Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Koschina, advokáta se sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2026 č. j. 70 Co 60/2026-169, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České kanceláře pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatele v řízení před obecnými soudy žalovala vedlejší účastnice o zaplacení částky 34 215 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel byl provozovatelem osobního vozidla a v době od 6. 8. 2022 do 26. 7. 2023 k vozidlu neměl sjednáno pojištění odpovědnosti, čímž porušil svou zákonnou povinnost vozidlo pojistit. Vedlejší účastnici proto vznikl nárok na příspěvek do jejího garančního fondu (podle tehdy účinného zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou vozidlem). Stěžovatel nárok neuznal, namítal, že auto ponechal v servisu a pověřil majitele servisu, aby provedl ekologickou likvidaci vozidla a odhlášení vozidla z registru motorových vozidel. Obvodní soud pro Prahu 5 shledal žalobu důvodnou a v plném rozsahu jí vyhověl (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 11. 2025 č. j. 16 C 365/2024-136). 2. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem neshledal odvolání stěžovatele důvodným a rozsudek obvodního soudu potvrdil. Výpisem z evidence registru vozidel bylo prokázáno, že předmětné vozidlo bylo po celé dané období zapsáno v registru silničních vozidel, stěžovatel byl po celou dobu evidován jako jeho vlastník. Ani plná moc udělená majiteli servisu k likvidaci a odhlášení vozidla z registru nezbavila stěžovatele povinnosti k pojištění vozidla. S majitelem servisu vlastnické právo neřešili, ten zájem o koupi vozidla neměl. Bylo prokázáno, že stěžovatel byl vlastníkem vozidla, a tudíž byl ve sporu pasivně věcně legitimován. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadený rozsudek je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie. Podle něj porušil městský soud jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Dále namítá porušení principu legality (čl. 2 odst. 2 Listiny). 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Stěžovatel napadá rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o částce 34 125 Kč s příslušenstvím. Předmětem sporu je tedy peněžní částka, jež je z hlediska judikatury Ústavního soudu bagatelní (podrobně např. nález z 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13, body 29 až 33). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). 7. Ačkoli i spor o bagatelní částku může mít výjimečně ústavněprávní přesah, v této věci tomu tak není. Stěžovatel nijak blíže nespecifikuje tvrzenou nekonzistentnost judikatury obecných soudů a pouhé obecné tvrzení nedává posuzované věci potřebný ústavněprávní rozměr. Ani další stěžovatelova argumentace nesvědčí o tom, že by v posuzovaném případě přes bagatelnost částky, o kterou jde, soudy porušily jeho základní práva, jak tvrdí. Okresní i městský soud vysvětlily, na čem založily svá rozhodnutí, tato lze bezpochyby považovat za srozumitelně odůvodněná a přezkoumatelná, jejich postup nelze hodnotit jako svévolný. Obecné soudy se žalobou stěžovatele komplexně zabývaly a Ústavní soud v jejich postupu neshledal žádné závažné vady. 8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu