrazy před dětmi. Podle stěžovatelky přitom babička děti učí rasovým nebo dehonestujícím říkankám. Soudy se tím nezabývaly, a nesplnily tak závazek státu chránit děti před ponižujícím zacházením. 4. Dále stěžovatelka namítá, že v dané věci soudy neprokázaly podmínku stanovenou v § 927 občanského zákoníku, a sice že styk s příbuznými lze upravit jen tehdy, je-li zřejmé, že by jeho nedostatek pro dítě znamenal újmu. Děti údajně naopak strádají spíše při vynuceném styku, děti netrpí "újmou" jen proto, že nechodí každý měsíc k babičce na noc. Stěžovatelka netvrdí, že by babička měla být zcela vyloučena z života nezletilých, rozsah a forma kontaktu ale musí respektovat okolnosti každé rodiny, což se zde údajně nestalo, neboť se nezohlednilo, že rodinná situace není stabilní a že panují zásadní rozpory. Vnucovat dětem dvojí výchovné prostředí v takové atmosféře považuje stěžovatelka za riskantní. Ostatně po září 2025 začal otec děti vídat a sám je v rámci svých víkendů bral k babičce, kontakt tedy probíhal přirozeně přes nejbližší příbuznou osobu a stěžovatelka takový kontakt neblokovala. Upravit kontakt soudně tak nebylo potřeba. I kdyby to nicméně potřeba bylo, šlo kýženého efektu dosáhnout kontaktem bez přenocování. Stěžovatelka nikdy neřekla, že nechce dovolit babičce jakýkoliv styk, vadily jí dlouhé pobyty bez rodičů. Soudy však zvolily výměru "srovnatelnou s nejrozsáhlejšími styky typicky poskytovanými druhým rodičům po rozvodu; skoro režim střídavé péče v jistém segmentu času". Zvolený režim navíc nerespektoval přání dítěte, neboť starší nezletilá vyjádřila přání babičku navštěvovat bez přespání. 5. Stěžovatelčin nesouhlas je opodstatněn starostmi o děti, když viděla, že nezletilé jsou po stycích u otce/babičky nervózní, žárlivé, trpí psychosomatickými obtížemi, což soudy nebraly vážně. Starší nezletilá pro zhoršené chování podstupuje terapeutickou péči. Podle stěžovatelky je tragické, že situace došla až k incidentu v listopadu 2025, kdy měl poprvé proběhnout soudně nařízený víkendový styk, mezi nezletilými a babičkou došlo k rozepři a stěžovatelka následně musela pro děti přijet a odvézt je dříve. 6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech zdrženlivě. Obecné soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádí dokazování, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a činí tak skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 299/25 ze dne 18. 2. 2025, bod 12). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi úzký. Přezkum rozhodnutí obecných soudů v rodinněprávních věcech se koncentruje na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu. Takové pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 8. Ve věci jde o styk prarodiče s vnoučaty, přičemž Ústavní soud mimo jiné v nálezu sp. zn. I. ÚS 1081/20 ze dne 30. 8. 2021 (N 149/107 SbNU 252) konstatoval, že související právo náleží nejen prarodičům, ale i vnoučatům, neboť "je zakotveno nejen v § 927 občanského zákoníku, ale vyplývá i z mezinárodních úmluv, kterými je Česká republika vázána, konkrétně zejména z čl. 5 Úmluvy o styku s dětmi vyhlášené pod č. 91/2005 Sb. m. s. ..., a podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva také spadá pod čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod". Klíčovým kritériem pak je nejlepší zájem dítěte. 9. Podle Ústavního soudu se přitom soudy zabývaly všemi rozhodujícími okolnostmi a svůj závěr o potřebě styk upravit (a v daném rozsahu) řádně odůvodnily. Soudy vyšly z logické úvahy, že je v zájmu nezletilých se s babičkou, kterou mají rádi a o kontakt s níž stojí, stýkat, přičemž ale bez soudního rozhodnutí kontakt probíhal jen prostřednictvím kontaktu s otcem, jenž byl v poslední době velmi nepravidelný. Ostatně stěžovatelka sama opakovaně uvádí, že proti kontaktu babičky s dětmi nic nemá, což koneckonců uvedla i v řízení před soudy, jak na to poukázal okresní soud (i v tomto světle pak pro účely této věci poněkud ztrácejí přesvědčivost námitky týkající se údajných rasových a jiných útoků vůči stěžovatelce, když zjevně ani podle stěžovatelky nemají být překážkou kontaktu dětí s babičkou). 10. Ve své podstatě tak zde jde jen o to, že je o styku rozhodnuto soudně a že je v soudem zvoleném, podle stěžovatelky příliš širokém, rozsahu. Ovšem za situace, kdy kontakt dětí s babičkou probíhal jen přes otce, jehož kontakt s dětmi upraven nebyl (a zároveň otec jakožto druhý rodič úpravu styku dětí s babičkou podporuje), dává soudy zvolené řešení smysl. Jde-li pak o rozsah styku, jedná se o jeden den v měsíci (24 hodin včetně cesty tam a zpět) a jeden týden o prázdninách. Stěžovatelčino přirovnání ke střídavé péči považuje Ústavní soud za zjevně přepjaté. Přehnané je ostatně i tvrzení, že jde o výměru "srovnatelnou s nejrozsáhlejšími styky typicky poskytovanými druhým rodičům po rozvodu". Jeden den v měsíci skutečně není nejrozsáhlejším stykem rozvedeného rodiče s dítětem, které nemá v péči, a nejde ani o zavádění "dvojího výchovného prostředí" (tím spíše, pokud podle soudů děti již dříve s ohledem na pracovní vytíženost stěžovatelky trávily tolik času v péči jiných lidí). 11. Stěžovatelka ohledně rozsahu styku argumentuje tím, že je v rozporu s vysloveným přáním jedné z nezletilých (ovšem v odvolání naopak tvrdila, že přání nezletilých nelze přeceňovat), nicméně krajský soud přání nezletilých vzal v úvahu a oproti okresnímu soudu tomuto přání rozsah styku ještě více přiblížil. Je pravda, že napodruhé se jedna z nezletilých vyjádřila tak, že preferuje formu návštěv, druhá by však i ráda přespávala a společné přespání jednu noc v měsíci se celkově přání obou dětí blíží více než postoj stěžovatelky. 12. Jde-li o rodinné vztahy (a s tím související navrhované důkazy), je pravda, že vyhrocené vztahy mezi rodiči dětí a příbuznými mohou zájem dítěte na úpravě styku s příbuznými oslabit (cit. nález sp. zn. I. ÚS 1081/20, bod 24); to ale neznamená, že tyto konflikty mají bez dalšího děti o kontakt např. právě s prarodiči připravit. Soudy si daných konfliktů byly vědomy, shledaly však, že děti jimi zatížené nejsou. Krajský soud si byl vědom i konfliktu mezi babičkou a dětmi z listopadu 2025 (který naopak pochopitelně nezmínil okresní soud ve svém rozsudku ze září 2025, což mu stěžovatelka přesto v ústavní stížnosti vytýká), přičemž i vzhledem k tomu, že stěžovatelka kontakt dětí s babičkou principiálně nevylučuje (viz výše), dává smysl, že považoval za nadbytečné v tomto směru dál doplňovat dokazování a řešit detaily jejich sporu. To platí tím spíše, když i po onom listopadovém "incidentu" děti nadále uváděly, že se s babičkou vídat chtějí, a když tak jako tak by k nějaké formě kontaktu dětí s babičkou i v souladu s postojem stěžovatelky docházelo. Lze znovu zdůraznit, že styk je upraven minimálně, a je na dospělých osobách, aby ve prospěch dětí vynaložily patřičné úsilí na to, aby tento jeden den proběhl bez zbytečných sporů. Jeví se např. opravdu zcela zbytečným, aby vznikal spor ohledně toho, že stěžovatelka "trvá" na tom, že děti vždy přiveze zpátky právě babička, která - jak stěžovatelka opakovaně upozorňuje - nemá auto, a nikoliv otec, když zároveň v ústavní stížnosti stěžovatelka naopak prosazuje, aby styk s babičkou probíhal "přirozeně přes nejbližší příbuznou osobu (otce)". 13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu